Ptáci a kámen

Nehledě na to, že lidé už nebyli, Sensei nespěchal s odchodem domů, jako by někoho očekával. O patnáct minut později byly na chodbě slyšet pomalé kroky. Někdo zdvořile zaklepal. Dveře se otevřely. Vešly dvě starší monachyně, které rukama přidržovaly staříka neobvyklého vzhledu. Na oko mu bylo okolo devadesáti let. Vyzáblého. Velmi vysokého vzrůstu, k metru devadesáti, pravých slovanských rysů tváře. Jeho vousy a mírně vlnité vlasy byly bílé jako sníh. Byl obláčen do teplé staré kutny. Na nohách venkovskou prošívanou obuv. Nohy starce byly zjevně nemocné, protože každý pohyb činil s velkým úsilím. Nehledě na tuto vnější skutečnost, jeho oči vyzařovaly životadárnou dobrotu a vnitřní sílu.
„Mír vám, mír tomuto domu,“ pronesl stařec, pokřižoval se a uklonil. Monachyně udělaly totéž. Přátelé seděli na lavičkách a byli ohromeni těmito nádhernými, dávno zapomenutými slovy a neobvyklým vzhledem tohoto starého člověka.
„Dobrý den,“ toť vše co se zmohli říci, kývaje souhlasně hlavou. Ve stejnou dobu se objevil Sensei ze své pracovny.
„Mír tvé duši, Antoniji,“ pronesl Sensei neobyčejně zvučným hlasem, naplněným nějakou blahou tvořící silou.
Při vstupu Senseie, monachyně sklonily hlavu a usilovně se křižovaly. A stařec se s rozzářenou tváří snažil padnout k jeho nohám. V jeho očích hořel takový duševní žár, jakoby chtěl ukázat, že před ním nejsou žádné tělesné překážky. Sensei, lehce ho zvedajíc, řekl:
„Nepřísluší tobě, Antoniji, klanět se tomuto tělu“.
„Né před tělem, ale před Duchem Svatým se skláním v hluboké úctě“.
„Celý tvůj život Antoniji, v Lásce Boží, i to je pravé klanění.
Sensei, jemně podpírajíc starce pod rukou, ho doprovázel do své pracovny. Monachyně se pokorně posadily na volnou lavičku, nepřestávaly se křižovat a tiše šeptat modlitby. Kamarádi byli přirozeně šokováni tím, co viděli. No, ale ne dlouho. V blízkosti Senseie se vždy odehrávalo něco neobyčejného. O chvíli později se nechali unést všedním rozhovorem. Max seděl nejblíže pracovny, aby mohl vidět a slyšet, co se tam děje.
Stařec vešel do ordinace, znovu se pokřižoval, když viděl ikonu Spasitele. Sensei posadil Antonije do křesla a sám usedl na okraj lehátka.
„Díky Hospodinu, že umožnil setkání s Tebou. Duše se raduje a chvěje blahem, nacházejíc se blízko Tebe. Stařík si otřel krápějící slzu“.
„Antoniji, byl snad jediný den v tvém životě, kdybych nebyl s tebou?“
„Pravdivě hovoříš. Ale přesto…pohled očí duši laská září Tvojí, jak slunce jasné na čisté obloze.
„Och Antoniji…Blízko je čas, kdy budeš laskán sluncem věčně.“
„Radost je to veliká. Pravá náhrada duší získaná…Ale bolest mě neopouští za ty, kdo tady zůstanou. Vždyť těžké časy je čekají. Jak ulehčit jejich osud?“
„Světlo moje, Antoniji…Rozradostňuje mě Láska a péče o přebývající v tomto okamžiku. Ale, má-li smysl duši trápit za ty, kdo poslouchali, ale neslyšeli, starali se bezcitně o tělo a duší k tomu nepronikli?
„No, vždyť ne všichni jsou ztraceni. Jsou také jen zbloudilí. A nikdo je už nehledá mezi houštím bezvěrců.“
„Vím, o co jsi mne přišel prosit Antoniji. Myšlenky tvoje tajné znám. I když málo zůstalo takových jako ty, pilířů křemenných, na kterých se drží Pravoslaví, milované mnou, jací jsou schopni vykřesat jiskru Boží, no ruka nezvedá se, aby prodloužila mučení tvoje.“
„Ano, nemocné tělo moje, ale duch pevný a nezlomný…Byť jednoho, byť za ruku, mohu přivést ke světlu božímu.“
Ozval se dobrý smích.
„Och, znám tě, Antoniji! Dej tobě vůli za ruku vést, tak ty povedeš všechna stáda svoje v sady rajské.“
„Smiluj se, Světlo mé Přečisté! Mně bylo dáno vidět všechna muka pekelná, která protrpí dítka zatracená. Vždyť ona dítka, jako malá koťata, slepá jsou od narození. Nevidí kudy jdou.“
„ Možná nevidí, ale Slovo jim bylo dáno. A slyšet to slyšeli, jenže nevěří. A Bohu věřit potřeba. Řečeno: ,,Bdi!“ znamená bdi!“ Řečeno,,nabývej lásku“, znamená nabývej lásku.
„Vše je to tak…A hluchota jejich, je od nerozumnosti. Jejich zrak láká vidina pouště pekelné. Vždyť nevědí, že vše je klam přízračný, na smrt duši vedoucí.“
„Né, nevědí oni, světlo moje Antoniji, a nechtějí si to přiznat. Myslí jenom na prázdné, podstatou kterého je prach. Co naděláš? Když zahradník s červy nebojuje, tak i plod důstojný nemůže vypěstovat…“
„To jen marnost pozemská nedává jim klid.“
„Marnost? Marnost, Antoniji, není ve světě ukryta. Ne vnější je trápí, ale vnitřní trýzní. Proto i já přišel v toto tělo, abych prožil lidský život, a na vlastní oči se přesvědčil, co překáží člověku na cestě k Hospodinu. Ale nic mu nebrání! Pouze velká lenost a nekonečná přání lákadel práchnivých.“
„Ano, slabá ještě dítka duchem. Za malým nevidí velké. Odpusť mi moje slova, proč neodkryješ Tvou Pravou tvář před stádem zabludlým? Lidé dřívější víru naleznou, jež ke spasení jejich duší povede. Vždyť jsou ted´ jiné časy.“
„Ech, Antoniji, světlo moje pravědné… Duch můj je tady, né pro kázání, ale pro Odhalení, protože narušena byla rovnováha Bohem daná. Odhalím-li svou Pravou tvář, bude to pro mnohé podobno smrti. Protože nevydrží duše hříšníků světla jasného, jako tma nevydrží slunce zář. Uvidět ho mohou jen pravověrní, duší a úmysly čistí… Né věštby o spasení jsou teď potřeba lidem, ale činy. Nyní se nikdo nebude moci vymlouvat z nevědomosti, říkaje,,Hospodine, hledal jsem, ale nenašel“. Po celé zemi hoří ohýnky pravdy. Kdo chce, ten najde.“
„Je to pravda. Škoda, čas se chýlí ke konci, víry v lidech poskrovnu. Ale duše za ně, za hříšníky prosí. Vždyť mnohým chybí malost, aby získali víru na cestě k Bráně Hospodinově. Pomož jim silou Tvojí Svátosti…“
„Jak mohu odmítnout žádost, plnou velkého utrpení pro spásu lidských duší…Budiž po tvém…Za zásluhy tvoje a tobě podobným, dám stádu bloudícímu pochodeň-modlitbu pro spasení duše, naplněnou Silou Boží. Ale pamatuj, modlitba tato, jako prst Páně. Kdo ji znal a ustoupil, pro ty bude jako kámen na krku topícího. Protože odstoupit bude zradě podobno. A ti, kdo ji budou vykonávat v každodenní blahé práci, s čistým svědomím, ještě za života získají odpouštění. Slova modlitby jsou taková:

Otče můj všemohoucí,
V Tebe jediného vkládám své naděje,
A prosím Tebe Pane,
Jen o spásu duše své,
Buď vůle Tvá Svatá…

Úryvek z knihy Ptáci a kámen 
Odkaz na modlitbu:
http://polahoda.cz/index.php?nma=catalog&fla=stat&cat_id=1&nums=3