UPŘÍMNOST

Slovo, které v sobě skrývá nekoneč­nou Lásku a Moudrost. Proč je právě nyní tak aktuální? Je totiž jedním ze základních stavebních kamenů duchovní a morální civilizace, kterou se musíme stát, pokud se chceme zachránit. Celoplanetární kata­strofy nabírají na síle a proto je právě TEĎ nezbytné Sjednocení všech lidí na Zemi. A pokud mi není lhostejné, co se stane s dětmi, rodiči, přáteli a blízkými, musím se změnit v prvé řadě já sám. Každý člo­věk chápe, že upřímnost je úzce spojena se Svědomím. To se ve mně vždycky ozve, jakmile dám na radu svých nekontrolova­ných myšlenek. Pokusím se vám v kostce popsat, jak jsem došel k tomu největšímu odhalení v mém životě.

Každý z nás máme svůj pohled na svět. Přijímáme řešení na základě vlast­ních zkušeností. Zkušenosti však mohou být různé, dobré i špatné, ale záleží pou­ze na mě, jak danou zkušenost zhodno­tím. V době dospívání jsem často nemohl pochopit, proč se lidé obelhávají, proč si závidí a škodí a proč k sobě nejsou upřím­ní. Stálá přítomnost těchto myšlenek mě pomalu začala utvrzovat v tom, že tak to na světě chodí, že se tak chovají všichni, a proto je úplně normální, když se tak budu chovat i já. Ale někde uvnitř jsem cítil, že to není správně. Chápal jsem, že upřím­nost nemůžu očekávat od druhých, když nejsem upřímný sám k sobě. Častokrát jsem si pokládal otázku, co mě nutí se k lidem chovat s odstupem? Proč se bo­jím říct to, co právě cítím? Proč stále hodnotím všechno a všechny? Proč chci mít neustále kontrolu?

Pravdivé odpovědi však nepřicházely. Místo toho se mi při každém dalším pře­hmatu, když se ozvalo Svědomí, pokaždé vybavily obrazy konkrétních situací, kte­ré se mě snažily utvrdit v tom, že to, jak jsem se zachoval je úzce spojeno s mou povahou, s mým datem narození, s mými rodiči, s nedostatkem peněz atd. Cítil jsem prázdnotu uvnitř sebe. Došlo to tak daleko, že mě okolnosti donutily začít se vážně za­bývat otázkou, proč jsem vlastně na světě? Jaký to má všechno smysl? Proč je všude kolem tolik „zla“?

Podvědomě jsem věděl, že musím něco udělat. Ale co? Veškerá logika selhávala. Ani alkohol už nepomáhal. Argumenty, které mi poskytovaly myšlenky, mě ještě více přiváděly k zoufalství. „Tak co mám dělat“? Už ani nevím proč, ale při dalším pokusu zapomenout na všechny problémy, pomocí alkoholu, jsem se rozhodl navštívit kostel. K mému velkému překvapení byl otevřený, ačkoli už bylo kolem půlnoci. Sedl jsem si a začal jsem upřímně prosit Boha o pomoc. Najednou se mi rozjasnilo. Někde hluboko uvnitř jsem začal chápat, že celý můj život je pouze v mých rukou, že pokud chci vidět zlý svět, tak ho uvidím, a pokud chci vidět dobro, uvidím dobro, že vše záleží pouze na mé volbě. A zane­dlouho opravdu nastala situace, kdy jsem se musel rozhodnout, zda budu pokračovat v této materiální hře, nebo se pokusím za­čít opravdu ŽÍT! Opět jsem si uvědomil, že záleží jen a jen na mé upřímnosti k sobě samému. Díky Bohu jsem si zvolil ŽIVOT. A protože to bylo opravdu upřímné, zača­ly se dít neuvěřitelné věci. Jako bych se začal probouzet z dlouhého spánku. Noví lidé, nové knihy, nové situace, nové po­city. Všechno bylo najednou nové. Opět jsem začal věřit v sebe a v lidi. Najednou se vynořily nové otázky, na které mi moje vědomí nedávalo uspokojivé odpovědi. A právě v té době se mi do rukou dostaly knihy autorky Anastasie Novych „Sensei ze Šambaly“ a hlavně kniha „AllatRa“. Tyto prastaré znalosti, které se dávají li­dem od nepaměti, mi poskytly odpovědi na všechny mé otázky. Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem jí dočetl. V jedi­ném okamžiku se restartovalo všechno, co jsem kdysi dávno hluboko uvnitř cítil, ale co jsem v sobě neustále potlačoval. V tom nádherném okamžiku jsem pochopil, že za svůj život jsem zodpovědný pouze já sám. Že všechno to, co se mi v životě přihodilo, bylo jen zákonitým důsledkem mých ne­gativních myšlenek a tužeb. V duchu jsem začal děkovat Bohu. V mé Duši se rozho­řela Láska a Vděčnost. Byl to obrovský impuls k cestě domů. Pochopil jsem, kdo jsem, kam směřuji a jaký je můj cíl.

Začal jsem na sobě pracovat. V začát­cích mně myšlenky neustále odváděly od vytýčeného cíle, tedy duchovního spasení. Neustále mě přesvědčovaly, že už vlastně po duchovní cestě jdu, že jsem tak dobrý, že pomáhám lidem, píšu články, dělám překlady, že vynakládám velké peníze na šíření znalostí. Ale opět jsem někde hlu­boko uvnitř cítil, že je to neupřímné a že stojím na místě. Že neustále slyším v hlavě jen Já, Já, Já. Začal jsem tedy pozorovat myšlenky, kterým dávám pozornost. Ze za­čátku to nebylo vůbec snadné. Všechno mě od toho odrazovalo. Jakoby mi chtěl někdo zabránit, abych to dělal. Ale jakmile jsem si uvědomil, že všechno záleží jen na mé upřímnosti k sobě samému, že síla pozor­nosti je „v mých rukou“, došlo k obratu. Tím, že ještě více pozoruji sám sebe a my­šlenky, kterým věnuji sílu své pozornosti, začínám stále víc a víc prociťovat a chápat jednoduché pravdy, které jsou v knihách Anastasie Novych mnohokrát zmiňovány. Že nemůžu hodnotit druhé lidi, že musím respektovat volbu druhého člověka, že po­kud mi přijde idea, potom jí musím usku­tečnit já sám a nečekat, že to za mě udělá někdo druhý, že se nemůžu schovávat za zkušenosti druhých a vydávat je za své, že se můžu podělit pouze o svou vlastní zku­šenost, a že jediný, kdo mi může pomoct, jsem jen já sám. Klíče jsem „Chvála Bohu“ dostal, teď už to záleží jen a jen na mě.

Vím, že to v mnoha lidech vyvolá ne­pochopení a nesouhlas, ale tak už to bývá. Svět si tvoříme každý sám. Záleží pouze na nás, zda k sobě budeme upřímní. Dnes už vím, že má cesta k Bohu se začala prá­vě mým upřímným rozhodnutím. Dnes už vím, že když jsem upřímný k sobě, jsem upřímný k Bohu a k lidem, se kterými mám tu čest pobývat ne této planetě. Upřímnost je Pravda. Pravda je klíč k poznání Boha. A Bůh je Láska v každém z nás. Proto přeji nám všem, aby se Láska a Upřímnost staly tou nejdůležitější věcí v našem Životě.

 

Dušan Valeček