O POZNÁNÍ LÁSKY

     V  daleké  horské  vesničce  stávala  malá roubená chaloupka. Žila v ní dívka,  tichá, krásná a vroucná, jako jarní sluníčko. Milovala procházky po okolních loukách a lesích, koupala se v potoce u vodopádu,  sbírala  plody  a  pekla  z  nich  koláče, kterými hostila náhodné kolemjdoucí, poutníky. Každý měl svůj příběh,  se kterým se s dívkou rád podělil. Ona tak  sbírala znalosti a zkušenosti poutníků ze  všech koutů světa. Byla to služby za službu, dar za dar.

     Každé ráno vítala slunce bosá na louce, a po večerech zapalovala oheň v kamnech a z okénka pozorujíc západ slunce, loučila se s každým krásným dnem, s vděčností za vše, co jí přinesl. Ve všem, co dělala, byla radost z přítomného okamžiku, do všeho vkládala svou čistotu a  lásku. A asi jako většina dívek, i ona v  srdci měla touhu. Touhu s někým své radosti sdílet. Nehledala. Věděla, že jednoho dne na okno chaloupky zaťuká poutník, který ji přinese dar ze všech nejvzácnější. Měla v sobě víru, že vše je  tak, jak má být a přijde ji do cesty přesně  to, co má přijít.

     Tak se jednoho slunečného jarního  dne opravdu stalo. Zrovna si do vlasů zapletla  malý  copánek,  když  vyšla  před  chaloupku, a tam stál on. Jejich oči se  střetly, ten okamžik byl věčný. Slov nebylo třeba. Pohostila jej svým úsměvem a on věděl, že může zůstat a doprovázet  dívku na jejích cestách po lesích. Její srdce tančilo a její záře se rozprostřela do  širého okolí. Nemluvili, dlouhé vzájemné  pohledy do očí říkaly vše za ně. Vdechovali  teplo  jeden  druhého,  světlo  mezi  nimi proudilo tam a zpět a jejich duše se  tím světlem vzájemně objímaly. Užívali  dnů, bez počítání, bez plánů, beze slov.

     Jednoho rána, když se vedle sebe probouzeli, pohlédli si dlouze do očí. Věděli, že nastal den, kdy dar, který přinesli jeden druhému, si mohou předat. Tím darem byla  láska. Poznání, že láska je v nich samotných, nikde venku, nedá se nalézt ani ztratit. Láska větší než celé galaxie, zářivější než severní hvězda, vroucná a nekonečná. Objevili vesmír sami v sobě, celé překrásné laskavé světy. Pocity, které nikdo zvenčí  nemůže  způsobit, hluboké  pocity, které  můžeme v sobě nalézt jen my sami.

     Dívka došla poznání nejhlubšího, věděla, že nemusí čekat na svého poutníka, aby jí doprovázel na cestě životem. Naplnila touhu svého srdce, hlas volání po věčnosti. Objevila a přijala svou vnitřní krásu  a lásku, aby ji mohla rozdávat ostatním lidem, loukám i potokům, všemu živému,  celé planetě, všem vesmírům. Jak jí přijímala a cítila, tak jí zase vracela a posílala  dál. Už ví, že ona je tou láskou, a je milována, jako je milován každý z nás.

~ Louka