Pověst o sv.Agapitovi Pečerském

Pověst o sv.Agapitovi Pečerském

(výbrané kapitoly z knihy Anastasii Novych Sensei ze Šambaly. khiha II)

Agapit na Athosu[1]



…Jednou se mezi bratry na Athosu začala šířit zvěst, že klášter by měla poctít svou návštěvou nějaká tajemná osoba. A soudě podle pokynů starších se skutečně vše připravovalo na příchod velmi důležitého duchovního hosta. Ve stejné době na Athosu pobýval také Přepodobný (ctihodný) Antonij (Antipij před vstoupením do mnišského stavu), který se následně stal představeným a ještě později – řadovým mnichem Kyjevo-Pečerského kláštera.

Jak později Antonij vyprávěl, myslel si tehdy, že se očekává příchod nějakého velmi váženého duchovního starce. Avšak jaké bylo jeho překvapení, když namísto starce uviděl mladého světlovlasého muže příjemného vzhledu. Neobyčejné byly jen jeho pronikavé oči, které v rozporu s věkem zářily jakousi hlubokou moudrostí a duchaplností. Ale nejvíce Antonie udivilo to, s jakým rozechvěním a hlubokou úctou přistupovali někteří starci z Athosu k tomuto mladému člověku. Nemohl pochopit, proč byl jeho pobyt zde zahalen rouškou jakéhosi neproniknutelného tajemná. Kdo je on, jemuž starší prokazují tolik úcty a věnují mu takovou pozornost? Nezdálo se, že by to byl mnich, ale pronášel tak duchaplné a moudré proslovy, že dokonce i nejmoudřejší se pokaždé zaposlouchávali. A nejen to, ukázalo se, že tento mladík byl člověkem velmi vzdělaným, hovořil plynně několika jazyky. A zvláště Antonie potěšilo to, že tento uctívaný host pocházel z Ruské země a jak se později ukázalo, věděl hodně o Kyjevě a jeho okolí. Tento mladý muž se jmenoval Agapit.

Dokonce, i když ho Antonij poznal osobně, zezačátku si stále nemohl zvyknout na to, jak obyčejně se mladík vůči němu chová, přes důležitost jeho osoby na Athosu a úctu starců. Ale snad nejvíce zarážející byla jednoduchost a přehlednost, s niž Agapit vysvětloval duchovní filozofování svatých otců. Výklad učení Krista Antonij byl schopen poslouchat celé hodiny, protože Agapit mluvil tak jednoduše a jasně, s příklady a detaily, jako by sám zúčastnil se těchto tisíc let starých událostí. A tato vyprávění ponoukala Antonije znovu a znovu číst dostupnou církevní literaturu.

Během doby, po kterou Agapit pobýval na Athosu, Antonij se s ním velmi spřátelil. Nehledě na jeho mládi, Agapit disponoval značnými znalostmi, mimo jiné také v oblasti medicíny. A o část těchto znalostí se podělil s Antoniem. Agapit také, řečeno současným jazykem, vynikal ve fyzice, chemií, ve znalostech přírodních jevů, stejně jako v oblastech lidského života - ve filozofii, politice, náboženství. S ním byla radost hovořit o různých tématech. Navíc tyto rozhovory ponechávaly v duši jakýsi nepochopitelně příjemný pocit.

Antonij se spřátelil s Agapitem nehledě na značný věkový rozdíl. A díky tomuto přátelství si pro sebe odhalil zcela novou ohromující stránku Osobnosti Agapita, když byl zasvěcován do tajemství prapůvodní nauky - Učení Bílého Lotosu. Právě z Agapitových úst se Antonij poprvé dozvěděl o předcházející lidské civilizaci Alt-Landy, o podzemním Chrámu Lotosu, vybudovaném v té době na Kyjevském území, o břemenu, kteréJežíš Kristus předalAndrejí Prvopovolanému pro táto území. Velmi mnoho mu pověděl Agapit, a velmi mnohému ho naučil.

Po nějaké době se museli rozloučit. Agapit musel cestovat do hlavního města Byzance a odtud dál na Východ. Ale slíbil, že s Antoniem se ještě setkají a „předpověděl“ jejích setkání na zemí Kyjevské, na místě, označeném ještě za dob Alt-Landy.

Agapit Pečerský a Svatý Grál

Kromě učení a cenných znalostí, které lidem odhalil, bylo jedním z poslání Agapita jako Bódhisattvy[2] také odhalení vzorce Prapůvodního Zvuku, nebo řečeno jinak - Grálu, a s ním související společenská a duchovní činnost rytířského řádu templářů, který toto tajemství odhalil a důstojně využil.

Grál, je určitým zvukem, kterému se také říká Prapůvodní Zvuk, Zvuk Stvoření, tj. tím samým Prvním Zvukem, který má schopnost měnit svět. Je to ten samý zvuk, který je pravým Původním Slovem, které řekl Bůh a kterým On zjevil tento hmotný Vesmír. Grál představuje 12 „runových“ znaků, které byly naposledy zaznamenány Bódhisattvou Agapitem Pečerským (Agapetus of the Kiev Caves or Agapetus of Pechersk) na čtyřech kamenech, po třech na každém.

Působeni Agapita v Kyjevo-Pečerském klášteře

V době Agapitová příchodu do Kyjeva, Antonij již obýval jeskyni s několika dalšími muži, které stařec na jejích vlastní žádost přijal do řádu jako novice. Oni společnými silami rozšířili a prohloubili jeskyni a vybudovali si tam cely, ve kterých žili. Antonij s velikou radosti přivítal svého starého přítele. Při pohledu na uctivé chování starce, ostatní bratří také projevovali velkou úctu k Agapitovi. Agapit nepřestával udivovat Antonie svou záhadnou, do značné míry tajemnou osobností.

Ještě za svého pobytu na Athosu, Agapit naučil Antonie pravému umění léčit modlitbami a bylinami. To ale nebylo to hlavní. Právě díky Agapitovi, Antonij stal duchovním strážcem chrámu Lotosu, který se nachází na území Kyjeva od starověku.

Setkání Agapita s Jaroslavem Moudrým



Po příjezdu Agapita do Kyjeva, Antonij byl svědkem jeho tajného setkání s Jaroslavem Moudrým. Agapit předal knížeti čtyři cenné rukopisné knihy a tři manuskripty pro jeho knihovnu. Přičemž tři z těchto knih byly ozdobeny drahými kameny. Kdežto čtvrtá kniha, ačkoli vypadala prostě, byla velmi starodávná. Antonij byl ohromen. Vždyť každá kniha byla skutečným mistrovským dílem a měla hodnotu celého jmění. Pokud jde o manuskripty… Dokonce jeden manuskript měl v té době nesmírnou hodnotu. A dovolit si tak skvostný, opravdu královský dar mohla pouze osoba přinejmenším „modré královské krve“.

A nejen to překvapilo Antonie. Především – jak přirozeně se k sobě chovali! Jaroslav s ním hovořil tak, jako kdyby ho dávno znal, chovali se jako staří a dobří přátelé, a to i přes jejich značný věkový rozdíl a velkoknížecí postavení Jaroslava.

Po tomto památném setkání Antonij, otřesený tím, čeho byl svědkem, urychleně nabídl Agapitovi, aby se postavil do čela společenství, které vedl. Jenže Agapit si přál ponechat vše jak je a zůstat prostým mnichem. Požádal Antonije, aby nikomu neprozradil, že se setkal s Jaroslavem. Chtěl byt přijat do řádu jako novic, aby nevynikal mezi ostatními bratry. Pro Bódhisattvu jakákoli moc je jen prázdným slovem. Bódhisattva slouží jedině Bohu. Na rozdíl od lidí ví, co je to být "tady" a být "tam“.

Agapit Pečerský jako nezištný lékař

Agapit, kromě jiných svých přednosti, byl vynikající lékař. Díky svému srdečnému a starostlivému přístupu k nemocným, si získal nebývalou slávu a úctu mezi lidmi daleko za hranicemi Kyjeva, a to i přesto, že téměř nikdy nevycházel za brány kláštera. Stal se jedním z nejslavnějších lékařů XI. století. Lidé mu říkali „Léčitel od Boha“. Dokázal vyléčit i velmi těžké nemocí, na které si nikdo z tehdejších lékařů netroufal. Vezměme jen historicky známý fakt, kdy Agapit vyléčil smrtelně nemocného černihovského knížete Vladimíra Vsevolodoviče Monomácha[3]. Lékař, známý jako Armén, který byl považován za nejlepšího aeskulapa mezi bohatými lidmi, nemohl knížeti nijak pomoci. Kdežto Agapitovi stačilo, aby předal knížecímu poslovi „zázračný lektvar“ připravený za doprovodu Agapitovy modlitby, aby se Vladimír Monomách uzdravil během několika dní. Později kníže přišel do jeskyní Pečerského kláštera, aby Agapitovi poděkoval, a přinesl mu hodně drahých dárků a zlata. Jenže Agapit odmítl přijmout tyto dary jak z rukou knížete, tak z rukou bojara, kterého kníže později poslal svým jménem. Protože Agapit stejně horlivě a bezúplatně léčil jak prostý lid, tak i boháče, za což byl nazýván Agapitem Lékařem Nezištným. Přirozeně, že to způsobilo obyčejnou lidskou závist, hraničící se zlobou, zejména u Arména a jiných podobných lékařů. Ale pokud vezmeme samotného Arména, ten si nakonec uvědomil, Kdo byl ve skutečnosti Agapit. A právě díky tomu se Armén později stal mnichem Pečerského kláštera.

Agapit vynikal nejen v oblasti medicíny, ale také ovládal jiné discipliny. Mluvil několika jazyky. Plynně četl v originále traktáty antických a starověkých římských autorů. Překládal knihy do slovanského jazyka. Pro knihovnu Jaroslava Moudrého přeložil nejen staroegyptské manuskripty, ale také knihy z Východu, jehož jazyky v té době ovládal jen málo kdo, nemluvě o starých, dávno zapomenutých dialektech. Později Agapit pomáhal, nebo, přesněji řečeno, radil Svatoslavovi během sestavování „Sborníku roku 1073“, kde kromě článku encyklopedického charakteru, byla podrobná lékařská informace. Zejména způsoby rozpoznávání nemocí, různé rady ohledně přípravy a použití léčivých rostlin, informace o fyziologii a anatomii člověka. Tato kniha pak dlouho plnila funkci studijní pomůcky. Přirozeně, Agapit vštěpoval kulturu a touhu po poznání také mnichům. Některým předával znalostí z oblasti medicíny. Jiným ve volném čase pomáhal porozumět odborným knihám. Mimochodem, následně byla legalizována stanovami kláštera a stala povinnou četba knih mnichy v jejich volném čase. Právě z jeho iniciativy byla vytvořena knihovna Kyjevo-Pečerského kláštera.

Agapitovi učednici a lékařská praxe

Některým zvláště nadaným mnichům Agapit pomáhal ovládnout umění léčitelství. Základem výuky byly zvláštní modlitby, vyslovená v určitém stavu vědomí. Díky tomu, tekutina, která byla poté používána jako lék, plnila silou a byla předána nemocnému k vnitřnímu nebo lokálnímu použití. Jednoduše řečeno, Agapitovi učednicí se učili měnit nejen fyzikální parametry kapaliny, ale strukturu molekul tím, že zaváděli potřebné informace. Přirozeně, oni neovládali všechny detaily procesu, probíhajícího v mikrosvětě molekulární struktury tekutiny, a nevěděli, jak tento proces ovlivňuje makro objekt. Ale to nebylo nutné. Mniši jednoduše využívali obecné znalostí, které jím dával Agapit, stejně jako, například, my dnes využíváme elektřinu. Energii elektrického proudu používají lidé denně, ale dosud nikdo vlastně neví co to je.

Tak, například, Agapitův učedník Damien měl výborné schopností pro léčení lidí, zejména dětí, prostřednictvím pomazání olejem elaionem[4]. Elaion je olej z olivového stromu. V křesťanském náboženství existuje určitý obřad, takzvané svěcení ealionu, což je obřadní tajina, prováděná nad nemocným sedmi kněžími, a pokud tato možnost není, pak jen jedním knězem. Jinak je nazývána také soborováním olejem. Podstata tohoto obřadu spočívá v tom, že nad nemocným jsou pronášeny určité modlitby a je pomazán posvěceným olejem. Toto je prováděno sedmkrát. Proč právě sedm kněží a sedmkrát? Je to vysvětlováno sedmi kvalitami životní síly, síly Sedmi Archandělů, kteří jsou prostředníky mezi Bohem a lidmi. Jednodušeji řečeno - sedmi Bódhisattvy. Pokud jde o využívání oleje tímto způsobem, je to velmi stará metoda léčby, v podstatě které leží právě ty znalostí, o nichž jsem vám vyprávěl, neboli schopnost člověka ovlivňovat lidský svět kolem prostřednictvím kapaliny. Proto s něčím podobným se můžeme setkat v různých náboženstvích a rituálech národů světa.

Například druhý Agapitův učedník, Alipius, používal namísto oleje barvy. Byl malířem ikon. Už jako mladík, Alipius pomáhal při výzdobě Uspenského chrámu Pečerského klášteře. A pak sám začal malovat ikony. Agapit rovněž ho naučil, jak používat modlitbu a barvy pro léčení kožních onemocnění lidí, například vředy a hnisavé rány.

Základem barvy je kapalina. Jedná se o stejné oleje, které se smíchají s barvivy. Navíc samotná barviva disponují dodatečnými léčivými vlastnostmi, což přirozeně zvyšuje celkový léčebný účinek. Dříve se používaly přírodní barviva na rozdíl od současné chemie. Některá barviva mají dobré antibakteriální vlastností, například barvivo pro modrou barvu indigo, získané z indigovníku. Navíc, v této době se často používali žluté a červené barvy, které díky svým složkám rostlinného a živočišného původu, vyznačovaly antiseptickými, nekrolytickými, protizánětlivými a hojivými vlastnostmi.

Mimochodem, Agapit sdělil Alipiovi spoustu malířských tajemství. Vyprávěl mu o souhře stupnic barevných tónů, jejích vlivu na lidskou psychiku, seznámil ho také se systémem zobrazování prostorových a časových souvislostí, zasvětil Alipia do tajů psychologie vnímání barev. Jenže celé toto vnímání barev není ve své podstatě tak důležité.

Vytvoření efektu neviditelného působení zobrazení věnoval Agapit zvláštní pozornost. Agapit tvrdil, že ikona nesmí idealizovat obraz, aby nevytvářela z tohoto obrazu idol pro slepé lidské uctívání. Ikona musí působit oduševnělé. V podstatě není tak důležité na čem a jak byl obraz napsán, na kusu dřeva nebo namalovaný na zed´, ale to, v jakém duchovním stavu se nacházel člověk, který obraz namaloval. A to proto, že člověk, který se nachází ve zvláštním stavu vědomí, se dokonalé abstrahuje od svých půdových instinktů a maximálně projevuje svou Duchovní podstatu, čímž do ikony vkládá zvláštní sílu. Tato síla je schopna uvést člověka, který se dívá ikonu, do zvláštního stavu vědomí, probudit skutečný pocit božské přítomnosti a vyvolat v člověku duchovní vzestup, nebo jak se dnes říká, "dobít baterky". A čím čistší jsou myšlenky a touhy malíře přiblížit se Bohu, tím silnější účinek bude mít efekt neviditelného působení, schopný díky svému pozitivnímu náboji duševně přetvářet člověka a normalizovat jeho fyzické zdraví. Protože fyzické zdraví především záleží na zdraví duchovním. Přičemž takový vzestup duchovní síly, zrozený Vírou malíře, zůstává stabilní po celá tisíciletí. Pro pravou duchovní sílu ve skutečnosti neexistuje ani čas, ani prostor. Mimochodem, to platí pro jakékoli umělecké dílo, do kterého tato vnitrná duchovní síla byla vložena.

V léčitelství Agapit konal skutečné zázraky. Ve značné míře to souviselo s vnitřní vírou lidí, kteří k němu přicházeli, s jejími pozitivními snahami. Ti, kteří věřili, skutečně rychlé se uzdravovali, bez ohledu na to, jak těžká byla jejích nemoc. Kdežto ti, kteří přišli zatrpklí, jednoduše odmítal léčit, a to i v případě, že nemoc byla snadno léčitelná. Jak již bylo zmíněno v Evangeliu podle Matouše, kapitola 13 verš 58, dokonce ani Ježíš Kristus, když přišel do vlasti Své, "...nevykonal mnoho divů pro nevěru jejích".

Agapit se nepouštěl do léčení těchto lidí nikoli proto, že by si nedokázal poradit s jejích nemoci, ale proto, že si to nezaslouží. Pokud člověk kvůli své Podstatě nechce hnout i prstem, pak takový člověk neexistuje. Je mrtvý ještě za života. A se sugescí to nijak nesouvisí. Podstatou všeho je fenomén víry. Lidský mozek je jako počítač. Pozitivní vlny víry instalují v něm nové programy. Negativní vlny zavádí „virus“, který vymaže dobrý program. A pokud víra člověka není jen slepá, ale je to víra pravá, pak takový člověk dokáže udělat velmi závažné věci… Proč Agapit nabízel své jídlo nemocným, které léčil, a to i přesto, že již samotná jeho přítomnost měla na ně léčivý účinek? Protože v podstatě všeho leží vlnový princip (jev).

V čem spočívá fenomén zázračného Agapitová léčení? V tom, že léčil s pravou vírou. Vždyť on dokázal uzdravovat nejen bylinami nebo za pomoci svých rukou – manuální terapií, jak tomu říkají dnes, ale také za pomoci slova. Často jednoduše nabídl nemocnému něco k jídlu ze svého stolování nebo se napít vody. Jenže všechno jídlo bylo připraveno za doprovodu jeho modliteb. Nemocnému se potom skutečně ulevilo a následně se opravdu uzdravil. Proč? Protože sílá víry je velikou sílou! Agapit se vždy před jídlem modlil a žehnal jídlu. Učil tomu i ostatní. Živil se převážně rostlinnou stravou. Dokonce i hořké stéblo trávy se po pronesení modliteb stávalo v jeho rukách nejsladším lékem pro nemocného.



Poutě k Agapitovi jako k duchovnímu starci

Ještě za jeho života Agapita navštěvovalo hodně lidí, přičemž byly to lidé nejrůznějších vyznání a náboženství – muslimové, buddhisté, křesťané, pohané. Přicházeli k němu nejen pro léčbu, ale také jako ke skutečnému Mudrci, jako ke Člověku, který zná pravou Cestu k Bohu. Mnozí příslušníci vysokých církevních kruhů neměli Agapita zrovna v lásce právě kvůli těmto poutníkům. Vždyť on je nenutil ke změně víry, jak to dělali kněží, aby upevnili svou moc. Promlouval pravými slovy Ježíše o tom, že Bůh je jeden, ale cest k Němu je hodně. A dokonce mě ani nepřekvapuje, že zmínky o poutních výpravách k ruskému Mudrci byly z kronik pečlivě odstraněny. Vždyť Agapit vyprávěl o pravém Učení Krista, které bylo postupem času přeměněno na náboženství. Vyprávěl o svobodě volby, o věčné duši.

Bez ohledu na to, že Agapit léčil lidí a zbavoval je neduhu duševních a tělesných, on sám je také poučoval: „Není vhodné znepokojovat Pána z jakéhokoli důvodu, než o spásu duše své. Neproste o tělo, o zdraví, nestrachujte se o život – to vše je jen prach a touhy nenasytné. Není důstojnější prosby, než prosba o spasení své duše“. Díky Agapitovi mnozí lidé skutečně uvěřili v Boha, protože on sám byl vždy příkladem pravého sloužení Bohu v duchovní čistotě. A jeho vnitřní duch byl tak silný, že pro něj nic nebylo nemožné. Což Agapit nejednou dokázal slovem i skutkem.

Duchovní lidé přicházeli k němu, ti kořistní se ho báli. Agapit učil lidí, aby si zachovávali čistotu svých myšlenek. Protože z jakékoli špatné myšlenky se rodí pochybnosti. A pochybnosti nejsou slučitelné s čistou vírou. Pochybnosti jsou schopné všechno zničit. Agapit vždy opakoval: „Věřte a bude vám přáno dle víry vaše. Je to jednoduché, ale těžké to pochopit. Složitost koření z jednoduchosti“.

Zde je příklad Agapitovy duchovní síly… Do jeho celý přinesli těžce zraněného, se zlomeninami obou nohou, Ratimíra, bojovníka knížete Izjaslava. Všichni si mysleli, že chlapec si již dlouho na tomto světě nebude. Jenže neuběhla ani hodina a voják v doprovodu Agapita vyšel z cely po vlastních nohou. Tehdy tento případ šokoval mnohé.

Agapit konal mnoho zázraků. A také měl vynikající smysl pro humor. Poměrně často si dělal legraci z těch, v nichž zcela jasně převládali lidské neřestí. Jednou k němu přivedly významného kupce z Kyjeva, kterého velmi trápila jeho nemoc. Kupec začal nabízet Agapitovy velké peníze za to, že ho nemoci zbaví. A po celou dobu potřásal dvěma měšci zlatých mincí.

Agapit kupce vyléčil. Jenže toho ovládla lakomost. Na druhou stranu ale všichni viděli, jak on sám osobně sliboval, že se Agapitovi odmění. A tak se kupec rozhodl, že Svatého oklame. Napadlo ho, že místo zlatých minci nasype do měšců drobné měďáky, vždyť přece nikdo neviděl, co v nich tehdy bylo. Když tak učinil, pro uklidnění svědomí vložil ještě do každého měšce jednu zlatou minci. A zaradoval se, že je uzdraven a že díky vlastní chytrosti ještě ušetří tolik zlata. V doprovodu své družiny se vypravil za Agapitem podruhé, aby dostál kupeckému slovu a vyrovnal dluh. Při pohledu na měšce v jeho hrdě napřažené ruce se Agapit pouze pousmál a pravil: „Od nikoho jsem peníze nevzal, ani od tebe nevezmu. Avšak slovu svému dostojíš. Běž a rozdej toto zlato chudým“. Kupec se ještě více zaradoval a v doprovodu své družiny odešel splnit přání Svatého muže. Jenže když měšec otevřel a začal vytahovat mince, ukázalo se, že všechny jsou zlaté až na jednu.

Kupec se rozčílil v domnění, že zřejmě si doma popletl měšce. Avšak pokyn Svatého může, který obdržel za přítomností své družiny, splnil. Jenže po příchodu domu jej ovládlo skutečné zděšení - všechno jeho zlato se proměnilo v drobné měďáky. A mezi touto hromadou měďáků byl pouze jeden jediný zlatý. Lidská chamtivost je lidskou neřesti a bohužel, nejen světských, ale také mnichů. Dokonce i v dobách Agapitových mnozí bratří z kláštera, v němž Svatý pobýval, měli lásku ke zlatu mnohem větší, než k Bohu a využívali své mnišské postavení k tomu, aby mámili z prosťáčků peníze …



Agapitovo učení

Agapit učil mnichy, jak mají opravdově sloužit Bohu. Říkal, že pojmy "zlato" a "mnich" jsou neslučitelné. Člověk nemůže sloužit dvěma pánům současně – buď bude sloužit Pánu, nebo pozemskému bohatství čili ďáblu. Třetí možnost není. Za veškeré své činy mnich očekává pravou odměnu pouze od Boha na onom světě, nikoli od lidí tady a teď. Zlato znečisťuje duší a pokouší mysl. Je to věc mrzká, po niž mnozí prahnou, ale která je ve skutečnosti jen pomíjivý klam. Pravou hodnotu nachází mnich v upřímné modlitbě za svou duší. Ne o sytosti břicha a zdraví těla byste se měli starat. Bez ohledu na to, že se teď najíte do sytosti, dříve nebo později, stejně budete mít hlad. Bez ohledu na tvoje pevné zdraví, dříve nebo později, vaše tělo stejně zemře. Zatímco duše je věčná. A pouze ona si zaslouží skutečnou péči. Jak říkával Agapit, mnich se modli z celého srdce za všechny lidí, avšak smysl mnišství je ve službě Bohu a v tom - vymodlit si spasení pro svou duší.

Za jeho života se mnozí bratří Agapita obávali. A to i přesto, že sám Agapit nikdy nikoho neodsuzoval. Po jeho smrti si tajní milovníci zlata oddechli, protože již mezi nimi nebyl Ten, který nenechával jejich Svědomí na pokoji. Později, popisující život v klášteře, zcela záměrně zatajili mnoho dobrých skutků Agapita. Ve snaze pozdvihnout vlastní význam, připsali si zázraky, co tvořil Agapit. Učení Agapitovo bylo skryto, vždyť bylo zcela v rozporu s jejích touhou po moci a po penězích. A slávu, kterou klášter získal mezi lidmi díky Agapitovi a jeho učedníkům, využili pro své vlastní obohacení tak, že vynalézali stále nové způsoby, jak vydělat peníze a dosáhnout svých politických cílů.

V převážné většině případů ve všech těch podivínech, kteří si přivlastnili cizí zásluhy, nebylo víc svátosti, než u obchodníka na tržnici.− A Sensei pronesl s povzdechem: − Lidé zůstávají lidmi, ať už oblékají jakýkoli šat … I když Agapit byl mezi těmi, komu lidský rozum přisuzoval svátost, skutečně byl Svatý, protože v něm přebýval sám Duch Svatý.



Předsmrtný rozhovor Antonie s Agapitem

Antonij umřel roku 1073. Mimochodem před Antoniovou smrtí došlo k poměrně neobvyklému rozhovoru mezi umírajícím Antoniem a Agapitem. Svědkem tohoto rozhovoru se stal mladý novic, který se o Antonie staral. Právě on, když odešel později na Athos, zanechal tam ve svých pamětech záznam o této události.

…Agapit vešel do pokoje, Antonij ležel nemocen a zpola blouznivě opakoval stále dokola stejnou modlitbu, ze které se k uším novice donesla jen jednotlivá slova. Agapit se na Antonie podíval, usmál se a dodal k jeho slovům: „…A modlím se k Tobě za spasení své duše. Buď vůle Tvá svatá …“ Při těchto slovech se Antonij zachvěl a otevřel očí. Pohledem našel Agapita a rozzářil se. Začal potichu opakovat: „Gabriel! Gabriel!“ A napřáhl k němu ruce. Po stařeckých tvářích se kouleli slzy. Agapit přišel blíž a vzal ho za ruce. Antonij zatím jako u vytržení pronesl: „Bože můj, Agapite, vždyť to jsi Ty! Jak to že jsem Tě nepoznal dříve? Jak jsem byl slepý v září Tvých paprsků?!“ Začal spěšně drmolit, jako by se obával, že nestihne vypovědět vše, co cítil v tomto okamžiku ve své duši. Vyprávěl o svém mládí, o starci, který mu dal modlitbu, o tom, že celý život zasvětil čekání na Něj, zatím co On byl ve skutečnosti celou dobu tak blízko. A teď, sotva se setkali, už je čeká loučení. Na což mu Agapit odpověděl: „ Ty jsi celý život byl vedle mě. Cožpak si myslíš, že teď tě opustím? Vždyť pokud jsi celý život choval v srdci stálou Lásku k Bohu, kdo by tě teď mohl odloučit od tohoto rajského ovoce, které jsi vypěstoval svojí vírou a svým srdcem. Tvá víra neochabovala v pozemských starostech, mysl nepodlehla pokušením pomíjivého, čisté je svědomí tvé. Dosud jsi nic od Něj nežádal, vyjma spasení duše tvé, kdy slovy modlitby duše tvá promlouvala. Otevřel jsi Bohu v ústrety svou duši a nyní i Bůh otvírá před tebou Brány Své. Ted´ si vychutnej rozkoš Boží milosti. Amen, pravím tobě, za života tohoto získal jsi poklad věčný – království Boží, kam tě teď Já doprovodím“.

Agapit a Antonij přivřeli oči. Dokud Agapit svými ústy bezhlasně šeptal slova modlitby, Antonij s blaženým úsměvem na rtech naposledy vydechl. A jeho duše se vydala do rajské zahrady v doprovodu Ducha Svatého. Protože v této chvíli sám Archanděl Gabriel se modlil za jeho duši.



Agapitův odchod ze života

Na jaře roku 1095 nemoc se vloudila k samotnému Agapitovi. A právě tehdy Agapit předpověděl den své smrti... za tři měsíce. Právě tak se také stalo: svatý lékař tiše spočinul 14 dne měsíce června roku 1095 od Narození Ježíšova.

Agapit byl Bódhisattva. Na rozdíl od obyčejného člověka, zmítajícího se v reinkarnacích, smrt pro něj nebyla problém. On, jako bodhi, byl schopen v jakémkoli okamžiku vystoupit z těla. Avšak v souladu s pravidly přebývání mezi lidmi, Bódhisattva povinen prožit celý život v těle, ať už je ten život jakkoli krátký či dlouhý. No a vypočítat si, kdy v těle dojde Prána, nebylo pro něj nijak těžké.

S Agapitovou smrti se pojí ještě jeden zajímavý příběh. Jak už bylo řečeno, ještě za života se Agapit poměrně často setkával s těmi, kteří mu záviděli jeho popularitu mezi lidem. Když Agapit předpověděl datum své smrti, přípravy na tento den začali konat nejen Agapitovi učedníci, kteří naslouchali jeho duchovním pokynům a požehnáním, ale také jeho nepřátele. Tito se rozhodli po smrti Svatého odvézt jeho tělo z kláštera a pohřbít někde na odlehlém místě, aby ho nikdo nenašel. Avšak realizace jejích plánů se nezdařila proto, že po Agapitově smrti se k jeho tělu začali houfně scházet lidé, kteří se mu chtěli poklonit.

Uplynuly čtyři měsíce a Agapitovo tělo stále leželo bez známek rozkladu, jako kdyby zemřel teprve včera. Proud poutníku se nijak nezastavil. A proto se nepřátele rozhodli ukrást Agapitovo tělo. Pečlivě se na to připravili. Celý den 24. února, kdy byly silné mrazy, pálili ohně a hloubili hrob nedaleko hlubokého příkopu. Vymyšlený plán uskutečnili v noci na 25. února, počítáme-li podle nového stylu. Jenže až se vykonavatele tohoto barbarského příkazu ráno vrátili, zjistili, že v klášteře vypuklo skutečné pozdvižení. Ukázalo se, že jeden z bratří našel Agapitovo tělo v neobvyklé poloze. Agapit seděl a před ním ležel list pergamenu, na kterém se skvěl podivný nápis, vyvedený čerstvým inkoustem a Agapitovou rukou. Ti, kteří jeho tělo zahrabávali, se zhrozili dvojnásob. Byly celkem tři. Přičemž dva z nich byli mniši, kteří na příkaz představených bezprostředně uskutečnili krádež těla, vhodili jej do hrobu, zasypali hlínou a zamaskovali místo, kde se hrob nacházel. No a právě s nimi se v tomto okamžiku událo následující. Jeden mnich se při pohledu na sedícího Agapita zbláznil. Kdežto druhý navždy pozbyl schopnost spát. Po celý zbytek svého života nebyl schopen zavřít oči a usilovně se modlil za své hříchy. Později se tento mnich stal nejzapálenějším následovníkem Agapita a nejhorlivějším strážcem jeho těla. Třetí účastník, světský, pospíchal informovat ty, kteří ho najali k realizaci tohoto zákeřného plánu. Společně se svými „zákazníky" se urychleně vrátil na místo, kde bylo pohřbeno Agapitovo tělo. Po otevření hrobu zjistili, že je prázdný. Přičemž v okolí hrobu nebyly žádné cizí stopy. Tělo jednoduše zmizelo z hrobu a zcela nepochopitelným způsobem se objevilo v cele. Po tomto incidentu se nikdo neodvážil dotknout se těla Agapita.


Mimochodem, ten pergament, na němž Agapit zanechal tajemný nápis, měl neobyčejnou moc, a do svého zmizení byl velmi dlouho využíván tajně. Když pergament vložili za ikonu, tato začala ronit myro a zázračně uzdravovat lidí.



Dny přebývání Ducha Svatého v ostatcích Agapitových

Agapit podstatně ovlivnil Kijevskou Rus a nejenom … I když tento vliv byl nepřímý, změnila se budoucnost světa. Ačkoli to nebylo jeho tehdejší misi jako Bódhisattvy. Agapit založil duchovní příbytek, kde po celou dobu jeho existence lidé se uzdravovali ze smrtelných nemocí, a, Bohu díky, uzdravují se stále. To ale není podstatné. Podstatné je to, že mnozí tady nabyly duševního zdraví, což je mnohem důležitější, než zdraví fyzické. Stručně řečeno, díky Agapitovi a jeho ostatkům, v nichž se zachovala uzdravující síla Ducha Svatého, získal Kyjevo-Pečerský klášter věčnou slávu.

Vezměme třeba současnost. Mnozí lidé z různých zemí světa, vyznávající různá náboženství, nebo dokonce i ti, kteří se považují za "ateisty", se během návštěvy Pečerské jeskyně, kde jsou uloženy ostatky svatých, nejdéle zdrží právě u Agapitových ostatků. Proč? Protože člověk intuitivně cítí skutečnou Svatost, vždyť duše nejde oklamat. Jenže kdyby tito lidé věděli, že mají možnost nejen žádat o uzdravení těla, ale také, což je mnohem důležitější, prosit o spasení své duše, zejména ve dnech, kdy Duch Svatý přebývá v Agapitových relikviích, k čemuž dochází každoročně po celý týden počínaje od 25. února, jejích duším by to prospělo nesrovnatelně víc.

Protože není v těchto dnech na Zemí víc posvátné místo, kde člověk, bez ohledu na jeho vyznání, mohl být se svou prosbou tak blízko Bohu. Tuto šanci má každý člověk a může ji využít po dobu sedmi dnů v roce. Vždyť není jisté, že se dočká roku následujícího. Pomíjivé jsou dny lidské na rozcestí časů. Žalostné jsou činy lidské před tváří Hospodina. Již dnes je každý okamžik je na misce vah. A není pro duší důležitějšího úkolu, než touha po spasení. Nikoli ve víře vnější, ale ve víře vnitřní je skryt klíč k Bráně. Pouze slepý, zaslepený prachem, to neuvidí.

Člověk může darovat Bohu pouze svou víru a upřímné modlitby. Nic víc Hospodinovi dát nemůže. Protože vše, co je kolem člověka, je dílem Božím. A není vhodné dávat Pánu darem to, co již je jeho vlastnictvím. Vždyť Bůh nepotřebuje od člověka nic, vyjma Lásky a Víry! Co může malé dítě dát svému Rodiči, aby potěšilo srdce Jeho? Pouze Poslušnost a Lásku.

Dokud žiješ, člověče, máš příležitost vyprosit si v modlitbách věčnost v Boží lásce pro svou duši. A dokud máš tuto MOŽNOST, přijď k Agapitovi o svaté neděli a modli se před Duchem Svatým pouze za svou duši. Protože tělo tvé je pomíjivé, tělo tvé je jen prach. A všechny starostí pozemské jsou prachem. Avšak pamatuj, člověče, že to, co slibuješ ve své žádosti před tváří Boží, musíš splnit! Protože On, jako každý otec, nesnáší lež, odpouští, avšak nedůvěřuje již více.



[1] Athos/v pravoslaví „Svatá Hora“/ se nachází v současném Řecku. Je to úzký hornatý poloostrov,               přesněji řečeno východní výběžek poloostrova Chalkidiky v Egejském moří. Je zakončen horou Athos,       právě díky ní získal poloostrov své jméno. 

[2] Bódhisattva nebo Mahatma, v doslovném překladu ze sanskrtu znamená – ten, jehož podstatou je         vědění. Bódhisattva je bytosti Šambaly, která dosáhla nejvyšší Dokonalostí a vystoupila z nirvány,           má touhu se do ní znovu ponořit, ale odmítá to ve jménu Lásky a soucitu vůči živým tvorům a snahy         pomoci jim.