Zas uběhl den a jako korálek blýská se v něm jediný Moment.
V jedné jediné chvíli povstává den. Z peřinek mraků vyloupne se,
Nebojuj s větrem a sestup z hory, přestaň ruce své drásat o ostré úlomky skal.
Jsi z Pramene řeka. Odnikud vytrysknuvší proud vystřelil tě jako kapku směrem do života.
Možná, že jsem jako můra, co stůj co stůj k světlu proniká. A co z toho, že křídla žárem žhnou, v Bílém Světle vše zaniká.
Vždycky tu je a nic ho nezmění. Ani do nohou bodající ostré kamení, z myšlenek vězení, výkřiky z tmy.
Hej, člověče, stůj, kam kráčíš? Zastav se a rozhlédni se kolem sebe. A chvíli podumej, co trápí Tebe.
Svět je čarovně tajemný – krásný, při adventu dojemně posvátný. Rolničky zvoní, jsou tu omamné vůně i snění, dospělí i děti náhle myšlení mění.
Do Loštic vede mnoho cest, přijďte lidé z vesnic, měst. Jsme tu pyšní na svůj kraj, vždyť umělců je tu ráj.
Zapadané vrcholky hor a za nimi paprsků chór sněhobílá čistota, něha, smíření a Láska
Lidičky, lidé, nevěřme vědomí, jak hadr nás vláčí každý den po zemi, od přání k přání, od touhy k touze než se nám vyplní, trápíme se dlouze,
Neusínej, můj Duchu, neusínej vždyť smrt také nespí, stejně tak i prázdnota. Jakmile spočineš na krajíčku svých sil, ani v nebi ani v zemi se nenajdeš, ztratíš se.
“Každý skutek vytváří především naše zformovaná myšlenka.
