Oceán nemá hranice...

Je to už víc jak 20 let, ale dnes se mi, v souvislosti se stále se častěji otevíraným tématem globálních krizí, tato vzpomínka vybavila.

Sedím na malé rybářské lodi, spíš lodičce, vedle mě manžel, nějaký manželský pár z Francie, kterému uletělo poslední letadlo z ostrova a 4 místní rybáři. Je mi špatně. Netušíc, že již pod srdcem mi začíná tepat nový život, přikládám tuto nevolnost mušlím, které jsem pozřela k obědu. Mladí rybáři jsou veselí, přátelští, očividně si cestu oceánem užívají. To se rozhodně nedá říci o evidentně zámožném francouzském páru, kterému změna plánu zřejmě pokazila náladu na zbytek dne. S nikým se nebaví, ani sami mezi sebou, ostentativně si otírají pohárky, ve kterých jim rybáři nabídli vodu a většinu času tráví sluněním se na palubě. Oceán je klidný a sluníčko, zde na rovníku, ukazuje svou sílu. Jeden z rybářů se mě starostlivě ptá, zda je mi dobře a dává mi čaj, který mi přináší úlevu. Povídáme si s místními o životě na ostrově, o tradici předávání rybářského řemesla v rodině, o výhodách i úskalích pronikajícího turismu na tento zapomenutý ráj Seychelských ostrovů. Z našeho hovoru je vytrhává ustaraný hlas v kreolštině, který se ozývá z vysílačky.

Pak už se to semlelo velmi rychle. Slunce se schovalo za temné mraky a naše lodička byla střídavě vyhazována a nořena do náruče běsnícího oceánu. Byla jsem si jista, že toto jsou naše poslední minuty života. Nebyly. Naopak! Pro některé z nás se skutečná podoba života právě rozkryla. Nebyl čas nečinně sedět, vytvářet pomyslné hranice mezi námi, stranit se ostatních. Museli jsme si pomáhat. Francouzska si poranila nohu, když při jednom nárazu vlny upadla, bylo třeba vylívat vodu z lodě. Příroda ukázala, jak jsme bezmocní, zranitelní, rovni si navzájem a v jejich spárech je naše spolupráce nutností k přežití.

A proč jsem si na to vzpomněla právě dnes? Uskutečnila se totiž mezinárodní konference, ve které dobrovolníci z celého světa společně s vědci a známými osobnostmi ukazují pravdivě, co se děje ve světě. Po zhlédnutí jsem měla dojem, že naše civilizace se chová spíše jako banda šílenců, než společnost lidských, inteligentních tvorů, kterým byla dána schopnost milovat a tvořit. Utvrdila jsem se v tom, že naše planeta je v smrtelné agónii. A hned mi přišla otázka - Copak to nevidíme?!

Možná jsme egocentricky zacykleni na sobě, vždyť jsme odvykli už naslouchat i jeden druhému. Usilujeme o pozici alfa samců a alfa samic s cílem vytěžit maximum pro osobní krátkodobý zisk, a to často i za cenu ztráty lidskosti. Ale ne, budete namítat, vždyť lidé si uvědomují vážnost situace, recyklují odpadky, snaží se omezit jízdu autem, posílají peníze na různé humanitární akce, snaží se měnit svět k lepšímu. A já se sebe i vás, moji milí čtenáři, nyní ptám: „Máte pocit, že to k něčemu vede?"

Toužila jsem po světě, který by byl naplněn láskou a harmonií

Víte, musím se přiznat k jednomu. Od dětství jsem měla takový silný pocit, a jak se časem ukázalo, nebyla jsem zdaleka jediná, že na tento svět nepatřím. Toužila jsem po světě, který by byl naplněn láskou a harmonií, po světě, kde vnější rozdíly mezi námi budou ne překážkou, ale krásným zpestřením, obohacením, kde všechny děti na světě se budou mít stejně tak dobře jako já – budou obklopeni milujícími rodiči, šťastnými kamarády a budou usínat s plnými bříšky. Na cestě životem jsem slyšela různá vysvětlení, proč tomu tak není – je to jejich osud, no jsou zkrátka chudé země, kde jsou drsnější podmínky, jsou na to zvyklí, vždyť my jim stále nějak pomáháme, posíláme finanční podporu apod. Nikdo nemluvil o nějakém řešení, které by mi přineslo můj vysněný svět. Otupěla jsem, přijala jsem fakt, že svět je pestrý a není každému dáno. Přijala jsem to, abych zasunula do pozadí křik svého svědomí a mohla klidně spát. Konference „Globální krize. To už se týká každého,“ však znovu otevřela tyto mé rány a nejen, že mě utvrdila v tom, že svět může a měl by být spravedlivý, bezpečný a láskyplný pro všechny, ale samotná konference se stala i názorným příkladem řešení. Ukázala nám totiž sílu synchronizace lidí, které pojí nějaký společný cíl. Byla příkladem sjednocení na pouhé bázi lidskosti, altruismu, rovné spolupráce lidí z celého světa, různých národů, barvy pleti, vyznání i soc.statusů. Přinesla důkaz toho, že lidé se dokázali sjednotit sami, bez vládních činitelů a nějakých organizací. A já se proto ptám: „Co nám brání se vzít za ruce a vytvořit si společně takový svět, o kterém v hloubi duše všichni sníme?!" 

Je to jako v té mé, 20 let staré, vzpomínce. Vždyť my se také plavíme společně na jedné lodi jménem Zem. Dělat, že se nás netýká, že v lodi je díra a podpalubí je zatopeno, by bylo nejen nelidské, ale i bláhové. To, že my si ještě užíváme sluníčka na čisté palubě, popíjíme exotický koktejl, ještě neznamená, že ten blankytně modrý oceán, jehož krásou se dnes kocháme, se nám v příštím okamžiku nestane osudným a nevrhne nás všechny společně do svých vod. V oceánu neexistují hranice…

Iluze štěstí a blahobytu se může rozplynout během okamžiku. Vstoupili jsme do období velkých klimatických změn. Změn, kterým je lidská civilizace vystavena, možná jako nějakému „auditu“, každých zhruba 12 tis. let. Faktem je, že právě tato změna klimatu kriticky ohrožuje bezpochyby celou naši civilizaci. V dobách těžkých si jedinec nepomůže, budeme se potřebovat navzájem.

Věřím, že končí doba egocentrismu a přichází doba sjednocení. Člověk je tvor tvořivý a milující. Měla by jej definovat především lidskost. Jak obstojíme v přicházejícím „auditu", ukáže čas. Všichni si již brzy budeme rovni. Všichni se ocitneme v tom pomyslném společném oceánu. Záleží jen na nás, zda vstoupíme do ráje, vysněné společnosti lidskosti, lásky, tvoření nebo nás semele vlastní peklo boje o poslední krajíc chleba.

 Eva Hronová