Například: Dobré zprávy
Laskavost

Žili, byli v jednom malém městě dva sousedé. Pan Boháč, významný, uznávaný a převelice bohatý muž a pan Kovář, muž obyčejný a chudý. Pan Boháč obýval luxusní vilu, vlastnil dva drahé vozy a kupu nemovitostí a pozemků. Jeho bohatství, které za život nastřádal, bylo nesmírné. Jedno však ve svém životě postrádal. A to jediné si za své peníze koupit nemohl. Přátelství. Pan Kovář byl navenek obyčejný, ničím nevynikal. Chodil pracovat do fabriky, ze které se vracel pozdě večer, pracoval stále a do úmoru, bral si i práce navíc, jen aby uživil svou rodinu – ženu s miminkem a tři děti školního věku. Společně bydleli v malém domečku, který svou očividnou chudobou prudce kontrastoval se sousedící vilou pana Boháče. Domy byly odděleny vysokým kovovým plotem s brankou, která byla zapečetěna.

Pan Boháč už měl v životě vyděláno, a tak často během dne postával na své honosné terase, odkud pozoroval děti souseda a jeho ženu věšící na zahradě prádlo. Často uvažoval o tom, jaké to asi je mít tolik dětí a starostí. Když viděl, jak se všichni radují, jak se milují navzájem, bylo mu líto, že to nikdy nepoznal. Někdy se v něm cosi hnulo a měl chuť jít rozpečetit branku, vejít na jejich zahradu a pozvat je k sobě domů na oběd či na večeři, aby se seznámili, ale pak si řekl, že se to nehodí. A tak byl sám. Pan Boháč miloval drahá auta. Jednoho dne si koupil velice drahé luxusní auto, které svou blýskající se novotou lákalo pozornost všech kolemjdoucích. Pan Boháč byl na auto pyšný a namísto toho, aby v něm jezdil, nechával je zaparkované na zahradě své vily.

V den, kdy se to stalo, byl pan Boháč mimo dům. Vracel se z Prahy svým starým vozem a cestou si pobrukoval známou píseň, kterou slyšel z rádia. Když se přiblížil k domovu, spatřil hustý kouř, linoucí se z místa, v němž se nacházelo jeho sídlo. Přišlápl pedál plynu a rychle se řítil ke svému domu. Tam stála dvě hasičská auta, která velmi silným proudem vody hasila jeho zbrusu nový luxusní vůz. Pan Boháč ohromeně stál před svým doutnajícím miláčkem. Nebyl schopen slova. Pár metrů od něj stála mlčky rodina Kovářů. Pohlédl na ně a zamračil se. „Byl to náš syn, kdo Vám vůz zapálil, pane Boháči. Hrál si, kluk jeden bláznivý. Víte, před dvěma dny si sestrojil malý model rakety. Měl takovou radost, že mu létá! Ale pak, zlá náhoda tomu chtěla, nezlobte se na něj, prosím, jeho raketa špatně odstartovala, proletěla skrze plot a spadla pod Váš vůz. Kluk se lekl, nevěděl co dělat, tak utekl domů. Než jsme z jeho slov pochopili, co se stalo, začal Váš vůz hořet. Muselo to chytnout od raketového motůrku. Ach pane, můžete-li, odpusťte mu, odpusťte nám," promluvil zoufalým hlasem pan Kovář, který přistoupil blíže. „Já vím, musíme Vám zaplatit škodu, bude to těžké, ale co se dá dělat. Jsem připraven nést následky," dodal. Boháč se mračil. Vřelo to v něm zlostí, ale když pohlédl na Kováře, jemuž se zřetelně klepala kolena, na jeho děti a ženu, řekl si, že neuškodí ještě zapřemýšlet. „Teď nevím, co mám říct, pane," otočil se směrem k ustaranému muži. „Zítra ráno se sejdeme u mě na zahradě a řekneme si, co bude dál." „Dobře, přijdu," odpověděl pan Kovář a odkráčel domů se svou rodinou.

Oné noci nikdo nespal. Kovářovi strachem, co s nimi bude dál a Boháč neustálým přemýšlením o tom, jak situaci spravedlivě vyřešit. „Mám přece nárok na náhradu škody! Jsou to mé peníze, mé auto! Ale oni nic nemají, jak mi to zaplatí? To mě nezajímá, měli si dávat pozor! Ničemný kluk. Nemůžou ho  hlídat? Já jim ukážu! Všechno mi vrátí! Ale oni nic nemají, jen sami sebe!  Budou mi to splácet po částech! Ale co když nemají ani na ně? Jejich problém!" Boháč vstal z postele a podrážděně přecházel po pokoji. V jeho mozku to vřelo, měl úplně horkou hlavu od myšlení. „Přemýšlení je únavné a otravné! Nelze to vyřešit jednoduše? Proč musí být všechno tak složité? Proč všechno musí být tak těžké?!" Chvíli stál u okna, kterým foukal něžný teplý vánek letní noci. Ten vánek zval na terasu, tak vystoupil z pokoje a přešel k zábradlíčku. „Ach, jaká nádherná noc... A já si ji otravuji takovým myšlením." Zaklonil hlavu a pohlédl na černé nebe poseté hvězdami a na měsíc, který svým měkkým světlem zaléval střechy všech domů. Dlouho bylo ticho.

„Co mám udělat?" zeptal se po chvíli hvězd. „Co jen mám s tou zapeklitostí udělat? Jak ji spravedlivě vyřešit? Spravedlnost přece musí existovat! Ničemnost musí být potrestána a škoda uhrazena. Tak je to správné!" Pohlédl na dům svých sousedů. V kuchyni se svítilo. Za stolem seděl pan Kovář s hlavou v dlaních. Vedle něj stála jeho žena a hladila jej po rameni. Boháč zíral na ten výjev a věděl, že je vlastně má všechny zcela v hrsti. Jediným zmáčknutím je připraví o dům i o děti. Děti půjdou do dětského domova a rodiče zůstanou na ulici jako žebráci. „A to je ta spravedlnost?“ Boháč se hluboce zamyslel. „Je to prostě klukovina, také kdysi prováděl podobné věci. Ale nepřiznal se, ovšem tento kluk se sám přiznal. Je spravedlivé jej kvůli tomu potrestat a ještě tak tvrdě? Jakou radost můžu mít z jejich utrpení? Co získám tím, že je zničím? Vždyť jsou to právě ti lidé, které jsem chtěl pozvat k sobě na oběd! Zpropadené auto, čert ho vem…"

Druhý den, brzy ráno stál Kovář před svým domem s třesoucími se koleny. Dnes se dozví, co s nimi bude dál. Dnešek rozhodne o mnohém. Srdce mu bušilo tak prudce, že se ani nemohl nadechnout. Stál jako přikovaný před dveřmi svého domu, kde už zítra nejspíš nebude bydlet. Tu uslyšel zvláštní zvuk ze zahrady. Bzučivý kovový zvuk a pak ránu, která dávala znát, že něco těžkého spadlo do trávy. Rychlým krokem vyšel do zahrady a za jabloní spatřil něco, co mu málem vyrazilo dech. Železná zapečetěná branka ležela na zemi a v otvoru, který po ní zbyl, se na něj usmívala tvář pana Boháče. „Příteli, přišel jsem na to. Už dlouho přemýšlím, jak bych vás všechny pozval na oběd, v noci mě najednou napadlo, že prostě stačí vybourat tu branku," smál se na celé kolo Boháč. Pan Kovář nevěřícně zíral. Co to má znamenat? „Vy nás chcete pozvat na oběd? A co to auto? Jak to chcete řešit?" „Já?" smál se na celé kolo Boháč. „Já nechci nic řešit. Čert mi ho dal, čert si ho vzal. Mám i jiná auta. Pojďte se mnou na skleničku, dobrý muži. Neřešme to. Hoďme problém za hlavu, nechme ho být." Pan Kovář nevěřil svým uším, ale pozvání přijal. A když prostoupil otvorem po brance, která dlouhé roky oddělovala jejich životy, v nitru cítil, že se stal zázrak, že zázraky existují, že existuje dobro v srdci lidském, dobrota a laskavost, která překonává vše, co považujeme za správné a spravedlivé.

Z obou mužů se nakonec stali přátelé. Problém s drahým vozem nezpůsobil nepřátelství, smutek a utrpení, ale naopak, stal se spouštěčem dobra a impulzem pro vznik přátelství. Protože ten, který měl v ruce právo a moc, použil namísto nástrojů spravedlnosti svůj soucit a laskavost.

Můžeme se řídit pravidly, zákony, právem a usilovat o spravedlnost. Jenže lidská touha nastolit spravedlnost plodí nepřátelství a utrpení. Vždy je jeden vítězem a druhý poraženým. Jeden se směje a druhý pláče. A jaký to má smysl? Jakou cenu má naše radost, když vedle nás druhý trpí? Můžeme se řídit lidskými pravidly, motat se v kruhu omezení a materiálních rámců, které nám říkají, co bychom měli dělat, co je správné, co se nesmí, co se nehodí, kde má kdo místo a kam už nepatří... A jaký to má smysl, když to odděluje jednoho od druhého? Kde je radost? Kde je život? Jsme sami, jsme obklopeni pravidly. Je to strnulé, neživé a smutné.

Avšak existuje jedna věc, která dalece překonává všechna omezení, rámce i pravidla. Stojí vysoko nad celým právem a zákony. Nad vším správným i nesprávným. Je to laskavost. Ta plodí úsměvy, naději, dobro, přátelství i lásku. Ona je klíčem k zázrakům, které se dějí mezi lidmi. Je jako lehký jarní vánek, který přináší vždy jen dobro. Všem, bez rozdílu. Je jako bílá vlajka naděje, vlající nad tímto strnulým světem. Laskavost se neřídí žádnými pravidly, neplatí pro ni žádná omezení. Lze ji použít vždy a všude. A každé místo, kam vstoupí, je občerstveno dobrem, protkáno přátelstvím, posvěceno láskou. Z nepřátel se stávají přátelé, ze smutku radost, z beznaděje čistá vděčnost za projevené dobro a pomoc. Laskavost dává život tomu nejlepšímu. Probouzí dobro v druhých. Tak to je. Každý může být laskavý. Každý může překročit omezení materiálními rámci, odpustit a vykonat zcela nezištně dobro pro toho, kdo udělal chybu. Každý má tu možnost, vždyť laskavost je projevem dobré duše.

 

Lenka

 

Líbí se mi 12



Laskavost - Hodnocení: 5.00 z 5.00 . Počet hlasů: 12
Podobné články:



Zanechat komentář

Myšlenka dne

Musíme si vážit úsilí o poznání druhého člověka a nevítat jej hned ostřím svého egocentrizmu.


Kalendář událostí