Například: Dobré zprávy
O čem promlouvá pomněnka? Tajemná síla drobného kvítku.

« …ale náhle při skoku Rudý jezdec prudce zatáhl za otěže a zastavil koně. A pak jsem uviděla jeho pohled, který se mi zdál neuvěřitelně povědomý. Pozornost Jezdce zaujala malá, skromná pomněnka s pěti nebesky modrými lístky. Sesednul z koně a sklonil se nad květinkou, jako by si ji prohlížel a kochal se jí. A jen co Jezdec sesednul z koně, všechny živly začaly utichat a uklidňovat se. Do měst se dostal jen lehký dozvuk této ohromné síly, která šla za Vojákem. Pro mě bylo záhadou, proč takového mocného Jezdce zastavil nepatrný kvítek, vždyť kolem bylo celé pole hezčích, větších květin? A zastavil se na dlouho?

Dokonce když jsem se probudila, neopouštěl mě pocit reálnosti tohoto snu. A tyto dvě otázky se zřetelně vtiskly do mé paměti. Mně se samozřejmě zdály sny i dříve. Ale právě takový reálný, plný pocitů a emocí jsem neviděla ještě nikdy. A to nejdůležitější bylo, že mi bylo ve snu všechno dokonale jasné, znala jsem skutečný smysl všech těchto událostí, věděla jsem, že je to velmi důležité. Ale když jsem se probudila, nemohla jsem si vůbec vzpomenout, co to znamená a jak jej mám chápat. Zůstaly mi pouze pestré emocionální dojmy a tyto dvě otázky, které se prostě vryly do mé paměti. »

Úryvek z knihy Anastasie Novych «Sensei ze Šambaly. Kniha 1»

 

Při čtení knihy Anastasie Novych „Sensei I.“ byl pro mě vždy zajímavý jeden okamžik, kdy pozornost Červeného Jezdce přitáhla obyčejná pomněnka a živly začaly utichat. Jezdec se z nějakého důvodu zastavil, aby se pokochal zrovna tímto kvítkem. Co je na pomněnce tak zvláštního? Vždyť, jak víme, v knihách dané autorky neexistuje žádná nahodilá věta? O to zajímavější je, že na jednom z obrazů Anastasie Novych jsou také zobrazeny pomněnky. Pokud se podíváme na informaci o květině, objevují se zajímavá fakta.

Jméno květiny hovoří samo za sebe: nezapomínej, buď věrný, pamatuj. (pozn. překladatele: slovensky "nezábudka“, rusky незабудка „nězabudka“ )

Je známo, že pomněnka je symbolem stálosti a věrnosti. Lidé vytvořili o této květině mnoho legend, opěvovali ji v písních i básních a umělci ji vyobrazovali na plátnech. Tato květina je celkem nenáročná, nevelká, nevyniká žádnou zvláštní vůní, ale zároveň vyvolává, z nějakého důvodu, pocit rozechvění u toho, kdo ji pozoruje. Nebeská barva okvětních lístků udivuje svojí čistotou a hloubkou.

Mimochodem, ve středověku byla tato květina pro mnohé připomínkou Boha.

Korunka pomněnky se skládá ze dvou barev: modré a žluté. Pokud se budeme zajímat o význam některých barev u různých národů, odkryjí se zajímavé věci. Jak je známo, ve starobylém umění hrála barva velmi důležitou roli. Například ve Starověkém Egyptě byla barva předmětu součástí jeho povahy.  Pro vyjádření „barvy“ se používal hieroglyf „iwen“, který také znamenal „charakteristickou osobitost“, „podstatu“. Každá barva v umění našich předků měla určitou funkci, předurčení. Bez obtíží si můžeme všimnout, že egyptští umělci nekladli příliš velký důraz na objem, perspektivu či zvláštnosti předmětu. Je to proto, že se snažili předat podstatu. A v tomto jim právě pomáhaly různé barvy – jakožto způsob vyjádření samotného charakteru bytostí a procesů.

Ve starověkém Egyptě byl modrý květ považován za symbol pravdy a skutečnosti, života a znovuzrození, byl ztotožňován s nebem (domem Nejvyššího Boha Slunce Ra) nebo s prvopočátečními vodami.

Modrou nebo modrozelenou barvou byli zobrazováni bohové (například Osiris), nebo jen paruky bohů, a někdy i obličeje faraonů (takto se podobali bohům). V mytologii starého Říma byla modrá barva atributem nejvyššího boha Jupitera a bohyně Juno. Tato barva byla také uctívána na Západě a v Číně, kde znamenala klid, odvahu, sílu a moc.

Žlutá – barva slunce – u většiny národů byla symbolem věčného a nevyčerpatelného.

V tomtéž starověkém Egyptě se věřilo, že tělo a kosti bohů jsou z čistého zlata. Také je zajímavé, že bohyni lásky a harmonie Hátor nazývali „Zlatou bohyní“.

Je zajímavé, že u všech křesťanských národů má pomněnka jeden a tentýž název. Co tedy symbolicky připomíná kvítek, na co by člověk neměl zapomínat?

Modrá barva pomněnky jakoby připomíná člověku jeho skutečné předurčení v tomto světě, jeho příležitost získat život věčný a ponořením se do prvopočátečních vod pocítit krásu Duchovního světa – skutečnou realitu, Boha.

Malinká pomněnka, vměstnaná do dlaně, jako by ztělesňovala celý svět: něžné modré lístky připomínající oblohu, jiný svět, a naši možnost stát se jeho částí, a jasný žlutý střed – slunce v každém z nás, kterým je Duše. Všechno je vedle nás, všechno je blízko. Člověk však hledá celý život to skutečné, potuluje se po světě, nahrazuje jedno náboženství druhým, hledá spojení s Bohem, zamotává se do různých učení. Člověk nechápe, že Bůh se nalézá v těsné blízkosti, jen krůček od něho, že v něm samotném žije částečka věčnosti – Duše, které stačí pouze důvěřovat.

Existuje ještě jeden zajímavý fakt o květině, který velmi přesně zachycuje podstatu lidské bytosti: pomněnka je krásná pouze tehdy, když kvete. Jinak je tato květina nenápadná. Stejně tak i Osobnost člověka je pro pozorovatele z Duchovního světa neviditelná, dokud se nespojila s Duší, dokud nerozkvetla. V knize „AllatRa“ je tento proces obrazně srovnáván s růstem lotosového květu. Klíček budoucí květiny překoná neproniknutelnou vrstvu bažiny, a nakonec se objeví na povrchu vody.

Jeden po druhém rozkvétají překrásné lístky lotosu a přitahují svou krásou pohled pozorovatele z Duchovního světa.

Stejně tak i člověk: v procesu práce nad sebou překonává materiální touhy a šablony, které mu vnutil systém Živočišného rozumu, čímž se přibližuje ke světlu, na povrch. Když se Osobnost spojuje s duší, stává se součástí tohoto světla – rozkvétá jako mnoholistý lotos a odhaluje krásu podobně jako kvetoucí pomněnka.

Na první pohled je pomněnka nenápadná, její krása je nevtíravá. V tomto smyslu je také možné provést paralelu s Duší, s Duchovním světem. On se nikdy nebude člověku vnucovat. Bůh je jako trpělivý rodič, který čeká, kdy Osobnost udělá volbu, kdy nebude jako žoldák nebo otrok, a kdy se jako dítě vrátí domů cestičkou upřímné Lásky. Pomněnce je věnováno mnoho básní. Velmi zajímavě o ní píše básník Alme Martin: „Tyto květy rozkvétají jakoby proto, aby vyjádřily lásku. Celá jejich řeč - jedno slovo, ale slovo plné nádhery. V rukou zamilovaných říkají ještě: miluj mě a nezapomínej!“

Poznamenejme také mimořádné vlastnosti šťávy z pomněnky. Šťáva z této květiny přispívá k vytvrzení oceli. Tuto vlastnost využívali kováři, kteří vyráběli proslulé damaškové nebo toledské čepele. Takové čepele byly lehké a ohebné, ale jejich pevnost nebyla horší než u jakékoli jiné oceli. Ocel tvrzená ve šťávě pomněnky je natolik tvrdá, že rozřezává železo a brusný kámen!

Tak i pro člověka, jehož Osobnost se, bez ohledu na cokoliv, snaží splynout s Duší, není nic hrozného. Jeho upřímná víra v Boha je tak silná, že materiální svět nad ním ztrácí moc.

Shrneme-li nalezenou informaci, vyplývá z ní následující závěr: pomněnka není až tak obyčejná, jak by se na první pohled zdálo. Podoba s vnitřním světem člověka, a s etapami jeho duchovního růstu, je prostě očividná! Ukazuje se, že to vše můžeme srovnat nejen s květinou lotosu, ale i s po celém světě rozšířenou a pro většinu lidí nenápadnou pomněnkou.

„Člověk je velmi zajímavý tvor, rodí se jako zvíře, ale během jednoho života jej může síla myšlenky proměnit na Bytost, která se přibližuje k Bohu.“ (Anastasia Novych „Sensei ze Šambaly I.")

Naše budoucnost je v našich rukou, sama příroda nám připomíná skutečný smysl života v tomto světě – splynutí Osobnosti s Duší. Přebývaje krok od věčnosti je hloupé, abychom utráceli vzácný Boží dar na prázdné iluze hmoty. „Nezapomeň na to a pamatuj ...“ - šeptá nám pomněnka.

 

Oksana Aleksandrova

Členka Mezinárodního společenského hnutí „AllatRa“

Líbí se mi 17



O čem promlouvá pomněnka? Tajemná síla drobného kvítku. - Hodnocení: 5.00 z 5.00 . Počet hlasů: 17
Podobné články:



Zanechat komentář

Myšlenka dne

Pokud chceš rozesmát Boha, řekni mu o svých plánech.


Kalendář událostí