SÍLA DOTEKU

Vzpomínám si na máminy ruce, když jemně hladily mé vlasy. V tu chvíli mi připadaly její palce obrovské jako ty největší maliny. Možná je to už více než čtyřicet let, ale i nyní zůstává tato dávná vzpomínka z dětství stále živá a roztáčí kolovrátek dalších myšlenek. Začínám přemýšlet o síle doteku, který má neskutečně mnoho barev a ještě více odstínů. Dotek je úžasný, může mít spousty významů, které se skrývají hluboko za tímto slovem. Může znamenat spojení, které vůbec nemusí být fyzické, jen pocítíme, že se nás něco hluboce dotklo.

Po stisknutí ruky si okamžitě uvědomíme intenzitu doteku, a to zvláště v případech, kdy nám dotyčná osoba tiskne ruku tak silně, že nám skoro praskají kosti.

Na druhou stranu je dotek nesmírně intimní záležitostí, neboť se při něm propojují energie, ať už chceme či nechceme. Jindy zase můžeme pocítit, jak silně se nás dotknul něčí pohled a často jej můžeme cítit až fyzicky.

Dotek může být i určitá forma pozornosti, péče, propojení, kontaktu. Když potřebujete povzbudit, je tím nejrychlejším, co vám dá okamžitě informaci, že tu nejste sami. Dotek je vzácný dar, který nás provází po celý život a vůbec není důležité každého na počkání objímat. Skrývá se v pozornosti, ve slovech, která se dotknou někoho v srdci. To má pak možná ještě větší sílu než přímý fyzický kontakt. V jemnosti je skryta obrovská síla, jejíž účinky se využívají např. při tzv. metamorfní technice - jemné masáži. I další techniky jako akupresura, akupunktura, či různé typy masáží využívají doteku. Dotekem bystříme své smysly, vnímáme strukturu předmětů. Máme jiné pocity, když v ruce držíme květinu nebo když se dotýkáme kusu skály. Nevidomí lidé pomocí doteku svým způsobem vnímají svět, dá se říci, že dokonce vidí.

Přijměte své dlaně jako dar k přijímání, ale i k dávání. Hmat je náš první smysl, který si osvojujeme hned po narození a možná ještě dokonce před tím. Pomocí doteku předáváme city, které mohou být plné lásky a pochopení, anebo i plné nenávisti a zloby - záleží na intenzitě a na myšlence, které do nich vkládáme. Vnímejte své dlaně jako vyústění srdce do prostoru, díky nimž můžeme tvořit, předávat a také přijímat. Když se do nich pozorně podíváte, možná zahlédnete záblesky světla a pokud jej nevidíte, zkuste každý den alespoň chvíli o sebe třít dlaněmi a možná pak po čase objevíte, že se něco ve vašem vnímání vlastních dlaní změnilo.

Čas dětství, kdy pohlazení bylo pro nás denní výživou, se už nevrátí, ale dotek nás neustále provází ve všech jeho podobách a můžeme jej kdykoli, kdy to potřebujeme, použít. Ostatně na prvním místě jsou to naše dlaně, do nichž vkládáme svoji hlavu, když se necítíme úplně nejlépe.

Přeji, ať se Vás každý den dotkne něco krásného…

Alena Stellnerová, AAS