Například: Dobré zprávy
ŠKOLA LÁSKY

Toto jaro těžce onemocněl můj dědeček. Žije poměrně daleko, takže jsem se s manželem dohodla a pozvala dědečka k nám, aby s námi bydlel a léčil se.

Právě v tu dobu, nadšená čtením knih Anastasie Novych, jsem začal radikálně měnit svůj život. Dozvěděla jsem se, že člověk je duální, o povaze jeho myšlenek a emocí, které přináší tolik utrpení, o tom, že život člověku nebyl dán kvůli rozmnožování a materiálnímu blahobytu, ale kvůli duchovní transformaci a osvobození... Při čtení knih jsem zažívala pocit, že se mnou autorka rozmlouvá, že mluví o tom, co probíhá uvnitř mě, o tom, co se nesmělo nikomu říkat, ani se o to dělit!

V začátcích pozorování sebe sama jsem si začala všímat toho, co jsem předtím nikdy neviděla. Ukázalo se, že v mé hlavě probíhal neustálý dialog, s někým jsem se hádala, něco dokazovala, vysvětlovala; celou dobu jsem hodnotila lidi kolem sebe, vždy se našlo něco, co jsem zkritizovala, mnohokrát za den jsem zahořela emocí hněvu, byla jsem rozčílená a uražená. Nepodstatné události se mě dotýkaly a vyváděly z rovnováhy. Další zajímavý fakt: při komunikaci s lidmi se jejich vnitřní emocionální stav přenášel na mě. Člověk potom odešel a jeho zlost nebo uraženost mi nějakou dobu nedovolily se uklidnit.

To je jen malý zlomek toho, co jsem v sobě začala vidět. V jedné eseji se nedá všechno vypovědět. Zvláštní je, že jsem žila jako všichni, a podle sebe a současné společnosti jsem byla „velmi dobrým člověkem“. A zde jsem procítila smysl slov:

„Je třeba být upřímným, a především před sebou samým.“

S dědečkem jsme se neviděli více než 7 let. Samozřejmě, že jsme spolu komunikovali, ale velmi zřídka. Vzájemné porozumění mezi námi nebylo a egoismu na obou stranách bylo více než lásky. Pořád se mi zdálo, že dědeček požaduje zvýšenou pozornost. A navíc se v mém vědomí pevně usadily staré šablony ve vztahu k němu. Kdysi jsem ho ohodnotila jako mrzouta a strůjce malicherných hádek mezi členy rodiny.

V očekávání jeho příjezdu mi přicházely myšlenky: „Bude to velmi obtížné! Nastanou každodenní hádky!“ Samozřejmě, že první reakce byla panika a strach, že se naruší celý obvyklý způsob života. Dědeček bude neustále vyžadovat pozornost, takže nebudu mít čas ani na pohodlný odpočinek po práci, ani na čtení knih, a tím spíše už nebude v domě ticho a klid na duchovní praktiky. Ale z druhé strany nemůžu odmítnout pomoc blízkému člověku.

Snažila jsem se nedávat sílu myšlenkám a představám ve své hlavě. Kromě toho jsem se rozhodla, že dědečkova přítomnost v našem domě pro mě bude dobrou lekcí, jakýmsi tréninkem smíření.

První, čeho jsem si všimla bylo, že dědeček hodně zestárl. Kromě toho se u něj rozvinula choroba „X“, takže se jeho pohyby staly nepřesné, ruce se mu třásly a chodil „zkroucený“. Samozřejmě jsem pocítila lítost a, k svému úžasu, i nepřátelství. Ano, ano, nepřátelství ke starému člověku, který mi připadal úplně cizí. Projevovalo se to ve všem: byl mi nepříjemný zápach léků, chůze, třesoucí se ruce, rozčilovaly mě jeho kritické názory na mě, na můj život. Dříve bych o svých pocitech řekla všem svým příbuzným, aby mě podrželi a politovali, vždyť mně je tak těžko! Ale teď jsem jasně chápala, že příčina tohoto nepřátelství se skrývá hluboko ve mně. To já konejším svou pýchu, v myšlenkách se nad člověka povyšuji, připouštím myšlenky typu: „Je dobře, že nejsem taková, já jsem lepší. Natolik lepší, že nechci být ani vedle něj.“

Kdesi uvnitř mě vězela stará zášť k tomuto člověku. Moje „JÁ“ si nárokovalo lásku a uznání mých „zásluh“ v životě, a když se jich nedostávalo, mé ego mě nutilo být uraženou, obviňovat tohoto člověka, omezilo mé vnímání na jeho nedostatky. Jednou jsem si do svého deníku zapsala, že lidé jsou jako kulečníkové koule, které do sebe naráží svými egy a rozlétají se různými směry. Tak tomu bylo i v našem vztahu s dědečkem.

Už od mala jsem si nárokovala lásku. Byla jsem skálopevně přesvědčena o tom, že mě musí moje rodina milovat, potom i můj muž. Toto přesvědčení sebou neslo mnoho výhrad vůči blízkým, a pokud jednali jinak, než jsem očekávala, docházelo ke konfliktu.

Jak je uvedeno v knize AllatRa:


„Ve vztazích se to dříve či později promění v nedorozumění, napětí, vytvoří se nenávist a nepřátelství, protože tyto nejsou založeny na hlubokých pocitech, ale na přáních Materiální povahy. V tomto případě všichni nesou vinu za všechno, jedině on za nic nemůže. To ukazuje na to, že on pěstuje své vlastní ego, neumí opravdu milovat, ale pro sebe takovou Lásku vyžaduje od ostatních. Taková „válka a mír“ se v první řadě začíná v mysli člověka. Problémem člověka je, že na sobě nechce pracovat, sám produkovat opravdovou, duchovní lásku, Lásku, kterou jeho Duše cítí k Bohu. Vždyť tato Láska je pro rychlý růst duchovní Osobnosti jako životadárná vláha pro zrající klásek.“

 

Nastaly společné všední dny. Dobře si pamatuji, jak dědeček urážlivě zkritizoval můj byt. Ani ne před rokem jsme se přestěhovali do nového bytu, který jsme krásně zrekonstruovali a zařídili podle nejnovějších módních trendů. Proto nebylo snadné vyhnout se vlastním tendencím urazit se nebo zapojit do konfliktu. Mlčela jsem a chápala, že ať bych odpověděla cokoli, kritika by se ztrojnásobila. Ale když dědeček hanlivě pojmenoval mou oblíbenou květinu, pocítila jsem, že už to déle nevydržím. Rozběhla jsem se do svého pokoje a začala vše podrobně popisovat své sestře žijící v jiném městě.

Jde o to, že než přijel dědeček ke mně, žil několik let v domě mé sestry. Takže kdo by mě měl pochopit, když ne ta, která sama zažila „veškerou radost“ společného života!

A ona okamžitě převzala štafetu „strašlivých“ příběhů o svých potyčkách s dědečkem a o jeho „podivínství“. Po půl hodině emotivního rozhovoru jsem si najednou uvědomila, že jsem se zcela stala průvodcem Živočišného rozumu. Skrze mě se zrodila vlna negativních emocí, škodolibosti, podráždění a odsouzení, kterou jsem předala druhým. Je to divný pocit – být tak podvedený, nekontrolovatelně jednat a nechápat, že jsi průvodcem cizí vůle.

 

Rigden: To, co my považujeme za vlastní vůli, je iluze našeho vnímání z pozice myšlení individuálního rozumu trojrozměrné dimenze. Pokud se na to podíváme na našem příkladu, člověk svou volbou pouze aktivuje proudy informací, které do něho vstupují, a vydává svoji životní sílu na ztělesnění této Vůle. Vůle buď vycházející z Duchovní podstaty (světa Boha) nebo vycházející z Materiální podstaty (Materiálního rozumu) je silou zvnějšku, přesněji řečeno je to informační program aplikovaný do nějaké struktury, která ho provádí. Záměna Materiálního rozumu spočívá v tom, že Osobnost člověka vnímá formy projevování jedné z těchto dvou globálních sil jako vlastní vůli, kterou však ve skutečnosti nemá.

Anastasia: Jinými slovy to, co člověk považuje za vlastní vůli a neúměrně se tím pyšní, to není. Je to pouze síla, která do něj vešla zvnějšku prostřednictvím informace, kterou si zvolil. Ta v něm aktivuje city, emoce, myšlenky, které ho pobízejí k těm nebo oněm činům v rámci programu této Vůle, což je spojeno s výdejem životní energie.

Rigden: Zcela správně. Když jsou lidé pod vlivem pýchy vycházející z Materiální podstaty, rádi se připodobňují k vyšším silám, které jsou obdařeny vlastní Vůlí. Ale zdaleka ne všichni si kladou otázky: „Podle čí vůle se ve skutečnosti vykonává ten nebo onen skutek?“, „Kdo pobízí k těmto myšlenkám?“, „Kdo vyvolává ta nebo ona přání?“, „Kdo ve mně vzdoruje a komu?“
 

                                                                                                                                                                        Z knihy AllatRa

 

Tak proč mě ta kritika tak dráždila? A koho ve mně dráždila? Egoismus a pýchu – ty, jež nemají rádi kritiku na svou adresu, ty, kteří se svíjí v bolestech a nutí „ztrestat“ osočovatele hrubým slovem, nebo se bránit a tím hájit své pozice.

                                        Při poznávání sebe

 

Pokud se na svět dívám z pozice pozorovatele od Duchovní podstaty, tak je to všechno pro mě nesmyslné, není žádný smysl v tom, kdo a jak o mě mluví a co si o mně myslí, vždyť to jen jedno vědomí kritizuje a pokouší se ukázat svoji důležitost před druhým vědomím.

Od tohoto momentu jsem se rozhodla neoslabovat kontrolu nad svými myšlenkami, slovy a činy. Začala jsem dědečkovi projevovat péči a lásku, ignorovat to špatné, nepodléhat provokacím, převádět urážlivé výroky na legraci. Trávila jsem své večery po práci s dědečkem, protože jsem cítila, že opravdu potřebuje pozornost, a že mu, stejně jako mně, schází Láska.

Ukázalo se, že dědeček je mnohem víc nemocný, než jsem předpokládala. Chodit prakticky nemohl, kvůli silným bolestem zad. Lékař stanovil neutěšenou diagnózu, a my se rozhodli pro operaci. Dědečka hospitalizovali v nemocnici a já jsem o něj pečovala. Kdo byl v mé situaci ví, nakolik je člověk bezmocný v prvních dnech po operaci. Dávat mu najíst, napít, koupat ho, otáčet a mnoho dalšího. V noci přispěchat při každém vzdechu, starat se, aby nemocný nestrádal a měl vše potřebné, dávat pozor, aby nedělal pohyby, které mu doktor zakázal (například mu doktor kategoricky zakázal po operaci sedět, a on na to neustále zapomínal a pokoušel se posadit!). Moc jsem se snažila a upřímně jsem mu chtěla pomoci.

V této pro mě neobvyklé situaci jsem jasně vysledovala svou dualitu: na jedné straně byla Láska, silná upřímná touha zahrnou dědečka svou péčí, a na straně druhé jsem neustále v hlavě slyšela hlas „nabručeného mrzouta“, který se mi pokoušel vnutit nespokojenost z únavy, nedostatku pohodlí a spánku, z odsuzování dědečka, jako kdyby předstíral, využíval situaci a odsoudil mě (když už tak přemýšlíš, pak jsi nenapravitelně špatná). Tento hlas v podobě „mých“ myšlenek byl umíněný a drzý. Ale já jsem chápala, že ho prostě nechci poslouchat, NECHCI! Abych se zbavila dotěrných myšlenek, neustále jsem si opakovala Ježíšovou modlitbu: „Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad mnou“, dokud tyto myšlenky neustoupily.

Ale to nejnepříjemnější, čemu jsem musela v nemocnici čelit, byla emoce znechucení při pohledu na krev, na rány, na bezmocnost nemocných, na protézy atd. Pro mě samotnou to bylo překvapením. Dívala jsem se na sestry, které s úsměvem a dobrotou dělaly tu nejšpinavější práci: s jakým životním optimismem ony koupaly bezmocné pacienty, rozčesávaly jim vlasy, žertovaly a zlepšovaly náladu celého pokoje. Z nich si musím vzít příklad! Jak je to možné, pomyslela jsem si, vždyť to všechno Dobro dělají pro úplně cizí lidi! A já ještě utěšuji svoji pýchu myšlenkami, že se určitým způsobem obětuji pro své blízké.

(Na každém kroku po Duchovní cestě čekají poutníka 2 pastičky od Ahrimana:

Nejprve se vnucují pochybnosti ve vlastní síly, podrážděnost, zlost, závist a jiné negativní myšlenky a emoce. Pokud je poutník překoná, musí být stále ostražitý, na cestě čeká druhá pastička – pýchy ze svého vítězství.)

Uviděla jsem, že nemám na co být hrdá. Cenné je pouze to, co je uděláno z čisté Lásky, nezištně, bez očekávání ocenění, chvály nebo odvetné Lásky k sobě.

Velmi často se v nás utváří nepřátelství a odpor vůči stáří, nemoci, nemohoucnosti, k protézám. A staří lidé se, z mého pohledu, všemožně ostýchají a skrývají své „nedostatky“. Při pozorování sebe sama jsem pochopila, že se to nelíbí živočišnému principu ve mně, protože konečnost a smrtelnost hmoty je už velmi očividná. Vždyť vědomí vypráví Osobnosti, že tělo bude žít věčně a smrt se odkládá na neurčité potom. V takových situacích je odhalen podvod a pokud to sledujeme, je nám jasné, jak vědomí podvádí Osobnost, a co skrývá za emocemi.

V úsilí, v péči o nemocného, v upřímné touze pomáhat, byla práce na sobě, práce zbavit se svých démonů. Špatné myšlenky jsem zastavovala a odháněla pryč, emocím podráždění a nepřátelství jsem říkala ne, a i ve mně došlo k vnitřním, hlubokým změnám – projevila se Láska, bylo mi tak lehce na duši, a to, co bylo těžkým břemenem se v jediném okamžiku stalo snadným a příjemným. Proč jsem tak nemilovala dříve? Proč místo upřímnosti a péče byly vzájemné výčitky a spory? Protože Láska se rodí při práci na sobě. Když se osvobozuješ od egoismu a touhy po moci (v pokusech dokázat svou pravdu), potom se i pro Lásku otevře místo. A mé nejdůležitější odhalení, opravdu podivuhodné, je, že pro Lásku neexistují okolnosti! 

 

                                       Jestliže sám vytváříš

Milovat je možné bez ohledu na cokoli! Není vůbec nutné, aby byl člověk dokonalý, nebo souhlasil s mým pohledem na svět, či četl stejné knihy nebo byl ke mně obzvláště dobrý a uctivý. To je ta bezpodmínečná Láska, a proto je opravdová!

„Pravá Láska, to je štědrý vnitřní dar, který jeden člověk daruje druhému hojností hlubokých pocitů. Takovou Lásku můžeme dát, když na sebe zapomeneme. O této Lásce se říká, že je trpělivá, odpouští, není závistivá, není hrdá, není sobecká, a nepřeje nic zlého.“
                                                                                                                                                                        Z knihy AllatRa

 

Získaná pochopení mi umožnila uvidět dědečka druhýma očima – je to stejný člověk jako já, procházející svou školou života. Často souhlasí s důvody svého vědomí, aniž by chápal, k čemu to vede. Stejně jsem to celý svůj neuvědomělý život dělala i já. Byla jsem průvodce a přenašeč emocí, ozvučovala jsem první věc, která mi přišla na rozum. Nyní jasně vidím, že veškeré špatné myšlenky – nejsou mé, prostě je pozoruji, když přicházejí. A moje volba tkví v tom, dát jim pozornost nebo je prostě ignorovat... Dědečkovi jsem za tuto lekci velmi vděčná! Navzdory očekávání jsme se ani jednou nepohádali.

Pokaždé, když jsem se setkala s obtížemi, jsem si vzpomněla na slova Senseie z knihy „Ptáci a kámen“:

„Každý vnější problém, který jsi vzal vážně, je tvůj vnitřní problém, osobní vnitřní konflikt mezi tebou a tvou živočišnou podstatou. Vše je v tobě!“

 

Situace, kterou jsem zažila se svým dědečkem mi umožnila učinit důležitý závěr: kořen problému nebyl v mém dědečkovi, ale v tom, že vědomí řídilo mé myšlenky a činy. A vědomí je vždy zaměřeno na rozdělení, vždy brání lidem se sjednotit. Abychom žili v míru, musíme jej nejprve najít v sobě. Skutečné sjednocení lidí je možné pouze v Duchu.

 

Žanna: „Z pozice Duchovního světa jsou všichni lidé jednotní, jsou si blíž než ti nejbližší příbuzní. Ale z pozice vědomí jsou všichni lidé rozděleni, jsou k sobě nepřátelští, dokonce i nejbližší příbuzní. Dokud se člověk nezbaví diktatury vědomí, nenajde smíření a svobodu ve svém nitru. Neboť každý, kdo rozděluje, slouží ďáblu a ďábel je jediný nepřítel lidstva.“

Z pořadu: „Vědomí a Osobnost. Od předem mrtvého k věčně Živému.“



PS: S dědečkem jsme se spřátelili natolik, že bylo těžké se rozloučit, když nastal čas jeho návratu domů. Nyní spolu komunikujeme častěji a vždycky mám radost, že ho slyším. Když jsme se loučili, viděla jsem v jeho očích slzy radosti. Zdálo se mi, že se v něm, stejně jako ve mně, něco změnilo.

 

 

 

                                               

 

Autor: Júlia 

 

Zdroj: https://allatravesti.com/shkola_lyubvi

 

 

 

Líbí se mi 37



ŠKOLA LÁSKY - Hodnocení: 5.00 z 5.00 . Počet hlasů: 37
Podobné články:



Komentáře

Lenka 10.03.2019 23:37 Odpověď

Nádherný článek o práci na sobě. Děkuji!


Alena 10.03.2019 21:10 Odpověď

Nádhera! Moc děkuji! Tak upřimně a srozumitelně popsána práce na sobě.


Judita 10.03.2019 03:16 Odpověď

Krásny článok. Ďakujem autorke zo srdca. Ktosi raz povedal: “Je omnoho jednoduchšie milovať celý svet, ako konkrétneho človeka.”



Zanechat komentář

Myšlenka dne

Staň se přítelem svého nepřítele a odpusť mu jeho skutky, protože jinak nejsi ani ty dokonalý.


Kalendář událostí

Zasílání aktuálních informací o nových článcích na stránkách Polahoda a dalších projektech MSH "ALLATRA"