Například: Dobré zprávy
Neumetejme dětem cestičky...

..říká o výchově psycholog Jan Híreš

Podle psychoterapeuta a vedoucího rodinné a manželské poradny Jana Híreše, který sám vychoval čtyři syny, je důležité dětem nic příliš neulehčovat, být k nim otevřený a hlavně mít je rád, ať už jsou vlastní nebo ne.

Máte dlouholeté zkušenosti z práce s dětmi i s dospělými. Jaká témata se vás nejvíce dotýkají?

Mé profesionální počátky jsou spojené s klinickou psychologií, kde jsem působil 4 roky. Stěžejně působím v poradenství. Nejprve 18 let v pedagogicko-psycho­logické poradně, nyní 19. rokem v poraden­ství rodinném a manželském. Jako první se mi vybaví dětská bezbrannost a závislost dětí na rodičích, na dospělých. V peda­gogicko-psychologické poradně, kde jsem pracoval, se asi třetina případů týkala tzv. výchovných problémů. Nenaplněnost dušičky dítěte a jeho zvídavost začaly hle­dat náhradní formy. Dítě se orientovalo „ve světě“ podle svých zkušeností. A tak se objevovalo někdy chození za školu, jindy lákaly bonbóny v obchodě nebo nějaké drobnosti, které měl spolužák, a dítě to chtělo mít také. Objevovaly se přestupky. Rodiče to často zjistili, až když si je za­volali do školy, a nechtěli uvěřit, že jejich hodné dítě může mít vroubek. Chtěli s cho­váním svého dítěte něco udělat, a tak se obrátili na psychologa, aby jim řekl, kde je u dítěte problém. Ale ten jim řekl něco jiného, než čekali: že problémy dítěte jsou odrazem nedostatku pozornosti, kterou dítěti věnují. Že drobná krádež většinou byla „klukovina“. Z tohoto úhlu pohledu pak lze na výchovné obtíže pohlížet jako na zástupné problémy. U vní­mavých rodičů stačilo, aby získali náhled, a dokázali poskytnout to, co mu chybělo – blízkost, pochopení při starostech, které ho potkaly ve škole nebo s kamarádem. Někteří rodiče ale svalovali vinu na školu. A to je jiná písnička.

Jako rodič vím, že dítě je bezbranné, že potřebuje blízkost dospělého, rodiče, který ho umí vést i nechat mu volno pro hru, přesto v realitě tento fakt rodičům uni­kal.

A jak to je v manželském a rodinném poradenství? Hodně zjednodušeně řečeno „je to nemlich stejné“. Dospělí hledají původ problémů u dětí, v okolí, na škole, ale pohled do vlastních řad uniká, nebo říkají, že dělají pro dítě vše. Při hledání zdrojů potíží se velmi často dostáváme opět do rodiny. Jeden z rodičů „nefunguje“ nebo se nejednou objevují skryté nebo otevřené vztahové problémy, které rodič nerad připouští. Měli bychom mít stále na paměti, že dětská „dušička“ je dušičkou křehkou, i když už jde o puberťáka nebo adolescenta. Nezapomínat, že dítě se těžko vyrovnává s problémy mezi rodiči. V praxi často pomáháme rodičům, kteří se rozcházejí nebo se už rozvedli, aby měli pochopení pro potřeby svého dítěte. Pokud se nám podaří s rodiči posunout hranice vzájemného boje do fáze většího klidu a postupné spolupráce, pak jsme rádi za jejich děti. Rodičům nabízíme po­moc řešit situace v poradně formou me­diace, terapie, doprovázení, asistovaných kontaktů. Naší radostí je, že dítě je spoko­jené a rodiče začínají lépe spolupracovat, více se začínají domlouvat a respektovat v opodstatněných požadavcích.

Sám jste vychovával čtyři syny. Co vám osobně pomáhalo ve výchově?

Měl jsem je a stále je mám rád. Byl jsem k nim otevřený, dával jsem jim na­jevo hranice – co bylo pěkné, i co se mi nelíbilo. Hovořili jsme spolu s manželkou se syny o všech situacích, na které se dot­azovali, co se dělo kolem nich, je to stále o otevřenosti. Co funguje, i když jsou už velcí? Dát jim najevo, že jsme s nimi rádi, že je milujeme, ale taktéž jim dát najevo, že nedělají všechny kroky z našeho pohle­du zcela správně. A co se týče kritiky? Tu volíme jako krok č. 2 – tzn. nejdřív ukázat na to dobré, až pak vyjádřit svůj kritický názor. Děti to obecně snesou – což je signál jejich zralosti a schopnosti umět jednat konstruktivně i v nepříjemné situaci.

Co byste popřál rodičům – čtenářům na závěr?

Aby měli stále pozitivně laděného du­cha, aby se jim dařilo být dobrým vzorem pro dítě, aby vnímali, že dětský úsměv a dětská „záře v očích“ dává rodičům zpětnou vazbu zase pro jejich laskavou a otevřenou náruč a také jim přeji, aby měli pro dítě milující oči a milující náruč. Zkrátka aby se jim dařilo a když jsou ve stresu, aby dokázali nejdřív „vychladnout“ a pak teprve začali situaci řešit. Aby pak někdy za nimi děti přišly a poděkovaly jim, že je vedli s láskou.

 

celý rozhovor na http://www.rodina.cz/clanek9420.htm 

 

Líbí se mi 9



Neumetejme dětem cestičky... - Hodnocení: 5.00 z 5.00 . Počet hlasů: 9
Podobné články:



Zanechat komentář

Myšlenka dne

Pokud chceš rozesmát Boha, řekni mu o svých plánech.


Kalendář událostí

Zasílání aktuálních informací o nových článcích na stránkách Polahoda a dalších projektech MSH "ALLATRA"