Ptáci a kámen: „Vidět nevidí. Ale slovo jim bylo dáno. A slyšet slyšely, ale nevěří."

Navzdory tomu, že lidé již odešli, Sensei domů nespěchal, zřejmě na někoho čekal. Asi za patnáct minut se na chodbě opravdu ozvala šouravá chůze. Někdo zdvořile zaklepal. Dveře se otevřely. Vešly dvě starší jeptišky, které přidržovaly pod paží starce neobvyklého vzezření. Vypadal tak na devadesát let. Byl vyzáblý, velmi vysoký, někde kolem metru devadesát. S pravidelnými slovanskými rysy tváře. Vousy a lehce zvlněné dlouhé vlasy bílé jako sníh. Oděn byl do teplé kleriky, poněkud starodávného střihu. Na nohou venkovské prošívané válenky na kožené podešvi. Starcovy nohy byly podle všeho nemocné, protože mu každý pohyb způsoboval velké obtíže. Navzdory tomuto trápení jeho oči vyzařovaly životodárnou dobrotu a vnitřní sílu.

„Mír vám, mír tomuto domu,“ řekl starý muž, pokřižoval se a poklonil. Jeptišky udělaly totéž. Kluci, kteří seděli na lavičkách, byli ohromeni těmito předobrými, dávno zapomenutými slovy a neobyčejným vzhledem starého muže. „Brý den,“ bylo vše, co byli schopni říci a zmateně přikyvovali hlavami v odpověď. V tu chvíli z přijímací místnosti vyšel Sensei.

„Mír duši tvé, Antoniji,“ pronesl neobvykle změněným zvučným hlasem, naplněným jakousi uklidňující blahodárnou silou. Po příchodu Senseie se jeptišky, s hlavami skloněnými, začaly usilovně křižovat. Stařec se s rozzářeným obličejem snažil pokleknout k jeho nohám. V očích mu hořelo takové duševní zanícení, že vypadal, jako by neměl absolutně žádné fyzické překážky. Sensei ho jemně zvedl a řekl:

„Nepřísluší ti, Antoniji, klanět se tělu tomuto.“ „Ne tělu, ale Duchu svatému se klaním já.“
„Celý život tvůj, Antoniji, v lásce k Bohu je opravdové uctívaní.“

Sensei jemně přidržoval starého muže pod paží a vedl ho do přijímací místnosti. Jeptišky pokorně usedly na volnou lavičku a bez přestání se křižovaly a šeptaly modlitby. Chlapci byli přirozeně trochu šokováni takovou podívanou. Ale ne na dlouho. V blízkosti Senseie se věčně stávalo něco neobyčejného. O minutu později se už nechali unést hovorem o svých neodkladných záležitostech. Max seděl nejblíže k přijímací místnosti, a tak mohl vidět a slyšet, co se tam děje.

Stařec vešel a jakmile spatřil ikonu Spasitele, opět se pokřižoval. Sensei usadil Antonije na židli a sám se posadil na okraj lůžka. „Děkuji Hospodinovi, že mi znovu dopřál setkání s Tebou. Duše se raduje a chvěje milostí, že se nachází vedle Tebe.“ Starý muž si setřel vyhrklou slzu.

„Antoniji, copak byl alespoň jeden den v životě tvém, kdy jsem nebyl vedle tebe?“ „Pravdu díš. Ale stejně. pohled očí duši laská světlem Tvým jako slunce jasné na čisté obloze.“ „Oh, Antoniji. Nedaleko je čas, kdy laskat se budeš pod sluncem tím věčně.“

„To je radost veliká. Opravdové dobro pro duši. Ale přesto mne neopouští bolest za ty, kteří zůstanou. Vždyť čekají je hrozné časy. Jak ulehčit jejich údělu?“

„Světlo moje, Antoniji. Těší mne láska a péče tvá o ty, kteří budou přítomni v okamžiku tom. Ale stojí za to mučit duši svou za ty, kteří poslouchali, ale neslyšeli, činili tělem bez citů, duší se nepronikli?“

„Vždyť ne všichni ztraceni jsou. Přece jsou ještě zbloudilí. Už není nikoho, kdo by je vyhledal v doupětech nevíry.“

„Já vím, o cos mě přišel prosit, Antoniji. Myšlenky tvé tajné jsou mi známy. I když jen málo zůstalo takových, jako jsi ty, sloupů křemenných, na nichž spočívá pravoslaví mnou milované, kdož jsou schopni vykřesat jiskru boží, ale ruka má se nezvedá, aby prodloužila utrpení tvoje.“

„Ano, má tělesa jsou vetchá, ale duch je houževnatý a silný. Alespoň jednoho, alespoň za ruku, ale přesto dokážu vyvést na světlo boží.“

Zazněl dobrácký smích.

„Oh, já tě znám, Antoniji! Dostane se ti vůle za ruku vést a ty za šíji celé stádo své poženeš do zahrad rajských.“

„Smiluj se nade mnou, Světlo mé Přečisté! Mně přece bylo dáno uvidět všechna muka pekelná, která podstoupí dítka ztracená. A ony jsou, děti ty, jako koťata malá, slepá již od narození. Nevidí, kam jdou.“ „Vidět nevidí. Ale slovo jim bylo dáno. A slyšet slyšely, ale nevěří. A Bohu věřit je nutné. Bylo řečeno: ,Bdi!‘ To znamená, bdi! Bylo řečeno ,naplň se láskou‘, tedy se naplň.“

„Všechno je to tak. Ale hluchota jejich z nepochopení je. Vábí přeludy pustiny pekelné. Vždyť oni nevědí, že je to podvod přízračný, do záhuby duši vedoucí.“

„Ne, oni vědí, světlo mé, Antoniji, ale nechtějí to připustit. Jejich myšlenky jsou jen o prázdnu, jehož podstatou je prach. Co naděláš? Jestliže sadař s červy nebojuje, pak ani ovoce hodnotné nezíská…“

„To ten shon pozemský jim klidu nedává.“

„Shon? Shon, Antoniji, není ve světě skrytý. Není to vnější, co je trápí, ale vnitřní je trýzní. Z tohoto důvodu jsem přišel sem do těla, abych život lidský prožil a na vlastní oči se přesvědčil, zda něco překáží lidem na cestě k Bohu. Nic jim nebrání! Jen nepřetržitá lenost a touha po pokušeních pomíjivých.“

„Ano, slabá jsou ještě dítka duchem. Pro malé nevidí velké. Odpusť mi za slova má, proč bys neodhalil svou tvář pravou před stádem na scestí? Lidé víru bývalou najdou, ke spáse jejich duše vedoucí. Koneckonců, jiné jsou teď doby.“

„Oh, Antoniji, světlo mé přečisté. Můj duch je zde ne kvůli kázání, ale kvůli Soudu, protože je narušena rovnováha, Bohem daná. A odhalím-li tvář svou pravou, pro mnohé to bude smrti podobné. Protože nevydrží duše hříšníků světla jasného, jako temnota nemůže vystát slunce zářivé. Spatřit ho mohou jen ti, kdož jsou duší a úmysly čistí. Ne hlásání o spasení teď lidé potřebují, ale činy. Dnes se nikdo nebude moci ospravedlňovat za nevědomost, prý: ,Pane, hledal jsem a nenašel‘. Po celém světě hoří již plamínky pravdy. Kdo chce, ten najde.“

„I to je pravda. Škoda jen, že čas se již chýlí ke konci a víry je mezi lidmi málo. Ale přesto se duše za ně stará a za ně hříšné prosí. Vždyť mnohým chybí jen nemnoho, aby získali jistotu, že dojdou na cestě k Bráně Hospodina. Pomoz jim silou svatosti Tvé.“

„Jak bych mohl odmítnout prosbu tvou, kdož plný jsi zármutku velkého za spásu duší lidských. Budiž po tvém. Za zásluhy tvé a jako tobě podobně se Modlících dám pro stádo zbloudilé pochodeň modlitbu přeplněnou silou Boží, která duše spasí. Pamatuj ale, že modlitba ta je jako Prst Boží. Pro ty, kdo ji znají, ale odstoupí, bude jako kámen na krku utopence. Protože jejich odstoupení bude zradě Boha podobné. A ti, kteří ji budou provádět v práci spravedlivé, při svědomí čistém, ještě za života svého odpuštění získají. Slova této modlitby jsou:

„Otče můj pravý! V Tebe jediného věřím a modlím se k Tobě, Pane, jen za spásu duše své.
Buď vůle Tvá svatá.“

Z knihy Anastasie Novych „Ptáci a kámen“