Všichni lidé chtějí totéž

     Byla jsem v létě navštívit dceru žijící v Holandsku. Když jsme jely vlakem z Ro­tterdamu do nedalekého města Utrecht, nevšimly jsme si, že jsme nastoupily do vagónu s označením „Still - Silence“ tedy do tzv. tichého vozu, ve kterém se po celou dobu jízdy nemluví a telefonování je zaká­záno. Proto jsme si normálně povídaly. Po chvíli se z vedlejšího sedadla zvedl pán, který nás klidně a tiše na náš omyl upozor­nil. Bez emocí, vlídně, lidsky. Pochopily jsme, a protože se nám přecházet do jiného vagónu nechtělo, zbývající část jízdy jsme pozorovaly z okna krajinu a mlčely.

     Když jsem se vrátila zpět domů, po­třebovala jsem následující den zajet do centra našeho města. Z klimatizace během cestování ve vlaku a v letadle mně trochu pobolívalo v krku, proto jsem si v tram­vaji sedla víc dopředu, kde nebyla žádná otevřená okna. V tom se na sedadlo přede mnou posadila paní, která ihned okno do­kořán otevřela a začala si svlékat svetr. Ru­kou si ovívala tvář a očividně ji na rozdíl ode mne bylo velmi teplo. Mohla jsem se vztekat a trpět po celou dobu cesty. Ale po vzoru pána z tichého vozu ve vlaku jsem se klidně zvedla, sdělila paní, že mne bolí v krku a poprosila jí, zda by si se mnou vyměnila místo, že tak na ní bude foukat ještě víc a na mne vůbec. Paní souhlasila a s omluvou okno ještě trochu přivřela.

     Uvědomila jsem si, že každý člověk chce totéž. Pozornost a respekt, cítit se dob­ře a svobodně. Nesouvisí to s věkem, spo­lečenským postavením, úspěchem v práci, vyznáním či barvou pleti. Souvisí to s tím, že jsme lidé a máme se k ostatním chovat tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám.

     A jak na to? Nečekat! Nečekat až za­čne soused, spolupracovník, vláda nebo člověk, kterého míjíme na ulici. Nečekat, že nám to někdo nařídí, že to za nás roz­hodne nebo udělá. Začít sám! Začít a být tak příkladem dalším lidem, kteří budou příkladem dalším lidem a ti budou …

Alena Chamrádová,

Ostrava