POHÁDKA O STUDÁNCE

Byla jednou jedna studánka a ta stu­dánka byla smutná, spodní pramen vysy­chal, voda byla kalná a kameny v ní byly pokryté vrstvou mechu.

Jednou přiletěl malý ptáček a ptal se studánky, proč je tak smutná a studánka odpově­děla, že už brzy poslední zbytky její vody vyschnou a že už se nikdy nenaplní.

Ptáček si povzdechl, bylo mu líto studánky a přemýšlel jak ji rozve­selit. Najednou vykřikl: "Studánko, copak nevidíš tu krásu kolem sebe? Stromy kolem jsou krásně zelené, v jejich korunách si prozpěvují ptáčci. Obloha je plná nádherných mráčků připomínajících malé ovečky, přes které prosvítají něžné paprsky sluníčka. Jak můžeš být smutná?"

Studánka se rozhlédla a opravdu, najed­nou uviděla tu krásu kolem sebe, radovala se když viděla skotačit veverky, smála se když rozkvétaly květiny na louce a každý den se pro ni stával krásnějším a úplně za­pomněla na své trápení.

Jednou když padal déšť a příroda kolem zněla jako ukolébavka, si studánka všimla, že se v jejím nitru začalo dít něco zvláštního, nahlédla hlouběji a uviděla křišťálově čistý pramen, který ji postupně začal na­plňovat. Pocítila tolik lásky a vděčnosti, že ve chvíli, kdy vylezlo sluníčko se studánka rozzá­řila jako diamant, ve kterém se začala odrá­žet krása okolní přírody.

Monika Šuplerová