Soví kouzlo okamžiku

Některé chvíle v životě mohou být jako diamanty, které z šedi všedních dní zazáří a zanechávají svoji stopu ještě dlouho poté.

A je možné, že se odehrají pouze jednou v životě jako divadelní představení, které nemá přesný začátek ani konec, nepotřebujete na něj vstupenku, protože jedinou vstupenkou je bdělost smyslů.

Pomalu se slunce chystá k západu a já se vracím domů, nesu batoh na zádech a těším se, až si v klidu odpočinu u šálku lahodného čaje. Procházím lipovou alejí a zdáli slyším zvláštní pískání. Opustím alej a plna zvědavosti jdu za zvuky, které se postupně zesilují, oči mám jako lucerny, vytřeštěné do prostoru přede mnou. Kontury stromů jsou krásně vidět i přesto, že slunce již zapadlo. A najednou se stane něco naprosto nečekaného – můj pohled se dotkne jiného pohledu. Dívám se do očí jiné bytosti. Cítím, že mne její oči pozorují naprosto upřeně. Stojím dva metry od stromu a uvědomím si, že mne sleduje ne jeden, ale šest párů sovích očí. Sedí na větvi naprosto v klidu a jen občas otočí hlavou ze strany na stranu. Mám pocit jako bych byla pod mikroskopem. Stojím, ani se nehnu. Oči mne sledují, jsem jen tady a teď a přítomnost se zdá být bez konce. Představení pomaličku končí, ale něco mne táhne vpřed, jako bych jim chtěla být ještě blíž. Dvě soví holky nebo kluci odletí a zůstane jedna a já se přibližuji k ní. Ještě si vyměníme pár pohledů a pak měkce a lehce odletí i poslední sova. Už se smráklo a moje únava z celého dne naprosto zmizela. S radostí v duši kráčím k domovu, bohatší o nádherný přírodní zážitek. Protože zažít pohled z očí do očí jen tak, aniž by vás někdo hodnotil nebo soudil, je prostě léčivé…

Alena Stellnerová, AAS