To jsem přece Já!

Je vlhké ráno. Podzimní vítr nese vůni zoraných polí, po suché silničce, kterou se ubírám, žene malé žluté listy ze vzdálených topolů. Miluji tento čas. Čas těsně předtím, než se příroda uloží ke spaní. Čas spadaných zralých plodů, čas melancholický, plný mlžných oparů, pestrých barev a bohatých vůní.

Jdu po úzké cestě mezi vesnicemi a okem laskám krajinu. Jak je krásná, v každý čas jiná, ta jihočeská krajina plná vod, luk, polí a lesů. Má svůj zvláštní a jedinečný tón. Tón, který láká k obdivu a rozjímání. Pomalý, klidný a nesmírně inspirující. Tady jsem se narodila, sem patřím. Napadá mě, jaká je to zvláštní výsada, jaké štěstí, že mě Bůh jako semínko zasadil právě sem. Jaké to štěstí, že to všechno vidím, že slyším šumění listí nad svou hlavou a dýchám vůně, jimiž voní tento kraj. Vždycky jsem si přála chodit do práce takovou cestou. A toto přání se mi splnilo. Mám takové štěstí! Usměji se, pohlédnu vzhůru k Nebesům a vyslovuji Bohu své nehlasné „děkuji“.

Tu přicházím na místo, které mám z celé cesty nejraději. Místo, kde u pole rostou divoké vysoké kopřivy. Vůni vlhkých kopřiv miluji snad ze všech vůní na světě nejvíce. Vždycky se tu zastavím a hluboce nasávám. Tu náhle vidím v dálce v poli lesknoucí se zrcadlo. Zrcadlo v poli? To musím prozkoumat. Tak vkročím do vlhké hlíny, která se lepí na boty. Po chvíli chůze mi svítá. Z tajemného zrcadla se vyklubala kaluž napršené vody, odrážející bělost oblohy.

Skutečně, když pohlédnu vzhůru, vidím oblohu pokrytou mraky, připomínající rozloženou skládanou vatu. Slunce mraky osvětluje z druhé strany, takže to vypadá, jako by vata jemně svítila. A kaluž vody tuto nádheru odráží a tak svítí do dálky svým tajemným světlem a láká zvědavce, aby přišli blíž. To je nádhera, napadne mě a tiše stojím a vnímám tento obyčejný, a přece tolik krásný zázrak v tomto zdánlivě šedém dni. A mám pocit, že tento okamžik už se někdy stal. Ano, je to známé! To světlo, ta vůně, chlad vzduchu i jeho vlhkost, lístky zelené trávy, ponořené zčásti do vody v kaluži, klacíky, kamínky a listí na jejím dně. Tento moment…

Pak pohlédnu na špičky svých bot. A vím, že tenkrát byly červené. Ano, červené. Červené holínky, které jsem měla jako malá! A cítím sebe před 30 lety a cítím sebe teď. A vím, že to jsem já. Že ta, která to všechno vnímá, vidí, pozoruje, cítí, je pořád jedna a ta samá osoba. Jednou měla tělo dítěte a teď má tělo dospělé ženy, ale uvnitř, její podstata, je úplně pořád stejná, jedna a ta samá. Nic se na ní nezměnilo! Pořád vnímá ty stejné věci a raduje se ze stejných okamžiků! Já vím, že to navenek zní zcela obyčejně, ale vnímat takto sama sebe, to jsem snad ještě nikdy nezažila. Vnímat svou bytost. Vnímat své „Já“, to opravdové a vnímat svět skrze něj nebo jím. Pozorovat a vnímat svět svou čistou a ničím nezašpiněnou Bytostí – je to tak skutečné, tak opravdové, že se člověku hrnou slzy do očí.

To jsem přece Já!

Nedokážu úplně popsat ten pocit, kdy cítíte sami sebe, skutečné. Sebe bez myšlenek na to, jestli to je takto správně a jestli by to nemělo být jiné, sebe bez masky, bez přetvářky, bez pochyb, otázek, hodnocení, cílů, plánů...  To je to „prostě jen být“ sám sebou. A je to tak přirozené, že to člověk ani nedovede popsat. A přitom je to tak velké setkání, že stojíte jak přikovaní a zevnitř vás zalévá obrovská vděčnost a láska k Bohu. A najednou víte, že jste. Že takového vás Bůh stvořil. Opravdového. Cítícího, radujícího se, bezstarostného a milujícího. A napadá vás – jak jsem to vůbec mohl někdy ztratit? Jak jsem na to mohl zapomenout?

Je to tak, že Podstata, Já, člověka neopouští. Jeho Já, je stále přítomno, je hned tady vedle. Jenže člověk jej nevnímá, žije odloučen od té nádhery, ponořen do svého ega. A to je obrovská škoda, protože Já je tak svobodné – jako bílý pták na nebi, jak ryba v potoce, jako letící list či slunce svit, no, k čemu to přirovnat? Toto Já je samo Bytí. Žádné kdysi a žádné potom, jen přítomný okamžik a prosté Bytí plné údivu nad nádherou Božího Díla. Člověk má radost i ze sebe sama! Má se rád! Má rád! Je to tak silné a krásné! Přirozenost. Život. Vděčnost a Láska. Bůh.

A tak hledím k Nebi a po tváři mi stékají slzy vděčnosti a radosti. Raduji se, že jsem. Nikdy dříve jsem toto nepocítila a nikdy dříve by mě nenapadlo, jak ohromnou radost a vděčnost pocítím, když znovu pocítím svou přirozenost, která se mi kdysi zdála tak moc obyčejná. Po dlouhých letech se znovu cítím jako Já. Jako bych se právě našla, jako bych si vzpomněla… A je to nádherné. Je to osvobozující, je to opravdová úleva!

Prostě jen být. To člověk nevytvoří, je to Dar. Prostě jen být – to je být s Bohem, být s Ním, v Něm ve vděčnosti, úžasu a lásce. Jen tehdy je to opravdové a jen tehdy je to správně. Jakmile člověk zapomene na Boha, toto „prostě jen být“ se vytratí.

Říká se, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Nikdy jsem nevěděla, co to znamená. Jaký má být člověk, aby byl k obrazu Božímu? Vždycky jsem si kladla otázku, jakou mě vlastně Bůh chtěl mít? A teď cítím, vím, že toto je ono. Prostě jen být s Ním.

 

Lenka

 

 

„Bůh vložil pravé světlo do srdce každého dítěte, které se narodí. Toto světlo musí však být odhaleno.                                                 Ovinuli jsme kolem něho tmavé roušky, které nás oslepují a my sami je musíme odvinout.“ 

Paul Brunton – z knihy Tajná stezka