Rozhodnutí Žít

Při zamýšlením se nad životem, přišla každému nejednou otázka, proč. Proč je vše tak jak zrovna je. Proč se snažím vypadat v očích druhých lépe a o chvíli později je mi to vlastně všechno jedno. Prostě chci jen přežívat. Jsem zklamaný a smutný.

Při přemýšlení nad myšlenkovými pochody jsem přišel na jeden zajímavý moment. Všechno, co se děje v hlavě je jedna velká lež. Moje myšlenky se často promění v domněnky, kde v domněnkách se stávám hrdinou nebo naopak obětí. Nejsou jiné ,,osoby“, které myšlenkový proces zastupují, než tyto dvě. Říkám si, hrdina nebo oběť, ale co když nechci být ani jedna z těchto postav.

„A všechno je tak jednoduché: pokud ses rozhodl Žít, pak začni Žít právě teď. Odložíš to na okamžik - vědomí to určitě využije.“

Z pořadu „VĚDOMÍ A OSOBNOST. Od předem mrtvého k věčně Živému“

Pokud se rozhodnu se zamyslet a nahlédnout do svého nitra s otázkou, proč se to vše okolo mně děje, naleznu s upřímností mnoho zajímavých odpovědí. Snad v tyto dny, kdy většina z nás dostala možnost se zamyslet nad tím, co se okolo nás děje a třeba se i trochu pozastavit a vidět co mi přichází do hlavy za scénáře, toho co bude.

Většinou se tyto podivuhodné scénáře odehrávají v mně známém prostředí, kde hlavním hrdinou jsem já, já jako oběť nebo hrdina, co si v tu chvíli přeji a vyberu.

Narážíme na má přání, které jsou někde vzadu v hlavě a stále mě nutí nad něčím přemýšlet. Ale řekl jsem si někdy dost? Co kdybych přestal ztrácet čas nad tím stálým přemýšlením co bude, až budu mít více peněz, co bude až dokončím školu, co bude až mě lidé začnou uznávat, co bude až dodělám tu rekonstrukci?

Myšlenky se stále pohybují v horizontu přání a budoucna, nějakých zítřků, které nevím, zdali vůbec nastanou. Ale role hrdiny mi přece nedovolí se zamyslet nad tím, že by vůbec zítřek nenastal.

Že všechen ten čas, který ztrácím, nad tím co bude, se může proměnit v smrt. Proto při úvaze nad životem se nejednou zastavím, zpomalím a vyslovím, ale kam, kam se člověče tak ženeš? Přece život je nyní, je zde v tomto okamžiku, v přítomnosti.

Ať už dělám cokoliv, proč u toho nebýt šťastný, proč se nepřestat s někým přetahovat o lepší zítřky, o ty pomyslné věty ,,kdo má pravdu,“ o ty pomyslné pozlátka, která se i tak zítra již nelesknou.

V tomto okamžiku vybíráš právě ty: věnovat jí pozornost nebo ne. No, a dále se situace vyvíjí v závislosti na tvé volbě. Například, přišel již pro tebe známý závan od druhotného vědomí, pak se objevily obrázky od prvotního vědomí, pak myšlenky – urazit se na něco, nebo ne. A pokud této myšlence dáváš pozornost, tedy začínáš zapojovat pýchu, začínáš si s touto myšlenkou buď pohrávat, nebo si ji zcela vážně prohlížet či vychutnávat, to znamená, dávat do ní veškerou svou pozornost, za krátkou dobu se pak cítíš jako by tě zmlátili holemi, protože jsi již uražený na celý svět. Jsi tak smutný, tak frustrovaný, zaplavený sebelítostí, nafouknutou pýchou. Čili emoce přetékají přes okraj a systém se krmí. A pokud ti vědomí nabízí „urazit se či ne“, avšak ty vybíráš: „Ne!“ pro tuto trojrozměrnost, se všemi těmi jejími... i účetními, i hybrisy, a jednoduše se noříš do radosti hlubokých pocitů, pak všechny situace pominou, jakoby ani nebyly. A chápeš, že to byly jen provokace systému s jeho iluzemi, nic víc. Nejdůležitější však je, že jsi uhájil svou volbu, uhájil volbu jako Osobnost a nezachoval ses jako otrok vědomí.

Z pořadu „VĚDOMÍ A OSOBNOST. Od předem mrtvého k věčně Živému“

Proč si nezpříjemnit život tím, že někomu udělám radost? Ano, když pro někoho něco udělám, čas se v tu chvíli jakoby pozastavil. Ten přítomný okamžik začíná být Něčím naplněný, všiml jsi si toho někdy? Všiml jsi si, že tvorba dobrého, nezištně, bez vedlejších úmyslu, je naplněná pocitem, který je člověku tak blízky. Je to ten pocit, který člověk zná už od malička, jen pozapomněl.

Každý touží být šťastný, každý touží mít radost a cítit Lásku, každý touží žít ve světě plném dobra.

Počátek dobra začíná u mě, v mém nitru a rozhodnutím Žít.

David Kraviec