V poslední době si čím dál tím víc uvědomuju, jak nás pořád zaplavuje zvyšující se tsunami informací ze všech možných sfér a oblastí a jak je ve skutečnosti těžké neztratit hlavu a udržet si nějaký svůj základní názor nebo pohled na věc. Internet je plný zajímavých článků o různých vědeckých výzkumech a objevech a člověk se dočítá, jak vědci přišli na tohle a pak zase na něco jiného a ve finále zjistili při třetím objevu, že první vlastně neplatí.
Člověk vídá a slýchá ze všech stran často protichůdné a odporující si informace a rady například o zdravé životosprávě a hubnutí. Po čase se sami lidé cítí odborníky, a tak nám nakonec neradí jenom časopisy, televize a internet, ale každý druhý kolega, kamarád nebo soused. Jedni tvrdí, jak je zdravé ovoce a špatné mléko, druzí zase ovoce zavrhují, třetí vyzdvihují ten či onen systém stravování a čtvrtý nabádá k přísnému půstu. Při zdravotních potížích běžíme k lékaři, který nám s naprostou jistotou a sebevědomým úsměvem jasně lajnuje, co je dobré a co není, co je čím způsobeno a co čemu odporuje. Jenže pak přijdeme domů, pro jistotu se podíváme na internet a tam se dočteme, jak vlastně už je to zase jinak a jak různí lidé radí různé věci, a nedej bože, že se podíváme na nějaké fórum, kde lidé sdílí svoje osobní zkušenosti. Po přečtení tří až pěti názorů už vlastně vůbec nevíme, co si máme myslet.
Přestože to už asi zní jako klišé, je potřeba znovu si říct a uvědomit, že základem všeho je to, co si myslíme a čemu věříme. A tady dochází ke zlomovému okamžiku, k velkému rozcestí. BUĎ si budeme myslet a věřit tomu, co vídáme, slýcháme a čteme, co nás naučili ve škole a co nám vysvětlili „odborníci“, ANEBO před vnějšími názory razantně zabouchneme dveře a v tichosti a klidu svého nitra se vědomě SAMI rozhodneme, CO si chceme myslet a ČEMU chceme věřit. Zároveň se u toho nemusíme bát, že se budeme mýlit. Protože pokud skutečně postavíme svoje názory a myšlenky na tom, kdo jsme, jaké máme zkušenosti a čemu věříme, vytvoříme si tak nejzdravější možný přístup k životu, protože budeme respektovat svoji jedinečnost a neopakovatelnost. Masy lidí trpí hlubokým neštěstím, protože denně přebírají odborné a fundované názory a rady druhých, a naprosto u toho ignorují svoji individualitu a osobnost. To, že se naše názory budou časem měnit a krystalizovat, je naprosto zdravá a přirozená věc, to podstatné ale spočívá v tom, že to budou NAŠE názory a představy.
Rozhlédněme se kolem a zamysleme se nad tím. Okolo nás běhá nesčetně příkladů, které nám dokazují, že mít své vlastní neotřelé myšlenky a názory je velmi dobrá cesta sama k sobě a potažmo i k duchovnímu rozvoji. Vídáme lidi, kteří od patnácti let kouří, a když jim v jejich osmdesáti letech začnete vyprávět, jak je kouření strašně škodlivé, srdečně se začnou chraplavým hlasem smát a váš názor s nimi absolutně nepohne. Lidi, kteří dosáhli velkých obchodních, spisovatelských nebo vědeckých úspěchů, i když nikdy nic nevystudovali, protože je to prostě nebavilo. Lidi, kterým doktor oznámil, že mají nevyléčitelnou chorobu a tři měsíce života, a vy je pak za 20 let slyšíte smát se na celé divadlo a říkáte si: „Jak to ten člověk jenom dokázal?“ S takovými příklady se dá jít do nekonečna. Každý z nás zná někoho takového, ať už přímo nebo nepřímo. Co mají tito lidé společného? A čím se liší? Mají snad lehčí život? Lepší geny? Větší štěstí? Já myslím že ne. Co ale většinou tito lidé mají, je velká dávka zdravé odvahy myslet si a věřit tomu, co oni uznají za správné, a nikdo jiný!
Cesta k Pravdě je synonymum duchovního vývoje. Existuje jen jedna Pravda, ale má miliony úrovní. Každý z nás je na té jedné své úrovni a ta se téměř vždy více nebo méně liší od úrovně pravdy kohokoliv jiného. Můžeme tedy zkoumat pravdy ostatních lidí, promarnit tak celý život a ničemu se nenaučit, anebo můžeme s klidem nechat každému jeho vlastní pravdu a zaměřit se na tu svoji. Univerzální pravda je jako jeden velký krásný vybroušený diamant uvnitř neotesané skály. Každý si nosí v sobě tuto skálu a každý má jiný způsob jak ji otesávat. Když se zaměřujeme jen na svou vnitřní pravdu a věnujeme jí veškerou energii, život nás vede do takových situací a k takovým zkušenostem, které nám pomáhají odlamovat kousky či kusy kamení vedoucí k vnitřnímu pokladu. Nebo můžeme statečně s kladivem a dlátem chodit k cizím skalám a snažit se formovat jejich tvar, zatímco naše vlastní skála leží ladem.
Čím víc se řídíme sami sebou, tím rychleji odpadají nečistoty a nánosy nepravd, tím jasnější je náš pohled na život a tím hlubší moudrosti dosahujeme. Nesmíme se ale bát. Pokud chceme žít svůj život po svém a věřit své vlastní pravdě, musíme na to mít dostatečně odvahy. Neboť čím víc se člověk přibližuje k pravdě a čím víc ji žije, tím víc vystupuje z davu a přitahuje pozornost těch, kteří obtěžkáni svým balastem závistivě přihlížejí jeho vzestupu.
Rozumný a moudrý člověk, který se řídí sám sebou a svým nejniternějším přesvědčením nehledě názorů a hlasů zvenčí, vždy pozná, kdy má mlčet a nechávat si svá poznání pro sebe, a kdy má naopak rázně zakročit a odvážně a beze strachu vyjádřit svou pravdu za účelem vyššího dobra.
Věřte jenom tomu, co s vámi souzní. Myslete si jen to, s čím se chcete ztotožnit. A nebojte se říct ne (ať už v duchu nebo nahlas), pokud vám někdo předkládá něco, co nechcete, aby se stalo součástí vašich představ a vašeho života. Nezapomínejte, že vědecké, lékařské a jiné objevy a poznatky jsou také jen zčásti otesané skály, které čeká ještě dlouhá cesta a mnoho práce, než z nich vzejde diamant Pravdy. Je totiž možné, že vy se k tomu diamantu dostanete dřív než věda! A proto: ŘIĎTE SE SAMI SEBOU!
Autor: Jan Menděl
Zanechat komentář