Podobenství o dobru: dobru vykonaném — a dobru nevytvořeném

Bylo to před více než deseti lety. Tehdy byl mladým a úspěšným chirurgem na významné klinice v hlavním městě. A přihodilo se to, že mu pacient nečekaně zemřel přímo na operačním stole…

Nikdo ho tenkrát oficielně neobvinil. Kolegové se ho pokoušeli utěšovat, že prý se to stává všem lékařům, že je to běžná životní zkušenost jakéhokoliv lékaře…

Ale Fjodor to nemohl vydržet. Zanechal práce, odjel z hlavního města do jiného, kde ho nikdo neznal… A začal bez přestání pít… A to byl — konec: ani stín naděje, tma ze všech stran…

Nevzpomínal si, kdo mu o starci pověděl. Jen to, že se náhle rozhodl, že k němu musí nutně jít.

A když ke starci Zosimovi přišel, očekával, že uslyší utěšující slova, že dostane odpuštění hříchů…

Ale uslyšel od něho něco jiného:

— Prosíš za prominutí hříchu? Ale za dobro, tebou nevytvořené bude před Bohem odpovídat kdo?

… Fjodor si znovu do všech podrobností vzpomínal na všechno, co se stalo: jak mu na to tehdy přímo řekl:

— Zabil jsem člověka…

Vyřkl tu hrůzu — a odmlčel se. A bylo mu líto sama sebe a hořko ze svého zničeného života…

— Ano… Jak bys teď mohl být dobrým doktorem: z vodky se ruce třesou… — odpověděl mu pokojně starec.

Ale potom se mu podíval do očí tak laskavě — jakoby se obracel k tomu člověku, který předtím pracoval jako lékař, a ještě před sebou viděl světlou budoucnost a toužil zachraňovat lidi.

— Odkud víte, že jsem lékař?

— Vždyť ty už nejsi lékař! Ty jsi teď v podstatě jako zbabělec, sebe litující a svoje dílo zrazující!…

— Já jsem přišel pro radu, a vy…

— A co já? Pravdu ti říkám! Abys tu pravdu neviděl — piješ vodku?

Pokud budeme každý svůj hřích vodkou zalévat — pak vyroste spousta hříchů ještě strašnějších!

Budeš mě poslouchat? Nebo jsi za mnou přišel jen kvůli útěše?

— Vyzpovídat jsem se přišel… Nevím, jak s takovým hříchem žít…

— Tak se zpovídej: v čem svůj hřích vidíš?

— Byla to moje chyba! Pokud bych neudělal chybu — ten nemocný by přežil!… Ale on přímo z toho důvodu hned zemřel…

— A pokud bys tu operaci neudělal — přežil by?

— Ne, také by zemřel… Ale ne hned…

— Dlouho a mučivě by umíral…

— Možná. Ale pokud bych všechno udělal správně, přežil by a byl by zdráv… Z toho vyplývá, že jsem vrah.

—Lhůtu, kdy musí duše opustit tělo, určuje Bůh! A ty, jako lékař, jsi musel nejednou na příkladech vidět, jak přežívali a uzdravovali se nemocní, kteří by podle všech medicínských pravidel přežít nemohli! Nebo naopak, člověk by se měl uzdravovat, ale náhle se mu zastavilo srdce nebo přišlo něco jiného náhlého. Stává se, — že i zdraví umírají. A stává se, — že se i smrtelně nemocní uzdravují.

Bez Boží Vůle se neděje nic! Ale ta Vůle se uskutečňuje — prostřednictvím lidí dobrých nebo špatných: prostřednictvím jejich práce, jejich dobrých skutků, i jejich zločinů nebo chyb.

Jestliže si ale člověk za svoji vinu vykope sám hrob a postaví náhrobek — pak už je to veliká škoda, jak pro tu lidskou duši, tak i pro všechny kolem.

Lidé si zvykli se obviňovat jenom za to, co vykonali špatného. Ale člověk se musí před Bohem zodpovídat i z toho, co mohl dobrého vykonat, ale nevykonal!

Tak se teď podívej: vždyť Bůh k tobě může přivést spoustu lidí, kterým právě ty dokážeš pomoci, — pokud překonáš svoji nemohoucnost a sebelítost, a znovu začneš dělat práci, ke které jsi byl povolán!

… A Fjodor před sebou uviděl jako proplouvající obraz: velkou spoustu lidí — dětí, mládeže i starších lidí, kteří jsou vyléčeni jím, lékařem…

Stařec Zosima pokračoval, jakoby věděl, co Fjodor viděl vnitřním zrakem:

— Tohle všechno jsou lidé, kteří zemřou předčasně, jestliže se znovu ke svojí práci nevrátíš! Veliká bude tvoje vina před Bohem — kvůli těm, které jsi nezachránil, protože jsi svoje hlavní dílo opustil.

Lehce se ti teď spí a přitakává svojí bezvýznamnosti! Lehké je zradit svoje předurčení! Především — neměnit se a nechat všechno, jak to je! A plakat kvůli tomu, že «všechno je tak špatné! », — do konce svých dnů! Ale to je právě takové, jako neléčit nemoc těla. Ano, neodvratně pak bude stále hůře a hůře! A tělo následkem toho brzy zemře!

Podobné je to i s tím, jestliže se neléčí nemoc duše, — ten problém se nevyřeší ani smrtí těla! Protože duše je nesmrtelná! A ona se bude muset za svůj život zodpovídat před Bohem!

Jestliže se člověk nezmění, nezbaví se zhoubných neřestí: strachu, zoufalosti, slabošství nebo dalších jiných — pak bude stále hůře a hůře!

Ať se jakkoliv odvracíš od toho problému, který před člověka Bůh postavil, — nevyhnutelně ho budeš muset v budoucnu pochopit a vyřešit!

Pospíchej, abys pomohl sobě, i druhým! Nerozlévej naprázdno ze svojí nádoby «vodu života», kterou ti Bůh odměřil pro tvoji důležitou službu!

Lidé si myslí, že jenom zlo vykonané je hříchem před lidmi a před Bohem. Ale dobro nestvořené je také právě takovým hříchem!

Vždyť pokud se stane, že člověk tone v řece. A druhý člověk, který mu může pomoci, jde kolem a topícího nezachrání, pak je v podstatě všem jasné, že nestvořené dobro přineslo tonoucímu člověku záhubu.

A tak — jestliže v sousedním domě děti trpí hladem?

Nebo jestliže vytváří nespravedlnost krutý člověk?

Jestliže se kolem sebe pozorně rozhlédneme — pak uvidíme velice mnoho neštěstí. Jsou to neštěstí, která lidé nesou uvnitř sebe, nebo která kolem sebe vytvářejí, rozmnožují… Duše se v těch neštěstích utápějí! Někdo je vidí, někdo nevidí… A když člověk žije, a uzavírá se připoutaný k vlastnímu hoři, pak si nevšimne, jak mnoho je kolem trápení, které by mohl zmenšit!

Ale když se člověk snaží pomoci druhým lidem — pak i k němu samotnému přichází pomoc Boží!

Avšak dobro nesmíme konat hloupě, ale pomáhat musíme s rozlišováním! Musíme se tomu učit! Možná se tomu budeme muset učit celý svůj život!…

Dobro není jenom to, že někoho vytáhneme z řeky, nebo vyléčíme z hrozné nemoci. Ale někdy včas vyřčené slovo může zachránit člověka od zkázonosného činu! Jindy musíme jen prostě mlčky a s pochopením člověka vyslechnout, aby on sám posoudil: kde je dobro, kde zlo, kde je pravda a kde lež!

Tak uměl s lidmi rozmlouvat Ježíš.

Dokonce i z hlubiny neřesti a hříchu — může Bůh člověku pomoci se zvednout! Existuje nejvyšší předurčení v životě lidském: povýšit se duší do stavu Krista!

Každý tak žít hned nedokáže. Ale očistit se a přeměnit — o to se může snažit každý člověk!

A poskytovat přiměřenou pomoc svému bližnímu — to je umožněno každému!

A ještě — existuje činnost, která je každé duši v jejím pozemském životě předurčena: jeden — může léčit nemoci, druhý — stavět domy, někdo — děti učit, někdo obrazy kreslit, někdo — písně nebo hudbu skládat.

Když člověk v životě najde tu svoji činnost, kterou může lidem přinést nejvíce lásky a dobra, — pak je vnitřně šťastný ze své práce! A všichni kolem mají z jeho práce spoustu užitku, i když jenom chleby peče nebo ulice od smetí čistí! Také je šťastný a před Bohem spravedlivý i ten, kdo zemi obdělává a sady pěstuje! Nebo ten, kdo Božskou hudbu svojí duší slyší a snaží se ji přinést lidem! Nebo ten, kdo děti opatruje a vychovává.

Tvým údělem je léčit lidi z nemocí. A pokud nebudeš svoje předurčení plnit, budeš mít velikou vinu vůči těm, koho jsi mohl zachránit a nezachránil!

Chceš, abych ti teď pomohl?

— Ano, chci.

— V našem městě jeden bohatý kupec postavil nemocnici. Lékaři a sestry dostanou plat, ale pro nemocné tam má být všechno zadarmo. Mohla by se z ní stát dobrá nemocnice, pokud ji bude řídit dobrý doktor. Je ale pravda, že tady není hlavní město, nebude tu mít mnoho slávy… Souhlasíš s tím, vést tu nemocnici?

— Já… Copak to dokážu?

— Sám to nezvládneš, ale s Boží pomocí to dokážeš, jestli budeš chtít. Jednoduché to nebude! Ale může to dobře dopadnout! Teď ti uložím pokání za tvůj hřích: nikdy víc neber alkohol do úst — až do poslední minuty svého života!

Sám si teď vyber: buď sám sobě hrob vykopat — nebo druhé před smrtí zachraňovat!

Nu, k čemu ses rozhodl?

— Ano, já to zkusím splnit!

— Chápeš, co je nutné k tomu, aby se všechno tohle uskutečnilo? Boží Vůle? Jistě. Ale nejen ona! Tvoje práce, tvoje každodenní úsilí jsou potřebné! Tvýma rukama může Bůh stvořit mnohá zázračná díla!

Jestliže tuhle práci nezačneš, kdo ji pak za tebe udělá?

… Fjodor si vzpomínal, jak s ním tehdy stařec hovořil: hned přísně, hned laskavě, jako s malým dítětem…

Stařec Zosima ho dokázal navrátit do nového života! Jakoby se tenkrát vyléčil z pekelné noční můry, jakoby se znovu narodil! Alkohol od té doby nikdy víc nevzal do úst! A víra v sebe a v Boha se mu vrátila! A nemocnice teď pracuje už desátý rok! A — stovky zachráněných životů! A kolik dobrých lidí Bůh přivedl a nechal pracovat spolu s ním!