Pohádka o Pohádce

Kdysi dávno bylo jedno království, které bylo jiné než všechna ostatní. Právě tam začíná náš příběh.

Uprostřed lesa stála malá krásná chaloupka. Na zápraží seděla uhlířova žena a prosila Pána Boha o děťátko. Uhlíř od rána do večera pracoval, kácel stromy a upravoval milíře, ze kterých vycházela krásná vůně velmi žádaného černého zlata. Dokonce i bájná stvoření se chodila dívat na jeho nádhernou práci a obdivovala jeho umění. Z milíře stoupal kouř, který tvořil mráčky nad korunami stromů a vítr je potom posílal do širokého okolí. Skřítkové v čase oběda vylézali ze svých štol a v doprovodu víl usedali na nedaleké skále, obklopené hebounkým mechem plným muchomůrek a dalších houbiček roztodivných tvarů a velikostí, počítali, kolik mráčků se podobá jim samotným. Za neustálého smíchu a pošťuchování tak trávili své volné chvíle v blízkosti člověka, který byl součástí jejich života.

Jednoho rána, kdy rosa tvořila stříbrný koberec na blízkém palouku, procházel poustevník okolo domu a pravil:
„Dobré jitro, paní uhlířko, neměla byste skývu chleba a hrnek vody pro chudého pocestného?“
„To víte, že mám,“odpověděla žena. „Pro každého člověka s dobrým srdcem se vždycky něco najde. Sedněte si tady na lavici, alespoň trošku pookřejete a já zatím skočím do komory pro kus koláče, který jsem včera upekla.“
„Děkuji mnohokrát, nebudeš litovat, uhlířko,“ odpověděl a zadíval se do krajiny.
Když se pocestný najedl a napil, povídá:
„Víš, nešel jsem tu náhodou, vím o tvém přání, za které se modlíš každý den. Pozorně poslouchej, co ti řeknu. Do roka a do dne se ti narodí děvčátko. Bude tak krásné a křehké, že každému bude srdce jihnout při pohledu do kolébky. A to není vše. Za prvního úplňku vstoupí do světnice tři sudičky, aby jí požehnaly. Každá z nich jí dá dar. První jí dá jméno, ta druhá víru a ta třetí kouzlo, ze všech nejmocnější,“ pravil poustevník a s děkovným úsměvem jí podal malý kamínek ve tvaru srdce.
„Tohle máš za tvou štědrost, uhlířko, daruj dcerce tento kamínek v den jejích pátých narozenin a o našem setkaní nikomu neříkej. Pamatuj, neříkej!“ a zmizel.

Odpoledne téhož dne začalo silně pršet, kapky deště padaly k zemi jako provazy, vítr kvílel mezi větvemi stromů a oblohu křižovala světla blesků. V tu dobu všichni lidé pobývali doma u svých krbů a čekali, až tento nečas přejde. Trávili svůj volný čas přemýšlením o práci a všedních starostech života, jako by už dávno zapomněli, co je to milé slovo nebo upřímný úsměv, natož aby se podělili s dětmi o nějaký krásný příběh ze života. Vždyť draci, skřítkové, víly, baziliškové a další bájní tvorové obývali toto nádherné království s nimi. Lidé v každodenním zmatků prostě přehlíželi tento nádherný svět plný harmonie.

Tak bouře trvala celou noc. Když kohouti začali ohlašovat nový den, nebylo na obloze ani mráčku, slunce svítilo jako dříve, ptáci zpívali své písně se stejnou radostí a včelky sbíraly nektar se stejnou pílí, jako by se vůbec nic nestalo... Ale stalo se. Na loukách a paloucích již nikdo netančil, nebylo slyšet úderu kladiv a nebozezů pod zemí, nikdo lidem nezapaloval ohně, prostě vše se ztratilo neznámo kam...

Dny ubíhaly jako dříve, lidé pracovali stejně poctivě, uhlíř se také činil, aby vše bylo tak jak má být. Vždyť každou chvíli se mu narodí tolik vytoužené děťátko. A tak usedl do trávy k malému odpočinku a zaposlouchal se do nádherných hlasů lesa, vstřebával tu kouzelnou melodii tvořenou všemocnou přírodou. Najednou vstal, porozhlídnul se kolem a s podivem řekl:
„Kde jsou všichni tvorové lesa? Jak to, že už mě nikdo nepozoruje? A kam se vůbec všichni poděli?“
Zanechal všeho a pospíchal domů, aby se zeptal uhlířky, jestli náhodou něco o tom záhadném zmizení neví. Nic nezjistil a utíkal k sousedům, ale i tam dostal stejnou odpověď. Ptal se kupců na trhu a také nic, tak se rozhodl zajít k samotnému králi a poptat se na to záhadné zmizení. Bylo mu však odpovězeno stejně. Tak se uhlíř vracel se smutkem domů. Tento smutek padl nakonec na celé království.

Když otevíral dveře své chaloupky, ozval se pláč, nádherný kouzelný pláč ohlašující život!

O půlnoci téhož dne, děvčátko spokojeně spinkalo v kolébce, zabalené do sněhobílé peřinky. Neznámo odkud se zjevily tři krásné sudičky a rozzářily celý pokoj světlem od plamínků svíček. Nejmladší z nich přistoupila blíže a povídá:
„Já ti dávám jméno dosud neznámé jako příběh fantazie, od této chvíle ti lidé budou říkat Pohádka,“ a zmizela.
Prostřední také přistoupila ke kolébce a moudrým hlasem povídá:
„Já ti dávám víru, dar tak mocný, že každý, kdo uslyší tvé slovo, přestane pochybovat,“ a také zmizela.
Třetí poklekla, políbila Pohádku na tvář a povídá:
„Já ti dávám lásku, která nezná hranic. Je to dar srdce, který nic nepřekoná.“

Čas běžel dál a lidé pomalu zapomínali na dřívější smutek… vlastně na něj zapomněli úplně, jen v jejich nejhlubším nitru zůstalo takové malé prázdné místo, které nikdo nedokázal ničím zaplnit. Zato do uhlířovy chaloupky se nastěhovalo skutečné štěstí. Z Pohádky vyrostla krásná dívenka s dlouhými plavými vlásky a její neustálý smích a radost ze života zaplňovaly všechny kouty domova.

Nadešel den jejích pátých narozenin. Byla vystrojena velká hostina pro všechny sousedy a známé, stoly byly prostřeny spoustou koláčů a jiných dobrot. Pohádka dostala mnoho krásných dárků, včetně nových šatiček, pro které šel uhlíř do dalekého města k jednomu uznávanému krejčímu. A tak se veselili a hodovali až do pozdních hodin. A když se Pohádka ukládala k bezstarostnému spánku, maminka poklekla a povídá:
„Kdysi dávno tudy procházel jeden pocestný a já jsem ho pohostila, protože byl unavený z dlouhých cest. Poté, co se najedl a napil, mi pro tebe dal dárek – tento krásný kamínek, který já teď dávám tobě, holčičko. Je kouzelný a já ho střežila dlouhých pět let, aniž bych o tom komu řekla.“ Když Pohádku políbila a zavřela dveře pokoje, začal kamínek zářit teplým růžovým světlem a proměnil Pohádku ve spící princeznu.
A najednou se ve snu objevila veliká zlatá brána, která se začala pomalu otevírat. A za tou bránou bylo veliké nádvoří, obehnané záhony růží všech roztodivných barev. Když vstoupila Pohádka do brány, objevila se u ní nejstarší sudička a povídá:
„Vítej, Pohádko. Čekáme na tebe už velmi dlouho. Tohle království se jmenuje Fantazie a patří celé tobě. Ten kamínek, co nosíš na srdíčku, je klíč od téhle říše, která nemá ani začátku ani konce. A tamten palác je taky tvůj. Když vejdeš dovnitř, uvidíš mnoho poddaných, kteří tě chtějí přivítat. Tak poběž, Pohádko,“ dořekla a zmizela.
Pohádka pomalinku stoupala po schodech k hlavním dveřím paláce a nevycházela z údivu nad tou neskutečnou krásou. Chvěla se nevídaným vzrušením. Když se lehce dotkla pozlacené kliky, posázené drahými kameny, dveře se otevřely a spatřila obrovský sál plný podivných stvoření, které nikdy v životě neviděla. Uklonila se a pozdravila. Na oplátku uslyšela ovace, jako by byla malá princezna. Když se dav uklidnil, přistála jí na ruce zlatá muška a lidským hlasem povídá:
„Támhle v koutě sedí děd Vševěd a já jsem jeho zlatá muška. Povíme ti příběh, který jsme zažili v dobách, kdy jsme pobývali s lidmi ve vašem království.“ A začali vyprávět.

Když se pohádka ráno vzbudila, řekla celý příběh rodičům a poté sousedům. Každý se divil, jak mohla dívenka mluvit s někým, kdo tu dlouhá léta nežije, a spěchali tuto novinu říct svým známým. Nakonec se to dozvěděli všichni v okolí a říkali, že to vyprávěla Pohádka, uhlířova dcera.

Stejný příběh se odehrál i druhou noc, když usnula. Kamínek znovu začal zářit a Pohádka se objevila ve světě Fantazie. Tentokrát jí svůj příběh povídala Červená Karkulka. Vyprávěla, jak ji a její babičku zachránil myslivec. Když ráno Pohádka vstala, opět řekla svým rodičům a pak i sousedům, co se té noci dozvěděla. Ti to předali dalším lidem, až příběh obletěl celé království. Tak to šlo každou noc, Pohádka se ve svých snech vracela do světa fantazie a přinášela příběhy o bájných stvořeních. Lidé těm příběhům opravdu věřili, protože důvěřovali Pohádce pro její čisté srdce. Od té doby se dětem vyprávějí příběhy, které nesou jméno Pohádka po dívence, která měla kamínek darovaný z lásky a ten představoval klíč do té nejkrásnější říše na světě.

Tomáš