Systematické vedení deníku

Vést si deník - to je velmi užitečná věc a je to snadné. Samozřejmě, každý sám za sebe rozhoduje, jak má postupovat, jak zkoumat svět, ve kterém se nachází a zejména, jak studovat sám sebe. Ale pro mě se stalo velmi důležité to, zda plně rozumím, kde se ve mně projevuje Živočišná podstata a kde Duchovní. Přesněji, zde je důležitá upřímnost. Upřímnost k sobě samému. Pokud  není, pak zůstanu slepý k machinacím živočišné podstaty, která je díky vědomí stále se mnou.

Existují dvě paralely: vědomí, s jeho věčnými problémy a Hluboké pocity Duše, radostné chvění někde uvnitř. A v závislosti na tom, čemu věnuješ pozornost, na té vlně i budeš.

Po analýze zápisů v deníku jsem si uvědomila, že mi vědomí ukazuje karty. Zdá se, že zde stojí strýček-klaun a ukazuje mi žlutou, zelenou, pak červenou kartičku, obratně je  mění a já coby chlapeček (víte jak malé dítko?) si cucám palec a hledím velkýma očima, neodvracejíc při tom zrak.

Celý měsíc mi ukazuje: jak mě urazili, co na to odpovídám, jak objasňuji tomuto nejnehodnejšímu chyby jeho celého života; "Taková jsem duchovní, že to  lidé  cítí", "dívají se na mě a vidí, že mi září oči (od toho, jak jsem se duchovně rozvinula!) I svatozář je už znát", jak se mě ptají a já odpovídám (znovu mluvím o duchovním); myšlenky-pochyby, nějaké obavy. Nejzajímavější je, že myšlenky pricházejí skutečně podle jakési zákonitosti, dokonce i ve stejnou dobu.

Otázka: A kdo poslouchá dialogy v hlavě a dívá se na toto představení? A proč?

Záměrně jsem začala od deníku. Proč se člověk dívá na jedno a totéž v průběhu nejen měsíců, let, ale pravděpodobně i celý život? Protože poslouchá vědomí, přece jen mu důvěřuje (dívá se byť jen jedním okem na to, co tam ono o něčem mluví). Nechápe jasně to, co mu vzalo! Že tato šablona chování ho už nudí do krajnosti, že mu brání skutečně Žít, být šťastným NYNÍ. Člověk si nepamatuje, o čem přemýšlel včera ve 12.hodin, i když  sledoval tuto myšlenku, tuto emoci, tak Vědomí mu to určitě zastře. Ono svou práci zná.

Igor Michajlovič: Nic není prázdné. Dokonce ani ty myšlenky, které se  lidem celý den točí v hlavě. Zdálo by se, že fantazírují na velmi vzdálená témata, vystavujíc tam sebe jako hrdinu nebo někoho jiného, vítěze ve sporu, přetáčejí si různé obrázky, které se v realitě nestaly a oni pokračují v jejich promítání. Často se vracejí k jedněm a těm samým, které kdysi silně upoutaly jejich pozornost. A proč se to děje?  Protože toto všechno odebírá pozornost lidí.  A čas. Jednoduše pojídá. Pojídá život, skutečný život človeka.

Tatiana: To je pro Systém důležité ...

Igor Michajlovič: Jednoduše jíst. Žádná morálka, žádné hodnoty.

Z programu "Život".                                                                                                                                             

Jiná věc je, když máš plno kompromitujícího materiálu na tvůj Živočišný princip a víš, na čem tě může chytit. Vidíš, že tě celý měsíc vodil za nos, ukazoval ti jedny a tytéž  truchlivé myšlenky, vynořovaly se urážky. A ty najednou  skutečně sám sebe od něj oddeľuješ. Přichází uvědomění, že toto nejsi ty! Ale potom zjišťuji ještě i to, že on neustále přikazuje, co mám dělat: "jít do kuchyně nalít čaj", "jít dráždit psa," "přejít znovu do kuchyně", "jít se najíst". A já jdu a dělám to. Nechci jíst a pít čaj, přestalo mě to bavit, ale ne - "JDI".

No, mimochodem, toto dělá tělo, ale co v této době dělám Já jako Osobnost? A já v této době mohu Děkovat Bohu, upřímně děkovat, Milovat, pozorovat svět Pocitů.

Hle, kde je Volba! Chápu, že tyto myšlenky nejsou zajímavé, ale zajímavé jsou pouze pocity a Bůh. Chápu, že jsem Živá teď, Miluji, Miluji Boha a teď jsem ve štěstí. Celou dobu jsem v Životě, v živém, v proudech živé řeky, z čehož jednoduše uvnitř propuká štěstí. A k tomu netřeba nic vnější, netřeba poutat pozornost ke své osobě z boku, nikomu není třeba nic dokazovat, mluvit, cosi vyjasňovat, ale jednoduše milovat a basta!

A vědomí může pracovat. Dlouho jsem nechápala, ale teď jsem pochopila. Vždyť nám nic nebrání být ve stavu štěstí a při tom někomu něco odpovědět, mluvit, překládat text. S vděčností a širokým pocitem uvnitř něco psát, počítat. Jednoduše Být. Nepouštět do našeho dialogu s Bohem nic zbytečné, být čistý, vyzařovat čistotu. Vždyť je to příjemný, blažený pocit, o toto je třeba usilovat.

"Jsou myšlenky? .. No a co? Buďte si, mně je to jedno, přicházejte kolik chcete", - říkám. Co chce systém, ať to i dělá. Jestliže já pozoruji v sobě Boha a jednoduše prociťuji Sebe, ale ne samu, ale jako něco velké, kde je všechno, tak jsem prostě ve štěstí a svobodě. Žiji!


Autor: Anna Bondar

Zdroj: https://allatravesti.com/ponimayu_li_ya_do_konca