LÁSKU POZNÁ TEN, KDO MILUJE - PODOBENSTVÍ

Jeden z největších básníků Indie Rabíndranáth Thákur, se při setkání s jedním staříkem, přítelem jeho dědečka, často dostával do trapné situace. Starý muž k nim často chodil na návštěvu, jelikož žil nedaleko, a ani jednou neodešel, aniž by trochu nepotrápil Rabíndranáthа. Obvykle zabouchal na jeho dveře a zeptal se: „ Jak jde psaní veršů? Opravdu jsi poznal Boha? Ty opravdu víš, co je to láska? Řekni mi, opravdu víš všechno, co říkáš ve svých verších? Možná si jen hraješ se slovy? Každý idiot může mluvit o lásce, o Bohu, o duši. Vidím ti na očích, že jsi toto všechno nezažil.“ A Rabíndranáth neměl, co mu na to odpovědět. Navíc starý muž měl pravdu. Když se náhodou setkali na trhu, starý muž ho chytil za rukáv a zeptal se: „ No, jak to vypadá s tvým Bohem? Našel jsi Ho, nebo stále jen píšeš básníčky o Něm? Pamatuj, psát o Bohu a poznat Boha — to není jedno a totéž.“

Stařík rád přiváděl lidi do rozpaků. Na poetických setkáních, kde se všichni chovali k Rabíndranáthu, který byl nositelem Nobelovy ceny, s úctou, bylo vždy možno potkati tohoto starého muže. Jednou dokonce vyšel na pódium, a před davem příznivců talentu Rabindranathа chytil básníka za límec a řekl: „A přesto se to nestalo. Proč klameš všechny tyto idioty? Oni jsou malí idioti a ty jsi velký, nikdo je nezná mimo zemi, ale tebe znají po celém světě. Ale to vůbec neznamená, že jsi poznal Boha.“ Rabíndranáth si do svého denníku napsal: "On mě prostě trápil. Měl tak pronikavé oči, že jsem mu nemohl lhát. Samotná jeho přítomnost mi nedávala jinou možnost, než bud‘ říci pravdu nebo mlčet“.

A přeci, jednou se to stalo... Jednou Rabíndranáth vyšel na ranní procházku. Bylo brzy ráno, v noci pršelo. Vycházelo slunce. Oceán se třpytil zlatem a na ulici zůstaly malé louže po dešti. V těchto loužích se slunce odráželo stejně slavnostně, jiskřilo se stejnou radostí jako v oceánu. Dojatý, touto podívanou, Rabíndranáth pocítil v sobě obrovskou radost, něco se v něm změnilo, sílilo a rostlo. Pomyslel si: „Na světě není ani hlavní, ani druhořadé; ve světě je vše jediné“. A poprvé sám šel k domu starého muže, zaklepal na dveře, podíval se mu do očí a řekl: „ A co řeknete nyní?“ Starý muž odpověděl: „Tady není co říct. To se stalo, žehnám ti.“