Štěstí se skrývá uvnitř

Celý můj dosavadní život se skládal z věčného hledání smyslu života. V čem spočívá? Proč se nacházím zrovna na tomto a ne na jiném místě? Můj život se odvíjí podle předem daného scénáře, nebo mám šanci si vybrat způsob i možnosti podle svého uvážení? Obrovské množství otázek, které zůstávaly nezodpovězeny.

 

„Smyslem lidské existence na tomto světě je duchovní růst. Rozkvět všeho nejlepšího co v  sobě člověk má.“
                                                                                               Z  knihy AllatRa od A. Novych 

 

Prožila jsem své dětství v úplné rodině. Vyrůstala jsem společně se svou o dva roky starší sestrou. V našem domě bylo živo a plno. Rodiče žili aktivním společenským životem. My se sestrou jsme tu byly pro sebe. Tedy spíš ona pro mě. Trpěla jsem migrénami, proto mi rodiče ulevovali a já se to naučila zneužívat. Nemusela jsem se tak úporně učit, abych se nepřetěžovala. Nikdo na mě nekřičel, ani mě netrestal. Ale ani nechválil. Když jsem měla potřebu se svěřit, byla tu pro mě sestra, která se stala mou vrbou. Jelikož se u nás razila volná výchova, měla jsem i dostatečnou volnost pohybu, která mi ve chvílích dospívaní vyhovovala.

Začala jsem utíkat

Doma nás byl plný dům, ale přesto jsem cítila prázdnotu. Smutek. Utíkala jsem mezi vrstevníky zapomínat. Radovat se. Někdy jsem měla stavy, kdy jsem byla raději úplně uzavřená v pokoji a nepotřebovala nic a nikoho. To, co mi chybělo, byla pozornost. Chtěla jsem vést nekonečné hovory o smyslu všeho, ale nebyl nikdo, kdo by mě chtěl poslouchat. Měli jsme se všichni rádi, ale nemluvili jsme o tom. Byli jsme čistí, nakrmení, odpočatí, ale nenaslouchali jsme si. Žili jsme vedle sebe. Naučila jsem se utíkat do světa knih. Tam jsem mohla prožívat situace, které jsem ve svém životě nezažívala. Byly to hlavně příběhy o lásce.

„Vše je odrazem něčěho. Důsledkem a  příčinou.“

                                  Z  pořadu „Vědomí a  osobnost. Od předem mrtvého k  věčně živému“ 

 

Brzy jsem si tu lásku začala hledat i ve vnějším světě. Prahla jsem po naplnění svého života. Po životě plném lásky, štěstí a nekonečné radosti. Svíral mě pocit prázdnoty a já nenacházela pocit štěstí uvnitř rodiny ani u svých přátel. Hledala jsem lásku, ale nacházela jen sex. Ten pocit všeobjímajícího štěstí se nedostavoval. Byla jsem sice chvilkově šťastná, ale i když už jsem měla svou vlastní rodinu a děti, propadala jsem stále většímu smutku a bezvýchodnosti. Začal mě provázet nejen strach ze smrti své i blízkých, ale přepadaly mě stavy úzkosti a smutku. V hlavě se mi točily dokola myšlenky o mém promarněném životě.

„Čemu člověk ve svém životě věnuje pozornost (jakým myšlenkám, preferencím, přáním), to i  dostává.“
                                                                                         Z  pořadu „Vítězství nad sebou“

 

Začala jsem žárlit na manžela a chovala se k němu jako k něčemu, co patří výhradně mně. Tělo, názory i pozornost. Abych na chvíli zapomněla, obklopovala jsem se věcmi. Našla jsem zalíbení v alkoholu. „Umrtvovala“ jsem se, abych přežila další den:

„Deprese je součást egoismu, nebo jedna z forem manipulace samotným člověkem. Vědomí mu diktuje. Pozice oběti. Člověk dává pozornost svojí ukřivděnosti“.

                                       Z pořadu „Vědomí a Osobnost. Od předem mrtvého k věčně živému.“

 Hlavou se mi honily myšlenky, že jsem zbytečná. Nikoho nezajímám. Pro nikoho nejsem důležitá. Nikomu bych tady nechyběla, ale mám děti. Tak musím mít rozum a musím žít. Co by se stalo, kdybych demonstrovala svou sebevraždu? Stalo by se něco zásadního? Ovlivnila bych tím svoje právo na štěstí? Byla bych konečně naprosto a neskonale šťastná? Ne.

„Lidé mají být k sobě upřímní a otevřeně hovořit o tom, jaké myšlenky jim chodí do hlavy. Nezamlčovat je. To ony nás rozdělují. Dokud se člověk nenaučí pracovat se svými myšlenkami, nenaučí se je kontrolovat, budou ho dostávat.“

                                                                                               Z pořadu „Působení a záštita“

Převzít zodpovědnost za svůj život

                                             

 

Byla mi doporučena kniha AllatRa. V okamžiku čtení jsem měla pocit něčeho opravdového. Blízkého. Co ke mně patří. Co jsem celý život hledala. Co znamenám. Proč tu jsem a co mám poznat. Pokud chci být opravdu šťastná, musím se rozvíjet. Duchovně rozvíjet. Najít podstatu života uvnitř sebe sama. Rozhodla jsem se převzít za svůj život svou vlastní zodpovědnost. Nikdo jiný to za mě neudělá. Jen já sama. Začala jsem žít každým okamžikem svého života. Užívám si život tady a teď. Nečekám, co mi přinese zítřek. Nechytám se na projevy vědomí, kterými je egoismus a pýcha. Snažím se žít pocity. Hlubokými, vnitřními pocity. Ty jsou skutečné. To jsem skutečná já. Žiji s láskou uvnitř sebe. Žiji s láskou k lidem. Žiji ve štěstí, které jsem, změnou svého života, našla uvnitř sebe.

Marie Bíglová