Nauč mě, Bože, milovat, ne, když mám radost a štěstí, ale když je třeba odpustit, když v domě je hřmot a nečas.
Na ničem nelpi, můj milovaný člověče nebo to podstatné ti navždy uteče,
Uvolnit, povolit, lásce vejít dovolit, myšlenky stále pozorovat, s útoky vědomí nebojovat,
Dostala som Kľuče od nádhernej komnaty. V nej stretneme sa spolu, len Boh a ja! Len ja a Ty!
Tam, kde končí strach, začíná být vidět třpyt slunce.
Je příjemné útulno, je teplo a klid. Za okny počasí, několik hodin a dní. Co na tom? Zde nehraje se čas.
S kouzelným ránem budí se den. Mé lístky noří se k Tobě, vlní se jemným dechem, šeptají Tvé jméno.
Je srdce mír a ticho, to Pastýř přivedl ovečky k Brodu.
Já vděčna Tobě za každou chvíli. Já vděčna za víru, jež ve mně sílí.
Víš, chci ti říct, jak jsem sem přišel. Na začátku bylo Velké Světlo. Byl jsem v něm a vůbec jsem nevěděl, že jsem já. Byl jsem Světlem, ale nevěděl jsem to.
Vlnící se stříbrný plášť teď usadil se v hlavě nekonečna. Už nikdy to nebude jak dřív, vždyť tento oděv je skutečný.
“Poznat všechno je nemožné, ale je třeba se o to snažit.
