Například: Dobré zprávy
Příběh o stříbrném jelenovi a nejkrásnějších očích

Tento příběh o stříbrném jelenovi a jeho sovím příteli je prastarý.  Vypráví o dobrém srdci, přátelství, kráse a síle ducha.

Stříbrní jeleni jsou v přírodě velkou vzácností. Jsou menší a jejich kožich se leskne jako pravé stříbro, což velmi přitahuje lovce, kteří je rádi loví. A tak se tito krásní tvorové ukrývají v hlubokých lesích a spí v hustých houštinách, ze kterých vycházejí až navečer. Spatřit živého stříbrného jelena je jako zázrak. Málokdo může říct, že nějakého viděl, ale příběhy o nich se vyprávějí všude. Jako tento.

V jednom velkém habrovém lese, poblíž černého jezera, žila rodina stříbrných jelenů. Matka, otec a tři bratři. Nejmladší z bratrů se jmenoval Jura. Byl to velmi neposlušný mladý jelen. Byl tak moc pyšný na svůj překrásný kožich a tolik se s ním vytahoval, že si s ním nakonec nikdo nechtěl hrát. Zatímco se za soumraku jeho dva bratři honili po palouku, on tajně chodil k jezeru, kde si na černé hladině vody zálibně prohlížel krásu svého dokonale stříbrného kožichu. Tolik se mu líbil! A když na obloze vysvitl kulatý měsíc a zasvítil na jeho tělo, v odrazu na vodě spatřil toho nejkrásnějšího tvora na celé planetě – sebe. Jura byl do svého kožichu úplně zamilovaný. Nemohl odolat tomu pohledu a stále k jezeru chodil, ačkoliv věděl, že tam často číhají lovci, před kterými ho otec varoval. Jura byl neposlušný a pyšný. Avšak jednoho dne se všechno změnilo.

Byla krásná letní noc, na obloze blikaly hvězdy a měsíc byl kulatý jako velké rybí oko. Jura vyrazil k jezeru. Naklonil se nad hladinu a zálibně si prohlížel svůj odraz ve vodě. Tu však jeho jelení čich něco pocítil. Jura poznal, že není sám. Tento pach ještě neznal. Komu asi patří? Pomalu vycouval od jezera do houští opodál, kde se skryl a ostražitě čichal ve větru, kde se kdo objeví. Chvíli se nic nedělo, když tu se na protějším břehu objevily postavy lidí. Už je kdysi viděl, otec ho varoval. Lovci! Lovci se psy! „Ach jé je,“ hlesl Jura. Co teď? Srdce se mu rozbušilo jako o závod. Věděl moc dobře, jak je jeho blyštivý kožich v měsíčním světle nápadný. Co teď, co teď? Zmateně se rozhlížel okolo sebe, kudy uniknout. Za chvíli psi najdou jeho stopu a bude zle, moc zle!

Vzpamatuj se, uklidni se, přemýšlej, pobízel sám sebe. Lovci na břehu se na chvíli zastavili. Psi funěli okolo nich, zatím byli přivázaní. Jura se opatrně rozhlížel a když se otočil, spatřil měsíčním světlem osvícenou cestičku křovím. Vyšlapaly ji laně, takže byla dost velká na to, aby se dostal pryč. Rychle vykročil. Našlapoval měkce, aby pod jeho kopýtky nepraskaly větvičky. To by psi okamžitě zvětřili. Pomaličku, polehoučku, tiše jako myška se brzy dostal z dohledu. Na konci houštiny pomalu vyhlédl, zavětřil a rychle pádil do černého lesa.

Když běžel kolem šedých skal, zaslechl nářek a zoufalé volání o pomoc. Na chvíli se zastavil. Napadlo ho, že by se podíval, kdo to volá, ale strach z lovců byl silný, a tak nedbal a běžel dál. Za vysokou borovicí se však zoufalý hlas ozval znovu: „Prosím, prosím, pomozte mi!“ Jura zastavil a tmavýma očima pátral po okolí. Srdce mu bilo jako zvon, vždyť lovci mohou přijít každou chvíli, musí se co nejrychleji dostat domů! „Prosím, prosím, pomozte mi,“ ozvalo se zoufale z houští opodál. Přiskočil k němu a zvědavě pátral, když tu se jeho oči střetly s vyděšenýma očima mladé sovy, zachycené v trnitém houští.

„Co tu děláš? Proč nejsi u mámy v hnízdě?“ zeptal se Jura. „Prosím, pomoz mi! Chtěl jsem si zalétat, ale ještě to moc neumím,“ pronesl nešťastně ptáček a prosebně na něj hleděl krásnýma tmavýma očima, v nichž se odrážel měsíc. V tu chvíli jako by se zastavil čas. Jura upřeně hleděl do těch nejkrásnějších očí, jaké kdy viděl. „Taková krása!“ vydechl ohromeně. „Cože? Prosím, pomůžeš mi?“ třepala se sovička. „Nu dobrá, počkej, trošku s tím roštím zatřesu,“ odpověděl Jura. Chopil se pichlavé houštiny a zatřásl s ní. Sovička padla o kousek níž. Znovu parůžky nabral roští, když tu najednou se ozval štěkot blížících se psů. Mají mou stopu, napadlo ho a vyděšeně se rozhlížel kolem. Musím jít, musím běžet domů! Srdce mu opět bilo jako zvon. Ale… a zase se podíval do těch malých vyděšených očí. Přece ho tady nenechám! Vždyť jej roztrhají! Ale co když… ne, není čas na rozmýšlení, řekl si v duchu a prudce zatřásl roštím, až sovička propadla na zem. Vzhlédl vzhůru a uviděl větší hnízdo na borovici rostoucí na skále. V měsíčním svitu spatřil velkého ptáka, jak pátrá po okolí. „To bude jistě máma, už tě hledá. Rychle, chytni se mě, jak můžeš,“ řekl sovímu mláděti, nabral sovičku na parůžky a malou pěšinkou kolem skály se vydal na cestu k hnízdu. Cesta byla strmá a ostré kameny se zařezávaly do jeho silných nožek, ale na bolest nedbal. Není čas, není čas, musím ptáčka zachránit, říkal si v duchu a drápal se nahoru.

Psi už byli blízko, jejich štěkot se rozléhal lesem. Ale Jura strachu nedbal. Strach by mu svázal nohy a psi by ho hned našli. Přidal ještě více, napnul všechnu sílu, kterou měl a šplhal po skále. Za pár chvil na to dosáhl vrcholku, kde se svalil. Sovička se unaveně svezla do trávy. Velký pták se snesl dolů. Jeho ohromná křídla zakryla celý bílý měsíc, takže chvilku byla tma. „Rychle, vstávej, jsou blízko, musíš pryč!“ zaklepal zobákem do jeho parůžku. Jura se vzpamatoval a pohlédl na tvora, jehož ještě nikdy v životě nespatřil. Tak velký a krásný a jaké moudré oči! „Děkuji ti, jsi statečný, děkuji ti za to, že jsi zachránil mého syna,“ řekla velká sova. „Jednou ti tvou laskavost oplatíme. A teď rychle vstaň, lovci a psi už míří sem. Vydej se touto cestou, ta je bezpečná,“ řekla sova. Jura na ni vděčně pohlédl a odklusal rychle cestičkou domů.

„Kde jsi? Všichni tě hledáme!“ přivítal ho otec přísně. „Musíme okamžitě pryč, v lese jsou lovci!“ „Promiň tati,“ hlesl Jura a rychle následoval své bratry do úkrytu. Nikomu o svém dobrodružství neřekl, schoulil se do pelíšku a usnul tvrdým spánkem. Nebezpečí bylo zažehnáno a nikomu se naštěstí nic nestalo.

Od té doby byl Jura jako vyměněný. Už nechodil k jezeru prohlížet si, jak se jeho kožich leskne. Už se nevytahoval před bratry a nedělal jim naschvály. Nikomu se nesmál, a dokonce začal být i poslušný. Co bylo příčinou takové proměny? Ty nejkrásnější oči, jaké kdy viděl. Oči maličké sovy. Vždycky si myslel, že krásný je jen on sám, ale pak spatřil mnohem větší krásu v očích malého ptáčka! A to jen proto, že se do nich pořádně podíval! Od té doby Jura chodil a bedlivě pozoroval lesní tvory, s nimiž se na výpravách setkával. S překvapením zjistil, že krása je všude! Každý tvor ji měl v očích a pokaždé byla jiná. Jednou mu připomínala jezerní tůně, jindy rezavý mech, blankytně modré nebe či šedou skálu. Jaké nádherné bytosti tu žijí, kolik krásy je všude kolem! Vždyť i v očích toho nejmenšího mravenečka je krása. Leskne se v nich celý velký vesmír!

Nedovedl si to vysvětlit, ale od té doby měl všechny prostě rád. Sovy, veverky, jeleny, mravence, broučky, pavouky, včelky, zkrátka všechny. Celé dny trávil pozorováním lesních tvorů. A díky tomu si uvědomil, že každý z nich je v jádru dobrý, že každý má nejen krásu v očích, ale i v srdci. A také poznal, jak ostatní žijí a jak je může potěšit nebo pomoci. Zjistil totiž, že když někomu pomáhá, cítí uvnitř v srdci překrásné štěstí. Někdy stačilo dobré slovo, někdy malá pomoc, třeba záchrana ztracených věcí nebo vysvobození z pasti a v jeho srdci se rozhořelo štěstí a radost velkým jasným plamenem. A tak od té doby chodil a pomáhal ostatním. Kolik přátel najednou získal! Kolik štěstí najednou prožíval! Dokud se staral jen o svůj kožich, byl sám a radost neznal. Ale teď! Teď je všechno úplně jiné! Na svůj stříbrný kožich a jeho lesk dočista zapomněl. Zanedlouho už o něm věděl celý les. Jeho laskavost a dobré skutky z něj udělaly nejoblíbenějšího tvora v lese. Když přišel Jura, každý byl rád. Mnozí dokonce začali také pomáhat druhým a nakonec si všichni pomáhali navzájem. A bylo dobře.

Dny ubíhaly a z Jury se stal velký statný jelen. Měl ženu, dcerku a dva syny. Žili šťastně a spokojeně na místě, kde kdysi žil se svými rodiči a bratry.  Jednoho dne se stalo, že jeho nejmladší syn záhadně zmizel a nebyl nikde k nalezení. Všichni lesní tvorové pomáhali s hledáním, ale uběhly dva dny a po malém jelínkovi jako by se země slehla. Nikdo jej neviděl a nikdo o něm neslyšel. Jura smutně kráčel po lese, když tu najednou se ocitl na místě, kde už velmi dlouho nebyl. Bylo to místo, kde kdysi našel ztracenou sovičku. Na chvíli se zastavil a vzpomínal na ty nejkrásnější oči, jaké kdy viděl. Zdalipak tu ještě žije, ta malá? Kéž by tu byla. Třeba mého synka někde viděla… Tu náhle světlo slunce zakryl velký temný mrak. Jura vzhlédl a spatřil, že to není mrak, ale křídla obrovského ptáka, který se právě snášel k zemi. Za chvíli na to hleděl do očí, které si kdysi tak zamiloval. „Jsi to ty! Jsi to opravdu ty?“ vykřikl Jura štěstím, že se znovu shledává se svým sovím přítelem. Z malé sovičky se stala velká dospělá sova a ta na něj teď hleděla s úsměvem v očích. Chvíli se na sebe dívali a usmívali se. Jura cítil, jak se jeho srdce raduje. Pak sova promluvila: „Vím, co tě trápí, a pomohu ti. Vzlétnu do těch největších výšek, rozlétnu se do všech stran a přinesu ti zprávu o tvém synovi, příteli dobrý.“ „Děkuji ti, jsem moc rád. Tvou pomoc velmi potřebuji. Prosím, najdi ho.“ „Najdu,“ řekla sova a vzlétla nad stromy.

Jura se zaradoval, až mu štěstím tekly slzy. Sovička, ta malá sovička… Ona nezapomněla! A nyní mu pomůže najít synka! S nadějí se rozeběhl k jezeru, aby se napil. K večeru se sova vrátila. „Našla jsem ho, našla! Rychle, poběž, padl do pasti a nemůže ven,“ naléhala sova a Jura nečekal a běžel směrem, kterým sova letěla.

Po dlouhých hodinách se dostali do neznámého lesa. Byl blízko vesnice lovců a byl plný nastražených pastí. Jura opatrně našlapoval, aby do nějaké nespadl, a sova, letící kousek nad ním, ho upozorňovala na pasti, které neviděl. Tak se dostali až na místo, kde nebohý jelínek uvíznul. Padnul do jámy zakryté větvemi. Jura se natáhl a svými silnými parohy větve nabíral a házel je vedle do trávy. Za chvíli už bylo na dně jámy vidět malé stříbrné tělíčko a hlavička, která se s nadějí dívala nahoru. „Vydrž, jdeme pro tebe,“ zavolal Jura a odhazoval rychleji. Když byla práce hotová, prohlíželi si hlubokou jámu. Bylo jasné, že Jura jelínka sám nevytáhne. Jáma byla strmá a stěny kluzké. Kdyby sešel dolů, zůstali by tam vězet oba. Co teď? Jak ho vlastně dostaneme ven? Seděli a přemýšleli a na nic nemohli přijít, když tu náhle zaslechli blížící se hlasy lidí a funění psů. Zděšeně na sebe pohlédli. Lovci! Rychle, rychle, co teď?

Jura usilovně přemýšlel a beznadějně hleděl na sovu. Ta sklonila hlavu, jako by se k něčemu odhodlávala. Pak pohlédla Jurovi do očí. V jejích velkých sovích očích zářily jasné bílé jiskry. Nic takového Jura ještě nikdy neviděl. Byl to pohled plný síly. „Utíkej,“ zavelela sova. „Utíkej a neohlížej se!“ Tu prudce vzlétla vzhůru, mocně zamávala křídly, ve výšce se otočila v kruhu a pak se střemhlav vrhla přímo do jámy. Nabrala jelínka do spárů, vynesla ho ven z pasti a letěla s ním pryč. Jura na nic nečekal a následoval ji. Srdce mu bušilo radostí. Nedovedl pochopit, jak může sova jeho synka unést. Vždyť to je hotový zázrak! Když se dostali domů, jelínek byl svěřen do péče starostlivé mámy. Dobře to dopadlo a všichni lesní tvorové se radovali ze šťastného konce.

Když se dva přátelé loučili, zeptal se Jura: „Jak jsi to dokázal? Vždyť sovy takovou sílu nemívají!“ „To byla síla ducha,“ pravila sova. „A ta přichází tam, kde je dobré srdce a dobré úmysly. Je to tehdy, když zapomeneš na sebe, kvůli druhému. Vždyť vzpomeň na to, jak jsi mě před lety zachraňoval z trní. Tvé dobré srdce a soucit zvítězili nad strachem z lovců. Zachraňoval jsi mě, malou sovu, namísto toho, abys zachraňoval svůj stříbrný kožich! Jak myslíš, že jsi dokázal vyšplhat po strmé stěně skály a dostat mě do míst, kam se ještě nikdy žádný jelen nedostal?“ Jura pokýval hlavou a usmíval se. Dívali se na sebe a mlčeli a cítili v srdcích velkou radost, vděčnost a přátelství. „Kdybys potřeboval,“ řekla sova… „víš, kde mě najdeš,“ dokončil větu Jura. Slovo skutečného přítele vždy platí.

Opravdová krása a síla není v dokonalém těle, lesklém kožichu a velkých svalech, je v dobrém srdci.

 

Lenka

Líbí se mi 15



Příběh o stříbrném jelenovi a nejkrásnějších očích - Hodnocení: 5.00 z 5.00 . Počet hlasů: 15
Podobné články:



Zanechat komentář

Myšlenka dne

Mladé tělo vůbec nepoukazuje na věk duše.


Kalendář událostí