Křehkost života si v běhu dní málokdy uvědomíme, protože na to nemáme obvykle čas.
Chceš-li porozumět člověku, pak neposlouchej, co slova říkají v něm.
Držel jsem v rukách maličké semínko a přemýšlel jsem. Může se zdát, že to semínko je mrtvé a neživé. Ale stačí, aby ho zvlhčila voda, stačí, aby ho zahřály paprsky slunce – a ono se probouzí do nového života, do nového růstu, do výše, ke Slunci!
Žasnu, co se dá prožít – vídat, láska, víra i radost tě učí vnímat.
Anjeličku, anjeličku, počuj moju modlitbičku, pekne prosím, ukáž smer, nech vždy cítim v duši mier.
Haló, haló, čo sa deje, kto sa to tam hore smeje, aký to zvuk zo stromu nesie sa k nám do domu?
Hajaj búvaj, buvinkaj, moja malá malinká, zavri očká, urob haju, dobré detičky búvajú, hajulinky, haju háj, tak sa pekne vyspinkaj.
Mamička mi vždy hovorí: „Nehádž na zem smeti, príde vietor, odveje ich, tak šťastie odletí.“
“Život je příliš krátký, a proto musíme stihnout duchovní podstatu v našem srdci zvelebit.