O ÉTERU

V písemných pramenech z dávných dob nacházíme, spolu s koncepcí o zá­kladních nedělitelných částicích hmoty – atomech, také zmínky o nevyčerpatelném zdroji volné energie, která je popsána jako všudypřítomná a všepronikající („není místo ve hmotném světě, kde by nebyla“), jedna z prvotních základů hmotného svě­ta. Ve starověkých indických pramenech dochovaných do našich časů ji nazývají „akaša".

Ākāsa - sanskrtské slovo odvozené od ā + kāś, doslova „záření dále“, „nekončící záření“, „osvětlený pro­stor“.

(Literatura: The Pali Text So­ciety's, Pali-English Dictionary. Edited Davids Rhys, Stede William, London: 1921-1925). Dešifrování samotného názvu ukazuje na fakt, že naši předkové věděli o vlastnostech tohoto nevyčerpatelného zdroje energie, který po mnoha staletích následně objevil i srbský fyzik a vynález­ce Nikola Tesla (1856-1943). Ale o tom později.

V překladech starého textu do evrop­ských jazyků je význam pojetí akaša in­terpretován jako „to, co leží v základu“. V řeckém jazyce to doslova zní jako „pod­stata“ (ousia, tedy základní), v latinském překladu řecké slovo „podstata“ se zase spojovalo s pojmem „substance“ (substan­tia), který byl vnímán jako „základní začá­tek jevu“, hmota z hlediska jednoty všech forem jejího pohybu, všech rozdílů a pro­tikladů, vznikajících v tomto pohybu. Mo­derní slovníky uvádí definici slova „akaša“ jako prostorové substance, z nichž vychází „začátek projevu“, „počáteční impuls“.

Dochovaly se dokonce starověké zmínky o tom, že akaša má pouze jedi­nou charakteristickou vlastnost - Zvuk (poznámka: viz kniha AllatRa, str.50). Při­čemž Zvuk v podobě neslyšitelných, velmi jemných vibrací neprojeveného Zvuku (ve starých zdrojích je zmiňován jako Prvot­ní Zvuk), který je příčinou všech násled­ných neviditelných a viditelných projevů, jemných a hrubých prvků Vesmíru. Aka­ša – nosič kvality právě takového Zvuku a je popisován jako nekonečná, všudypří­tomná podstata Vesmíru, která prostupuje vše, nemá hmotnou podobu, ale poskytuje základ pro mnohotvárnost věcí. Všechny objekty na světě jsou prostorové a od sebe oddělené právě proto, že jsou obklopeny akašou a vzájemně s ní působí. Projevem akaši je vše, co představuje kombinaci prvků, působí jako hmatatelné, slyšitelné a viditelné. Přičemž samotná akaša je tak tenká, že není vnímána lidskými smysly. V překladech starých indických učení se píše o tom, že při projevení světa byla jen tato substance, a když se globální cyklus ukončí, vše se přemění na akašu a další cy­klus se začne zase s ní.

Znalosti o univerzálním, všeprostu­pujícím éteru jako o nosiči jakýchkoli in­terakcí v hmotném světě, byly uchovány i v následujících obdobích. Téměř každý, kdo se zajímal o starověké znalosti z ob­lasti nedělitelných elementárních částic – atomů, narazil i na informace o nevyčerpa­telném zdroji energie - éteru, kterou chápal v souladu pro svoji dobu typickým domi­nantním pohledem na svět. Byly jimi Gi­ordano Bruno, René Descartes, Christian Huygens, Isaac Newton, Leonard Euler, Michail Lomonosov, Dmitrij Mendělejev, a mnozí další

***

V XVIII., XIX. a dokonce i na po­čátku XX. století, v období rychlého roz­voje experimentální vědy (její výsledky moderní věda používá dodnes) byl éter jedním z ústředních témat diskusí fyziků, matematiků, chemiků a výzkumných pra­covníků z jiných oborů. O světovém éteru mluvilo a psalo mnoho vynikajících věd­ců. Například anglický fyzik a matematik James Maxwell (1831 - 1879) - jeden ze zakladatelů statistické fyziky a zakladatel klasické elektrodynamiky. Díky mode­lovým představám o éteru a přítomnosti pradávných znalostí o tomto konkrétním světovém prostředí, přišel na teorii elek­tromagnetického pole. Maxwell věřil, že napětí elektrického pole je spojeno s pruž­ným napětím v éteru a magnetická induk­ce souvisí s jeho pohybem v podobě víru. V „Pojednání o elektřině a magnetismu“ („A Treatise on Electricity and Magneti­sm”, 1873) napsal následující: „Nyní ne­můžeme pochopit pohyb (pozn.: interakce) v čase jinak, než jako let hmotné substance skrze prostor nebo jako stav pohybu nebo napětí v prostředí, které už existuje v pro­storu… Ve skutečnosti, pokud se energie nepřenáší z jednoho tělesa do druhého v čase, musí existovat prostředí nebo látka, ve kterém se tato energie nachá­zí poté, co opustila jedno těleso a ještě nedosáhla druhého… Proto všechny tyto teorie (pozn.: vlnové interakce a elektro­magnetismus) vedou k pochopení prostře­dí, ve kterém toto šíření probíhá. A pokud přijmeme toto prostředí jako hypotézu, myslím, že by mělo zaujímat významné místo v našem výzkumu, především ve snaze vytvořit si představy jeho působení ve všech jejích detailech, což je i mým pr­vořadým cílem v tomto pojednání.“

V období nových objevů ve fyzice bylo toto všudypřítomné prostředí vnímáno jako základ základů stejně jako v dávných dobách. Kromě toho se ve světle nových chápání té doby éter také posuzoval jako nosič světla a elektromagnetických in­terakcí. Došlo se k závěru, že právě éter napomáhá přenosu elektromagnetického záření, díky kterému rovněž vznikl dnes běžně užívaný výraz „vysílat z rozhlasové­ho éteru“. Byla to doba velkých objevů ve fyzice. Jak uvádějí lidé té doby: „Nápady doslova kroužili ve vzduchu“. Všechny tyto fundamentální objevy se rychle roz­víjely a získávaly významná experimen­tální potvrzení, až do určité doby…

http://allatra-science.org/cs/publication/iskonnaja-fizika-allatra