Nebeská pohádka

     Na širokých ramenou prastarého útesu, který svou hlavu nakláněl nad vodami věčně mladého oceánu, se často zdržovaly dešťové kapky. Byly to velmi chytré kapky a ne náhodou si toto místo vybraly pro svůj úkryt. Tvrdý kamenný povrch útesu totiž zabraňoval prosáknutí, a proto tam kapičky mohly žít velmi dlouho. Povýšeně házely pohledy na své sousedy, kteří se propadali přímo před jejich zraky do písku nebo do země. „Proč jste se usadili právě na těchto nepříznivých místech?" povýšeně se ptaly chytré kapky, neboť dobře věděly, jak přežít co nejdéle. Měly dokonce malé slunečníky na ochranu před sluncem a rozprašovače k obnovení ztracené vlhkosti. Ovšem čas neúprosně plynul a vítr a slunce vykonali své. Chytré kapky se začaly zmenšovat, až nakonec zmizely úplně.

     Všechny kapičky měly obrovský strach ze smrti a uctívaly déšť, který je zrodil. Když déšť ustával, překřikovaly jedna druhou ve snaze vyjádřit mu svoji oddanost. Mnohé z nich tak silně věřily, že jim může déšť znovu darovat nový život, že si dokonce schovávaly ve štěrbinách útesu své slunečníky a rozprašovače, aby je mohly použít v příštím životě. Byly tu i jiné kapky, které zase věřily tomu, že až zmizí, odejdou do nádherného nebeského paláce z drahých kamenů, kde budou spočívat na zlacené mističce přikryté kouzelným křišťálovým víčkem, které je navždy ochrání před vysycháním. Smály se těm, které věřily v návrat na zem a říkaly: „Jen my přesně víme, jak je to doopravdy!"

     Kapky se hádaly, usmiřovaly, umíraly, po nich přicházely další a tak čas plynul. Ale jednoho dne se stalo něco neuvěřitelného. Jedna kapka se vzbouřila!

     „Už mě nebaví se celý den schovávat pod deštníkem. Nechci na těchto kamenech pomalu umírat.“ A před očima všech se nejdřív nadzvedla, potom se najednou natáhla jako malá housenka a pomalu se doplazila k okraji útesu.

     „Co to děláš?“ udiveně se ptaly jiné kapky.

     „Nebudu se zvlhčovat rozprašovačem, když je dole oceán nevyčerpatelné vláhy,“ odpověděla kapka.

     „Ale oceán je tak obrovský, pohltí tě! Předčasně zemřeš!“ hlasitě volaly ostatní kapky.

     „Ne,“ oponovala malá kapička. „Slyšela jsem, že oceán je náš velký bratr a stejně jako my je uvnitř naplněn vodou. Nevěřím, že by mohl ublížit své malé sestřičce.“  „Jsi zoufalá! Podívej, jaký špatný příklad dáváš ostatním!“ nenechávaly ji na pokoji její sousedky. „Byla jsi stejná jako my, co se ti stalo? Vzpamatuj se!“ snažily se ji přesvědčit. „Co mohu ztratit, kromě děravých deštníků, hloupých rozprašovačů a věčného strachu ze smrti?" odpověděla rozhodnutá kapička a skočila z útesu dolů. Zpočátku se jí oceán zdál studený a slaný, ale zakrátko si na něj zvykla a radostně plavala v jeho nekonečných vodách. Kapičce se v oceánu líbilo. Ještě nikdy se necítila tak bezpečně. Oceán se o ní staral jako o své dítě. Jako dobrý kouzelník jí ukazoval úžasné zázraky a odhaloval svá veliká tajemství. Když kapička usínala, zpíval jí tiché ukolébavky a jemně houpal na svých vlnách. Jako milující rodič ji ukrýval před sluncem a větrem a krmil ji svojí vláhou.

    Brzy si kapička všimla, že ztrácí svůj obvyklý tvar a začíná růst. To jí však nevylekalo, ba naopak, byla z toho nadšená. Začala uvnitř sebe cítit obrovskou sílu oceánu, který se s každým okamžikem do ní vléval. Postupně se kapka stávala větší a větší a oceán – naopak menší. Nakonec přišel den, kdy oceán zmizel úplně. Kapička se rozhlížela, ale nemohla najít svého starého přítele. Pocítila smutek a obavu z toho, že zůstala sama.  

     „Oceáne, kde jsi?“ zvolala.  

     „Neboj se, jsem zde“ ozval se oceán. „Nikam jsem neodešel, prostě ty a já jsme teď jedno. Stala ses oceánem.“  

     Kapička pochopila, že oceán má pravdu. „Jak to, že jsem to sama hned nepochopila?“ udiveně pronesla a poprvé v životě se usmála na slunce. „To znamená, že se teď nemusím ničeho bát. Já, jakožto oceán, budu žít věčně. Už se nemusím rodit a umírat. Je to skvělé! Život je překrásný!“ pomyslela si a šťastně a bezstarostně se zasmála. Na povrchu vody se objevily malé vlnky.

     „Pojď, uděláme bouřku!“ zakřičela kapička - oceán. „Ať všichni vědí, jaké je to štěstí být oceánem!“