SADAŘ

Dobrá sklizeň.

Žil byl v malé vesničce pod horami jeden starý dobrý muž. Jeho jméno nikdo neznal, ale říkali mu sadař. To kvůli jeho ovocnému sadu, jehož plody byly vyhlášeny na kilometry daleko. Stařík svůj sad miloval. Každé ráno chodil mezi stromy a promlouval k nim, aby jim, jak sám říkal, bylo dobře. A bylo dobře. Stromy rostly, kvetly a dávaly své šťavnaté barevné plody každý rok, jakoby samy chtěly svého milovaného staříka potěšit, odměnit se mu za jeho laskavou každodenní péči. Pokaždé, když stařík sklidil ovoce, naložil jej na vlečku a svezl dolů do vesnice, kde je rozdával. Když lidé slyšeli, že přijel sadař, sbíhali se ze všech stran, a to nejen kvůli ovoci, ale také kvůli příběhům, které často vyprávěl. Jednou to byl příběh o vysokém ořechu, jak jej sázel, tu zase příběh o košaté jablůňce, jaká nádherná jablka letos vydala...A lidé jedli plody a naslouchali jeho milému vyprávění.

Mnoho lidí zajímalo, co způsobuje, že jeho sad tak prospívá. Tak navštěvovali jej mnozí, chodili s ním kolem stromů, naslouchali jeho příběhům, a vyptávali se ho, čím to je, že jsou stromy tak zdravé a krásné. Ale stařík se jen usmíval a odpovídal vždycky stejně: "sázel jsem je z lásky, láskou je zalévám, láskou o ně pečuji a s láskou k nim promlouvám dobrá slova, a oni odpovídají stejně, je to jednoduché. Oboustranná láska zajišťuje ty nejlepší podmínky pro život, růst, rozkvět i dobré plody". Jenže nikdo z lidí tomu vlastně nerozuměl, jeho odpověď zůstala nepochopena. Sadař byl pro lidi záhadný muž.

Jednoho krásného dne, když stařík přijel na náměstí se svým ovocem, posadil se na lavičku pod lípou a snad poprvé v životě se neusmíval. Lidé si všimli jeho zachmuřeného výrazu a vyptávali se, co se stalo. "Ale", mávnul rukou. "Tu jablůňku prostě budu muset porazit. Kdybyste jen věděli, jak já nerad..." , otřel si zpocené čelo. Jak je to možné? zajímali se lidé. "Víte, některé stromy, ač zasazeny a opečovávány s láskou, vyžadují naproti ostatním zvláštní péči. Ony mají takový nepochopitelný příklon ke slabosti a uvadání. Takové stromy samozřejmě přitahují škůdce a nemoci. Tuto jablůňku jsem vysadil a dělala mi radost jen pár let, než se na ní škůdce objevil. Ačkoliv jsem jí dával svou lásku a dělal vše, aby se uzdravila, nic jí nepomohlo. Tato jablůňka roste mezi vzrostlými jedinci téhož druhu a někdy jsem měl dojem, že nechce být jako ostatní, že chce být jiná a dělat si vše po svém. Když ostatní stromy plodí, ona nebude. Tato jablůňka vyrostla křivě, nechtěla nasazovat pupeny, odháněla včelky od svých květů a ovoce, vždy malé, z ní opadávalo zásadně nedozrálé. Takový stromeček samozřejmě vyžaduje více pozornosti, a tu jsem jí dával, ale ona ji prostě nechtěla přijmout. Já ji několikrát upozornil na to, co se stane, když se nebude chtít uzdravit, jak to pak dopadá s takovými stromy, ale neposlouchala. Nemoc ji zcela zachvátila a nebohý stromeček umírá. Nedá se nic dělat. Budu ji muset vytnout a spálit, než se nemoc rozšíří na ostatní stromy, to bych pak přišel o celý sad!" Staříkovy ruce se zachvěly a v očích se mu leskly slzy.  "Je to škoda, měl jsem ji rád," povzdechl, nasedl na traktůrek a odjel s prázdnou vlečkou.

Jak stařík řekl, tak učinil. Ještě téhož večera hořel na malém políčku vedle sadu velký oheň, který stravoval nemocný strom. Muž upřeně hleděl do plamenů.

Co se mu asi honilo hlavou? Na co asi myslel, když musel jedno ze svých milovaných dětí vlastníma rukama zničit? Jak bychom se asi cítili my na jeho místě? Co bychom udělali s výtvorem, který na lásku odpovídá zlobou, který záměrně ničí sám sebe i své okolí, neuznává fakt, že je nemocný, nechce se léčit, odmítá pomoc, nepomáhá a neslouží druhým, nenese dobré ovoce, je škodolibý a svévolný? Co bychom my udělali s výtvorem, který je hrozbou pro ostatní? Z lásky a úcty k životu bychom jej museli zničit.

 

Svět lidí.
Náš svět, svět lidí, je jako jeden velký sad. Krásný, barevný, plný života a rozmanitosti. Naše civilizace, my lidé, jsme jako stromy v tomto sadu Velkého Sadaře Tvůrce. Každý jednotlivý strom On vysázel s velkou Láskou. Vložil do něj kus sebe sama, svou lásku a naději, vdechnul svého Ducha. Každý strom vyrostl ze semínka, které obsahuje Jeho maličký kousek - to aby dobře prospíval, dobře žil, v souladu s ostatními, dával plody a pamatoval na Toho, kdo jej stvořil. Takto byl "vysazen" každý jednotlivý člověk, který se tu dnes nachází. Uvnitř každého z nás je stále přítomno to malé semínko Tvůrce - duše, a díky ní si pamatujeme, proč tu jsme a jak máme žít. Ve spojení se svou duší a prostřednictvím ducha společně tvoříme živý, krásný zdravý svět, který svými plody těší našeho Boha Tvůrce. On se raduje a my také.

Nebo ne?

Duše je částečka samotného Boha, každý živý člověk ji má. Ona zná Pravdu, která pochází od Něj a proto všichni v hloubi duše víme, co je správné a co ne, a jak na tom jsme. Všichni vnitřně víme, že nežijeme dobře, ale destruktivně. Cítíme, že se jako civilizace řítíme do propasti. To, co se děje v nás i kolem nás vykazuje všechny příznaky nakažení smrtelnou nemocí. Proč tak žijeme? Proč tento svět není krásným místem, kterým by mohl být?

Svět dobrých lidí.
Představme si, že jsme sem přišli kvůli tomu, abychom společně tvořili krásný svět, kde se každému tvoru dobře žije. Svět, který prospívá a kvete. Svět dobra, lásky, přátelství, míru, svět, v němž dominuje dobro, laskavost a spravedlnost. Svět dobrých lidí. Zcela jistě každý z nás by chtěl v tak krásném světě žít, ve světě, ve kterém je čest, slušnost a klid, ve světě bez násilí, bojů o moc, bez válek, krádeží, nebezpečí, nepravostí a lží. Ale proč v takovém světě nežijeme, když to všichni chceme? Vždyť tento náš svět je nemocný! Mnozí dokonce tvrdí, že dobro, láska a mír je utopie, že jiní být nemůžeme a jinak než takto (silný bere slabšího, urvi si, co můžeš, když ostatní lžou, já také budu, na ničem nezáleží, žijeme jen jednou, tak ať si užijeme...) se tady žít nedá. Opravdu? A kdo nám něco takového nakukal? Odkud se bere toto přesvědčení a proč jej posloucháme, když nám naše svědomí, hlas duše, říká pravý opak? Opravdu jsme tak bezmocní a vydáni napospas zlu, které je všude kolem nás, musíme jej následovat, jako všichni? Jsme skutečně pouhými oběťmi, otroky Systému, který určuje, jak budeme žít? A nám nezbývá, než jej poslouchat, jít jak tupé stádo tímto směrem, protože "to tak prostě je, každý tak žije a je to normální"? Ale co je tento Systém zač a kdo jej vytvořil?

Síla pozornosti.
Svět lidí tvoříme my. To my tento svět, tento Systém, vytvořili a stejně tak i my můžeme stvořit svět Dobra, který si přejeme. A každý normální, zdravě uvažující člověk si takový svět přeje! Abychom chápali, co nám v tom brání a jak to udělat, je dobré znát informace o podstatě nás samých. Kdo jsme? Každý člověk je zvláštní syntézou duchovního a materiálního. Materiální část tvoří tělo a materiální rozum - tato část je smrtelná. Ale máme i duši (kus věčnosti) a Osobnost - ducha, který je součástí Ducha Svatého, tedy vlastně samotné Boží síly. Díky své materiální podstatě jsme spjati s hmotným a dočasným. Náš mozek je od narození nastaven na vnímání materiálního světa. Díky tomu máme sklony věřit v iluze tohoto 3D světa, naslouchat démonům materie, řídit se tvrdými a nekompromisními pravidly satana - Živočišného rozumu, na jehož území se nacházíme.  Díky své materiální podstatě máme sklony jen brát, konzumovat, zneužívat a ničit. A touto cestou se právě ubíráme. A kde je to štěstí? Proč jdeme touto cestou? Ovšem díky duchovní podstatě můžeme toto všechno zcela změnit, můžeme dokázat skutečné divy a udělat z tohoto světa místo, v němž se bude dobře žít! Můžeme tvořit k dobru druhých, nezištně pomáhat, milovat, sdílet své dary s ostatními, spojovat se a společně tvořit svět dobrých lidí! Kdo nás zastaví, budeme-li to skutečně chtít? Klíčovým faktorem v procesu tvorby je naše pozornost, neboť to je velmi mocná tvořivá síla. Kam teče pozornost - to je tvořeno, to se manifestuje jak v našich vlastních životech, tak na celém světě. Díky ní jsme schopni všechno změnit. Každá Osobnost je obdarovaná silou pozornosti a má Bohem dané právo vybírat mezi vůlí duchovního a materiálního světa. Člověk je svobodný právě v této volbě - čí vůli bude naslouchat a kam tedy bude vkládat svou pozornost.

Komu sloužíme?
Vůle duchovního světa - to je Láska, dobrota, pokoj, mír, klid, pomoc, soucit, spojování. Duch spojuje části v duchovně silný Celek, pro nějž není nic nemožné. Vůle Živočišného principu materiálního světa - to je rozděluj, panuj, všichni proti všem, buď významný, měj víc, chtěj víc, záviď, porovnávej se, vychloubej se, ukradni, žij, jakoby po tobě měla přijít potopa atd. Démon rozděluje, aby pak ovládl všechny rozdělené části Celku, které se navzájem nesnášejí. To je jeho vůle. A my stojíme mezi těmito dvěma se svou pozorností a je na nás, kam svou pozornost vložíme. Co si ve skutečnosti přejeme, co je nám milé - to také dostaneme.

Rozděluj a panuj!
Naše duše sem přišly ze světa Boha. Ony si pamatují - vědí, co je Pravda, Dobro, Láska a Spravedlnost. Naše duše znají Pravdu a díky Duchu, kterého v sobě všichni máme, můžeme tyto principy realizovat i zde na zemi, ve světě hmoty. Abychom pochopili, co nám stojí v cestě, je dobré znát jeho principy. Nacházíme se na území satana, který je vládcem hmoty. Jeho démoni nám našeptali myšlenku, že je možné být podoben Bohu zde ve světě, že je možné být větším než jsou druzí, vládnout jim a obohacovat se na jejich úkor. Zákonem satana je "Rozděluj a panuj." A my to přijali. A tak jsme rozdělení (stát proti státu, lidé proti lidem, černí proti bílým, členové rodiny proti druhým členům a dokonce i každý v sobě samotném) a někteří nám "vládnou" a obohacují se pro svůj vlastní prospěch. Ostatní se předhánějí, aby dosáhli také nějakého významu, aby byli podobni těm "nahoře", okrádají druhé a další tím trpí, někteří dokonce přicházejí o život - to vše kvůli pýše a nenasytnosti. Nabízí se myšlenka - proč se nesnažíme být podobni Tomu, kdo je opravdu nahoře - Bohu? Proč se nesnažíme být dobrými, dělat Mu radost svým životem a dávat plody, které Ho potěší? Vždyť takové má Bůh rád! Zdá se, že jsme na Boha Tvůrce ve své honbě za "poklady" tohoto světa nějak zapomněli. Zapomněli jsme dokonce i na samotnou podstatu hmoty! Vždyť o všechno, co si zde na zemi "nahrabeme" stejně přijdeme! Je to jen hmota, pomíjivost, prach, i naše těla se rozpadnou! Proč neusilujeme o to, co trvá věčně? Protože jsme zaslepení hmotou a hrami, které tu hrajeme. Na Jeho Lásku neodpovídáme stejně, a proto jsme napadeni škůdcem, nemocní. Naše společnost je rozdělená a lidé stojí proti sobě jako nepřátelé, navzájem si škodí. Tento boj o moc a význam trvá celá staletí. A tak žijeme ve světě, kde je vše rozdělené, ve světě uměle vytvořených hranic, nepřátel, ve světě, kde vedle obrovského bohatství existuje bída a hlad, ve světě válek a násilí, strachu, lží a klamu, bezbřehého konzumu a podlostí všeho druhu. To proto, že jsme naslouchali démonům a žili podle principů vládnoucího Živočišného rozumu.

Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.
Proč nasloucháme démonům a hrajeme jejich hry? Protože se nám ve skutečnosti líbí. To proto je živíme svou pozorností. Kdyby se nám nelíbily, nedělali bychom to. Náš poklad, to, co chceme, je ve hmotě, ve smrtelném - a naše srdce bude také tam. Líbí se nám předhánět se, kdo je významnější, kdo toho víc dokázal, nahrabal, nakoupil, získal, ukradl, atd. Dokonce oslavujeme lháře a podvodníky, kteří dosáhli významu ve světě a snažíme se jim podobat! Dosáhnout významu a bohatství v tomto světě ale není žádná výhra. Ve skutečnosti je to prohra, nadarmo vyplýtvaná životní síla, která byla člověku Bohem dána k realizaci jeho duchovního potenciálu. Proč není náš poklad u Boha? Naše srdce by pak přišlo také tam, do Věčnosti, do Lásky a štěstí, do Jeho světlého světa! Být dobrým člověkem, rozvíjet své spojení s duchovním světem, nabývat moudrosti, spojit se se svou Duší, realizovat ty nejvyšší principy v tomto světě, to je výhra, to je opravdové bohatství a hrdinství. Pokud se vzpamatujeme a budeme-li opravdu chtít, můžeme ještě všechno obrátit. A mnozí tak již učinili! Otočili se k temnotě zády a obrátili se ke Světlu. Jde to. Už uzdravili sebe a pomáhají druhým také se uzdravit, spatřit Pravdu a jít touto cestou. Takto přibývá ve světě Světla. A bude-li nás víc, konstrukce Systému, přinášející utrpení a bídu, se prostě rozpadne.

Kdo je vinen?
Satan je satan. On je vládcem hmoty a všeho smrtelného. Jeho úkolem je prozkoušet nás pokušeními a svody, abychom zapomněli, kdo ve skutečnosti jsme - duchovní bytosti, které přišly do světa hmoty kvůli učení, duchovnímu růstu a poznávání Boha. On není vinen tím, jak žijeme. Je to naše volba, že ho posloucháme. Daří se mu, protože on nikdy nespí. To my spíme a lžeme sami sobě, že někdo jiný za všechno může a nám nezbývá než tak také žít. Jenže když nahlédneme do sebe a jsme upřímní, zjistíme pravdu. A díky ní uvidíme, že je možnost to změnit, stačí jen upřímně chtít. Chtít a toužit po Bohu, Světle, Lásce, Dobru a Pravdě bez jakékoli postranní myšlenky a touhy po významu a bohatství ve světě satana. Proč volit utrpení a smrt namísto dobra a věčného života ve světě Boha? Vždyť to nedává smysl!

Díky své pevné volbě plnit vůli duchovního světa a také díky síle své pozornosti můžeme dokázat mnohé.

Světelná síť duší.
Představme si tento svět jako velkou světelnou síť, tvořenou jednotlivými body - kuličkami, které jsou navzájem spojeny jemnými světelnými vlákny. Kuličky jsou naše duše, duše všech lidí na tomto světě. Představme si, že takto vypadá svět - lidstvo ve skutečnosti, že žádná hmota není. Některé kuličky jasně svítí (to jsou probuzené duše ve spojení s Bohem) a jejich světlo, Dobro a Láska, se šíří po síti a dotýká se dalších kuliček, které už poblikávají a taktéž se probouzí. Světla přibývá a tma ustupuje. A pak jsou kuličky, které nesvítí, jsou přikryté temným pláštíkem nevědomí. To jsou duše lidí v duchovním spánku. Tito lidé žijí skrze své ego, kterému věří, i když je neustále zrazuje, hrají hry, které jim Systém Živočišného rozumu nabízí, neuvědomujíc si, že jsou naprosto v jeho moci, že jsou jeho otroky. Tito lidé světlo, které je všude okolo, ignorují, ignorují i světlo své vlastní duše, které se v nich chce probudit a spojit se s ostatními. A to je jejich volba.

Svoboda volby.
Každý člověk má Bohem danou svobodu ve volbě. Může si zvolit podle svého přání - duchovní, světlé, silné, láskyplné, šťastné a věčné nebo materiální, temné, kruté, slabé a smrtelné? Každý má svobodnou volbu a proto není možné, není to dovoleno, pokoušet se měnit volbu druhých lidí. Změnit lze jen sebe. Každý z nás se může stát tím světlem, jít příkladem, žít podle duchovních principů svědomí, v dobru, lásce a pravdě, a to právě zde, ve světě satana a jeho démonů, kteří našeptávají "to pro tebe není výhodné, ale on to dělá taky, k čemu ti bude skromnost, proč by sis nedopřál, duchovní svět neexistuje, duše neexistuje, Bůh neexistuje, Boha tento svět nezajímá, On jej už dávno opustil“. Skutečně opustil? Jen démon může říct taková slova. Vždyť On je všudypřítomný - je v myšlenkách (Vědomí) každého člověka! Jako dobrý Sadař svůj výtvor miluje, miluje každý jednotlivý strom, přestože je zrovna nemocný a dokonce odmítá pomoc. Bůh člověka nikdy neopouští, to člověk Jeho. Kdyby člověk Boha opravdu miloval, nikdy by ho nenapadl škůdce. Kdo tvrdí, že Bůh neexistuje, kdo necítí Jeho přítomnost, milost a Lásku, kterou nám v každou chvíli poskytuje, ten spí tvrdým spánkem. Naše duše Boha cítí, ony ví.

Moc přítomného okamžiku.
Jediným existujícím časem, ve kterém lze něco změnit, je přítomný okamžik. Jak já sám žiji a myslím v tento okamžik, tím se stávám a to prožívám v dalším okamžiku. A z těchto okamžiků je upředen celý můj život. A z životů všech jedinců se skládá celá společnost lidí teď i v příští chvíli, a na těchto chvílích spočívá náš společný osud. Jsme přece na jedné lodi! Proto záleží na každém z nás, co bude za chvíli, co bude zítra, za pár let... Abychom stvořili lepší svět, musíme my sami právě už teď myslet a jednat tak, jak bychom si přáli, aby to vypadalo a fungovalo všude. A to bez ohledu na okolnosti. Už teď žít podle svědomí, pravdivě a čestně, pomáhat druhým, i když je to pro mě nevýhodné, jednat s ostatními s úctou, nezávidět, nesrovnávat, neposuzovat, atd.  Prostě a jednoduše - žít pokojně a šířit pokoj kolem sebe. To není těžké, je to jednoduché.

Sklizeň.
Každá hmota má svůj vyměřený čas - k růstu, rozvoji, dávání plodů. Stejně tak je to i s naší civilizací. Čas Velké Sklizně se blíží. Mluvila o tom mnohá proroctví a v mnohých svatých knihách je to zapsáno. I kdybychom je nečetli, cítíme to, naše duše to cítí, že ten čas je blízko, velmi blízko. Jak budeme posouzeni, to záleží na nás. Velký Sadař Tvůrce, náš milý Bůh, nám v každou chvíli poskytuje péči, možnosti i Znalosti, abychom se duchovně pozvedli (viz kniha AllatRa), zbavili se svého "škůdce" a uzdravili jak svůj vlastní život, tak život celého sadu. Jednoho dne On přijde a pohlédne na svůj výtvor - naši civilizaci a na její ovoce s otázkou, zda nás nechá nadále existovat. Bude Bůh spokojen? Pokud ne, může nás zničit jako patologickou hmotu neschopnou života, pokud uvidí vůli k životu a snahu o duchovní posun a uzdravení u většiny lidí, může pomoci, protože On může vše.

Co jsme schopni, my, každý jeden z nás, udělat proto, aby náš sad zachoval?

 

Článek je inspirován videopořadem Jednota a znalostmi z knihy AllatRa, kde se dozvíte vše potřebné k tomu, abyste i vy rozsvítili lampičku své duše.

Lenka