Například: Dobré zprávy
Příčinu hledám v dětství

Nedávno jsem slyšela větu: „Kdyby jsi věděla, jaké jsem měl dětství, možná bys mě trochu lépe chápala...“ Přineslo mi to inspiraci a ráda bych se s vámi podělila. Jsem si totiž jistá, že v mých zkušenostech se někdo uvidí, neb to, co jsem zažívala, není nic neobvyklého.

V první řadě bych ráda zdůraznila, že už jen to, že si dotyčný člověk uvědomí, že jeho dnešní problémy mají mnohdy kořeny v dětství, je krok kupředu. Avšak jestli udělá další krok a pak třeba skok, záleží na tom, jak se s takovým uvědomě­ním vypořádá. Jistě existuje možnost, že se ztotožní s křivdou, bude se „plácat“ v se­belítosti a své myšlenky naplní zlobou na rodiče, nebo jiné příslušníky, kteří mu tyto trable a komplexy způsobili. Kvůli takové možnosti ale článek nepíšu, litovat se umí každý. Pojďme se proto podívat na druhou možnost, a to přiznání si vlastních chyb, převzetí zodpovědnosti za ně a snahu se jich zbavit.

Prozkoumejme nejsilněji zakořeně­nou šablonu – pýchu.

Pýcha je: časté koukání do zrcadla, focení sama sebe, chlubení se, posuzování druhých, pomlouvání, uraženost, ukřiv­děnost, sebelítost, upozorňování na sebe a touha po pozornosti všeho druhu. Je to zkrátka projev přehnaného mínění o vlast­ní osobě, pocit vlastní významnosti. My­šlenka pýchy by mohla znít následovně: „Vždyť ostatní by měli vědět, že jsem výji­mečná! Né taková nula, jak si myslí/jak se mnou jednají.“

Jak taková pýcha vzniká a kdy?

Jistě by se dalo najít mnoho možnos­tí, pro tentokrát se ale zaměřím na vlastní případ – nedostatek lásky a nedoceněnost v dětství.

„Zavři si dveře, tvůj zpěv se nedá po­slouchat! Jdi se zavřít do pokoje a vrať se, až budeš normální! Bohužel dnes na výlet nepůjdeme, zavolali mi kamarádi a mám chuť na pivo. Tatínek má práci. Neruš teď maminku, pracuje. Teď ne, začíná mi film. Až po seriálu. Co zase řešíš za kraviny?! Zdá se, že ty na nic talent nemáš. Ty jsi blbá. Když se nebudeš víc snažit, ničeho nedosáhneš. Musíš se víc učit, jinak budeš mít mizerný život. Koukni se na tenhle film, ať vidíš, jak je svět zlý. Markétko, lidi jsou zlí. K doktorovi s tebou nepůjdu, už jsi dost velká. Na koncert se nepřijdu podívat, nechci platit 50 korun, abych vi­děl svojí dceru hrát na flétnu! Jednou se budeš divit, až ti tvoje děti vrátí to, jaká jsi. Už teď lituju tvoje děti. Samozřejmě, že bych dala přednost partnerovi před dcerou, vždyť ona tady za pár let už nebude, přece nezůstanu sama...“

Tohle všechno jsou věty, které mohou způsobit jeden velký problém. Nebo spíš víc. Podívejme se na průběh...

Vyslechla jsem takovou větu a vy­tvořila se ve mně emoce smutku. Tento smutek vedl k tomu, že si moje malinká osobnost začala vštěpovat názor, že je neschopná a k ničemu. (1. ‚problém‘) Ne­chtěla se s tím ale smířit, a tak se všemožně překonávala, aby se před rodiči předvedla v nejlepším světle, zkrátka aby se jim za­vděčila. (2. ‚problém‘) Když nijak nere­agovali, nebo hůř, na síle podobných vět přidávali, začala se malá slečna uzavírat do sebe, začala ztrácet důvěru k rodičům, i všem ostatním. (3. ‚problém‘) Chtěla se vyvarovat všem dalším bolestem a tak si zafixovala, že tu pro ní nikdo nikdy nebude a je na všechno sama. (4. ‚problém‘) Prav­děpodobně ani láska neexistuje, všechno je jen lež. (5. ‚problém) Roky šly a já rostla. S ocelovým štítem na prsou jsem tak nějak přežívala, i když rostoucí agresi a zlobu střídali úzkostlivé deprese a chutě skákat z okna. Ale i tak, se vším tím jsem šla vstříc... něčemu. Taková dobrá jsem! Těž­ké dětství a stejně to dávám! (6. ‚problém‘)

Pokusím se teď rozebrat problém po problému.

1. ‚problém‘ – sebelítost, role oběti (častá životní pozice) – v takové roli lidé žádají mnoho pozornosti, touží po tom, aby je někdo ocenil a vyvrátil názor, že za nic nestojí;

2. ‚problém‘ – hra na lepší, touha za­vděčit se někomu, aby si myslel, že jsem fakt „kabrňák“, vznik soutěživosti a základ pro budoucí posuzování druhých (on/a je lepší/horší než já, musím dokázat, že jsem lepší než on/a);

3. ‚problém‘ – ukotvení pozice oběti (nikdo mě nechápe, nikdo neví, kdo sku­tečně jsem); otázkou je, zda to vím já sama;

4. ‚problém‘ – pocit pýchy, že všech­no zvládnu sama a nikoho nepotřebuji (tím pádem si začínám připadat, že jsem víc, než ostatní);

5. ‚problém‘ – když není láska, co zů­stane?;

6. ‚problém‘ – pozice: jsem lepší, než ostatní (vysoké ego, pýcha), později nega­tivní postoje ve vztahu, neschopnost spolu­práce s ostatními lidmi.

Nyní mám vyjmenované problémy, které se odrážejí na mém jednání v přítom­nosti. Přiznala jsem si, že existují a co dál?

Budu se zlobit na rodiče?

A k čemu by to bylo?! Vždyť oni můj život nežijí, což znamená že za něho ne­nesou zodpovědnost. Zodpovědnost je jen a jen na mně, a proto by bylo pošetilé ji odmítnout. První fází může být tedy to, že přijmu zodpovědnost za vlastní bytí a uči­ním rozhodnutí, že chci sama něco změnit. Chci se stát lepším člověkem.

Rodiče mi navíc nic nedluží. Pravdě­podobně tak jednali jen proto, že sami nic jiného neznají, s největší pravděpodobnos­tí s nimi jejich rodiče jednali stejně. Nebo mají jiné komplexy, které neumějí řešit.

Pokusím se proto najít pochopení pro jejich konání. Najdu sílu k odpuště­ní a oprostím se od obviňování druhých. Navíc na takové výchově najdu i něco po­zitivního. Díky jejich přístupu jsem dnes samostatná, cílevědomá a pracovitá.

Vysleduji situace, ve kterých se mé komplexy projevují.

Vím, že mám nedostatek, znám jeho příčinu, jistě přijdu i na situace, ve kterých jednám „problémově“. Můžu si takové případy zapsat na papír, potom zjistím, že jsou dost podobné a mají totožnou příčinu. Má reakce je potom také stejná.

Pokud si to v sobě ujasním a srovnám, mohu učinit další rozhodnutí, totiž odmít­nutí toho, abych se příště chovala šablo­novitě. Při další situaci si na rozhodnutí vzpomenu a zachovám se jinak.

***

Jsme lidé a „chyby“ jsou nám vlastní. Ve skutečnosti chyby neexistují, sbíráme jen zkušenosti, které nám pomáhají na cestě k poznání sebe sama. Pokud jsem ale rozhodnutá pracovat na sobě, udělám z nich učební materiál. Pak začnu každou situaci vnímat jako možnost k sebezdoko­nalení, začnu ji vnímat jako dar. Uvědo­mím si, že všechno je dobře, když nezačnu věci zbytečně nafukovat. A s takovým pří­stupem se zbavuji všech nedostatků a po­znávám skutečnou sebe, dostávám se do stavu svobody, vděčnosti a rostoucí lásky.

Děkuji.

Markéta Vacková

Líbí se mi 13



Příčinu hledám v dětství - Hodnocení: 5.00 z 5.00 . Počet hlasů: 13
Podobné články:



Zanechat komentář

Myšlenka dne

Moudrost je bohatstvím duše, nikoli věku.


Kalendář událostí