Poslední přání Alexandra Velikého

Na smrtelné posteli si Alexandr svolal svou armádu s generály, aby jim sdělil svá poslední tři přání:

Až zemřu, ať nejlepší lékaři nesou mou rakev.

Celé mé nashromážděné bohatství, pe­níze, zlato, drahé kameny, ať jsou rozsypá­ny podél cesty ke hřbitovu.

Mé ruce budou volné a budou viset ven z rakve tak, aby je všichni viděli.

Jeden z jeho generálů, který byl překva­pen tímto neobvyklým posledním přáním, požádal Alexandra Velikého o vysvětlení.

A tady je to, co mu Alexandr Veliký řekl:

"Chci, aby ti nejlepší lékaři nesli mou rakev na důkaz toho, že až nadejde čas podívat se smrti do očí, tak ani ti nejlepší lékaři na světě nemají tu moc uzdravovat.

Chci, aby silnice vedoucí na hřbitov, byla pokryta mými poklady tak, aby každý viděl, že materiální bohatství získané na zemi, zůstane na zemi.

Chci, aby když mě ponesou, se mé ruce houpaly volně ve větru a to proto, aby lidé pochopili, že jsme přišli na tento svět s holýma rukama a s holýma rukama ho opouštíme a že ten nejcennější poklad ze všeho jsme si již vyčerpali a to je čas.

Do hrobu si nevezmeme žádné materi­ální bohatství. Čas je našim nejcennějším pokladem, protože je omezený. Umíme si nastřádat velké bohatství, ale neumíme si vyprodukovat více času."

Takže když se rozhodneme věnovat někomu náš čas, vlastně jsme mu darovali část našeho života, který si už nikdy nemů­žeme vzít zpět. Náš čas je náš život..