VZTAHOVÝ ARMAGEDON - z vlastní zkušenosti

Vzhledem ke sledu posledních událostí jsem se rozhodla ozvučit jednu z pravděpodobně největších šablon, která mě „provází“ životem už od poměrně útlého věku. Nazvala jsem jí „vztahový armagedon“.

Vezmu to od úplného počátku... Jako dítěti se mi moc lásky nedostalo, hlavně od otce. Dával pravidelně přednost vlastním koníčkům a kamarádům. Mamka se mi věnovala, jak mohla, ale asi to se mnou bylo často náročné:) Každopádně jsem měla přísnou výchovu. V důsledku toho jsem začala hledat pozornost jinde. Do páté třídy se mi ji dostávalo nepříjemným způsobem, a sice šikanou od spolužáků, a tak se mi ke všemu podařilo vypěstovat v sobě agresi, která pramenila ze strachu a sebelítosti.

Na přelomu šesté/sedmé třídy přišla do mladého těla na návštěvu „tetka Puberta“. Hormony se mnou třískaly a zachtělo se mi být oblíbená. Dostala jsem se do skupinky holek, jejichž největším zájmem bylo nahánění kluků. Začala jsem se malovat, řešit váhu, oblečení a mimo jiné také to, jak se vyjadřuji, jak gestikuluji... Zkrátka mou starostí bylo, jestli jsem dost „hustá“.

Přišly zkušenosti s prvními vztahy. Zpočátku šlo o pokukování a psaníčka, později chůze za ruku, první pusa, druhá, třetí... Základní školu jsem končila s tím, že jsem se mohla pochlubit nespočtem všemožných „vztahů“, přičemž některé trvaly dva týdny, některé dva dny.

Během všech těch zkušeností jsem si začínala uvědomovat, že něco není v pořádku. Nenáviděla jsem sama sebe. Přála jsem si být hodnou slečnou, čistou... Přála jsem si být jako anděl! Večery jsem probrečela, psala sama sobě dopisy, v nichž jsem se ptala, KDO jsem JÁ? Nazývala jsem sama sebe nechutnou zrůdou. Ze samé nenávisti jsem si začala řezat ruce, bouchat holýma pěstěma nejen do pytle, ale i do zdí, několikrát seděla na římse okna a přemýšlela, že skočím. V takových chvílích se mi honilo hlavou, že kdybych se zabila, nebo si víc ublížila, třeba by konečně lidem okolo došlo, že si mě měli víc všímat. Že za to mohou oni! Že jsem ve skutečnosti dobrý člověk a oni mě donutili stát se takovou zrůdou...

Zde si dovolím vložit úryvek z knihy Allatra:

Rigden: Rád bych mimochodem zmínil, že během útoku Materiální podstaty vidí člověk sám sebe pouze jako „dobrého člověka“. On je přeci ve všech ohledech „super“ a všichni ostatní nejsou nic jiného než „slizcí hadi“. Když se člověk nachází v takovém stavu, tak mu zkus třeba jen přímo říci, že je sám vším vinen kvůli projevům jeho vlastních negativních vlastností, a on hned všechna negativa přenese na tvou stranu. Jeho Materiální podstata začne okamžitě agresivně bránit své pozice. Je to dáno tím, že když se člověk nachází v podobném stavu, tak vědomě taková vysvětlení a poznámky vůči jeho Osobnosti nechápe. Proč k tomu dochází? V prvé řadě je to kvůli tomu, že v daný moment má zúženo vědomí a soustředí se na vlastní egoizmus. Vždyť v takovém stavu pro člověka kromě jeho „já, já, já“ v různých podobách nic jiného neexistuje.

Anastasia: Ano, svalovat vinu na někoho jiného a vymýšlet vnější důvody umí Materiální podstata skvěle, jak se říká, stačí jen záminka a hned se chytí. A k tomu ještě oblíbený postup Materiální podstaty podstrčit člověku myšlenku, která ho bude vodit v začarovaném kruhu: „A všechno by mohlo být jinak, kdyby…“.

No a před lidmi jsem se chovala jak? Dál jsem nosila masku „husté“, „drsné“ holky. Tvářila jsem se, že nikoho nepotřebuji a všechny jsem začala odhánět. No... až na kluky... S nimi jsem se začala ukazovat i na ulici a byla hrdá, když nás někdo viděl. Založila jsem si facebook a fotkami s „polibky“ jsem nešetřila.

Devátá třída pro mě byla velký zlom. Přestěhovala jsem se k matce, kde mě nikdo neznal a rozhodla se žít úplně nový život. A tak jsem si nasadila novou masku – hodné holky, která potřebuje obejmout a ochránit, protože na ní byl život zlý.

Netrvalo to zas tak dlouho a dala jsem se psychicky dohromady. Snažila jsem se plnit si sny a začala hledat sama sebe, k čemuž mi pomáhali i... můžete hádat... vztahy. V těchto vztazích už šlo ale o více, než o pusu. Častokrát jsem si myslela, že je to na celý život, že jsem našla dlouho očekávanou lásku, ale všichni partneři mě postupně přestali bavit. Někteří po půl roce, někteří po třech měsících a někteří i dříve.

Upnula jsem se na myšlenku, že chci být anděl. Začala si znovu pokládat otázku, kdo skutečně jsem. Vytvořila jsem si pro sebe dokonalý obraz – vztahy mi do něho ale stále neseděly. Začala jsem pozorovat, že je to stále ten stejný scénář, nebo spíše dva.

Někdo se mi zalíbí vzhledově, myslím na něj, začneme si psát, upadnu do euforické radosti, chlubím se kamarádkám, jejichž požehnání mi dělá dobře, najdu všechny klady na daném protějšku a držím se jich do té doby, než se poprvé pohádáme. Pak zjišťuji, že není zas tak skvělý, začnu hledat další chyby, vyčítat, stavět se do role, že vím víc (protože jsem toho hodně zažila přece). Protějšek se mi už ničím nezavděčí. Když nedělá co chci - přichází agrese, když se mi snaží  vyjít vstříc – nebaví mě...

Další scénář začíná stejně, jediný rozdíl je, že jsem já ta, kdo se začne podřizovat. Má drahá polovice mi přijde tak dokonalá, že se jí chci vyrovnat a dělám všechno, abych se zalíbila. Po čase si ale uvědomím, že to rozhodně nejsem já, začne mi být nepohodlně a ze vztahu prchám s tím, že je potřeba zase dohledat sebe samu.
A tak se to střídalo jedno s druhým... Kamarád trefně poznamenal: „Buď dominuješ, nebo se oddáváš. Obojí stojí za prd.“

Styděla jsem se za sebe a chtěla to množství vztahů utajit, cítila jsem se nečistá. Častokrát jsem se ani nemohla podívat do zrcadla. Anděl by se takhle určitě nechoval...

Je to něco přes rok, co jsem se dozvěděla o dvojjakosti člověka – o existenci Živočišného a Duchovního principu. Díky knihám Anastasie Novych, které mi od základu změnily život, daly odpovědi na všechny otázky, které se mi od dětství nahromadily v hlavě, jsem pochopila, že to celé divadlo jsem nehrála já skutečná. Byla jsem pouze průvodcem Živočišného rozumu. Stala jsem se otrokem Ďábla. Stále mi ale unikala podstata...

 Jsou to asi dva měsíce, co jsem ukončila svůj poslední vztah s pochopením, že ho opravdu nepotřebuji. Přestože jsem se díky Anastasiiným knihám dozvěděla, že myšlenky nejsou naše a vše, co slyšíme v hlavě, je lež, nevěděla jsem se od nich oddělit. Proto jsem přijímala za svou představu „pravé lásky“ a toužila po ní. Mezitím jsem ale získávala díky práci na sobě nové zkušenosti a v dubnu jsem se tohoto obrazu vzdala, přijala fakt, že budu sama. Nebyla by to ale taková „legrace“, kdyby šlo všechno podle představ :)... A tak jsem v květnu začala další (snad už poslední) vztah.

Zpětně vím, že začal stejně, jako všechny předtím, ale v tu chvíli jsem to neviděla... Myšlenky mi všechno vybarvily nejkrásnějšími barvami. Uvnitř mě se ale stále něco škubalo a s každým dalším dnem se tento vnitřní nesoulad zvětšoval. A tak jsem vztah ukončila.

Ulevilo se mi a ztotožnila jsem se s další myšlenkou – že tímto je pro mě otázka vztahů vyřešena a můj osobní armagedon je uzavřen. A zde se hodí citát: „Když si myslíš, že jsi něčeho dosáhl, vrať se na začátek, protože je to lež.“ Všimněte si prosím začátku odstavce – ztotožnila jsem se s MYŠLENKOU! A myšlenky nejsou naše, je to právě ten šikovný nástroj Živočišného principu, tedy Ďábla.

Před dvěma týdny jsem se seznámila s člověkem, který mi v otázce „vztahového armagedonu“ velice pomohl. Když jsem ho uviděla, mé vědomí se zaplnilo sexuálními obrázky, které se tvářily jako vznikající láska. A zase ten kolotoč, tentokrát ale agresivnější...
Začala jsem si připadat jak na dětském táboře – každý možný okamžik jsem se pokoušela být co nejblíž jemu, hledala záminky, abych s ním mohla mluvit a v hlavě si představovala všechno možné i nemožné. (Opět sloužila Ďáblu.)

Svěřila jsem se přítelkyni, která je velice, velice dobrým Člověkem. Ona se zeptala: „A na tom táboře jsi dostala, cos chtěla?“
„Vlastně ano...“
„A co potom?“
„Potom nic, ztratila jsem o toho člověka zájem...“
„No... a co je pod tím?“
„Touha po pozornosti, po uznání...“
„A proč? Co je ještě pod tím?“
Chvíli jsem přemýšlela: „Manipulace?“
Asi to nebyla celá odpověď: „Ano?“
„Moc...!“

A to je přesně ono! Opona spadla, konečně jsem si uvědomila ten klíčový moment! Celé to všechno, celý „armagedon“, všechny ty vztahy, masky, touha po pozornosti... kvůli MOCI, kvůli manipulaci, kvůli dominanci! Nic nebylo skutečné.

Dotyčnému člověku jsem upřímně pověděla, co se mi honilo hlavou. Nebylo jednoduché přiznat svou špínu. Avšak ta úleva, kterou jsem zažila... Jestli mi při jiných uvědoměních padal kámen ze srdce, teď spadla celá skála. Celý zbytek dne jsem doslova létala, jak lehko mi bylo. Zaplnila mě harmonie.

„Ale nečekej, že se to ještě neprojeví. To, žes to objevila, neznamená, že ses toho zbavila. Ještě to přijde,“ těmito slovy se s námi přítelkyně rozloučila. A vězte, že se to objevuje. Živila jsem svého démona dlouho... Dotyčnému ozvučuji myšlenky, které ke mně přicházejí – aby nic nezůstalo skryto. Leckdy démon křičí, že se ponížím, že není třeba všechno říkat.

Naštěstí teď už vím, že myšlenky nejsou moje a nejsem to já, kdo se poníží.

Upřímnost je nádherný dar, obrovská síla. A především upřímnost k sobě.

Dnes jsem zažila nádherný moment. Pravdivý moment. Stála jsem v Sofijském chrámu a koukala na šestimetrové vyobrazení Marie – na Orantu. Pociťovala jsem živý klid. Náhle přišel jakýsi obrázek vztahu a já procítila ten rozdíl plné, skutečné Lásky, naplněnosti, Života a prázdné, euforické, dočasné zamilovanosti. Procítila jsem rozdíl mezi Pravdou a iluzí. Pocítila jsem rozdíl mezi světem Boha a světem démonů. A tento moment se pro mě stal odpovědí na všechno.

Cítím, že toho musím ještě mnoho poznat – především sílu pravé, vnitřní Lásky. A k tomu je třeba přestat poslouchat démona a obrátit se k Duši trvale.

Přítelkyně pověděla: „Když tě pravá Láska zaplní zevnitř, tak nezůstane místo na nic – jen Světlo a Láska.“

Tak práci zdar! :)

 

Markéta Vacková

P.S.: Každý člověk se může stát Andělem :)