Například: Dobré zprávy
Láska je Klíč

Žil byl, kdysi v dávných dobách, jeden velký národ. Obýval území mezi rozlehlými horami, porostlými lesy, u velké řeky, která dávala vláhu polím a činila kraj úrodným a pestrým. Byla to krásná země plná přírodního bohatství, rostlin, bylin, plodin, lesů, jež obývala rozmanitá zvěř. Půda byla úrodná, voda čistá a srdce těch lidí byla laskavá a mírná. Tam byl ráj. To proto, že tam přebývala Láska. Říkali jí Al. Každý den se Jí klaněli ve svém srdci a děkovali Jí za život, Lásku i hojnost Jejích bohatých darů. Dobře věděli, že vše dobré je od Ní a že jedině Ona dává jejich srdcím mír a jejich zemi vláhu a úrodnost. Dobře se starali o svá srdce navzájem a dobře se starali i o zemi, která jim byla svěřena. Al byla bílým centrem jejich vnitřního i vnějšího světa. Vše se odvíjelo od Ní, a proto byly dny bílé a národ ten neznal bídu, smutek ani strach. A zlaté Slunce na obloze se usmívalo a zahřívalo kraj svým teplem.

Jednoho dne se v zemi objevil velký šedý had. Připlul po moři z dalekých končin. Z kraje šedých hadů. Když spatřil tu krásu, v očích se mu chtivě zalesklo. „To je úplný ráj! Tady mi bude dobře“, zamručel si pro sebe, a vydal se na prohlídku. A čím víc viděl, tím více jeho touha rostla. „Ano, tady se usídlím a založím tu novou zemi“, řekl si pevně a našel si obydlí blízko k řece. Přece jen, možná nebude přijat, a pak by pro něj velká řeka představovala možnost rychlého úniku. Ale jeho obavy se nenaplnily. Lidé se sice podivovali nad záhadným návštěvníkem, ale jejich srdce byla plná důvěry a lásky, a tak nechali poutníka, aby se v jejich zemi procházel. Nakonec, byl plný obdivu k jejich krásné zemi a jeho slova nešetřila chválou.

Když had viděl, že jeho přítomnost nevzbuzuje obavy, upokojil se a přizpůsobil se tak, aby dobře zapadl. Zatímco pečlivě studoval jejich zvyky a tradici Al, choval se nenápadně, úslužně a získával si přátele, které si předcházel drobnými dary. Po nocích jim vyprávěl o své zemi, o zemi hojnosti a dostatku všeho, o věcech, které ještě nikdy neviděli a nových technologiích, které ulehčují práci lidí tak, že pak mají více času na sami sebe, své zájmy i úctu k Bohům. Také jim vyprávěl příběhy o hadím bohu, o tom, který zachraňuje životy, když jsou v ohrožení. O bohu, který dává hadům dostatek všeho a také nápady, které jim umožnují rozvíjet se novými směry. A lidé naslouchali těm příběhům a podivovali se nad zázraky, které tento bůh dokáže. Pokud dokáže zastavit smrt, pak musí být skutečně veliký a mocný… Jak o něm had vyprávěl, vzbudil v lidech zvědavost. Zajímali se, tak nešetřil příběhy, které si sám vymýšlel. Ovšem i přes všechen jejich údiv k neznámému bohu, v srdcích lidí žila Al a had viděl, že tam skutečně žije. Přestože had Bohyni Al neznal, protože v zemi hadů láska neexistuje, bystře pochopil, že se v této zemi všechno točí právě kolem Ní. Přijal Ji tedy za svou, chystaje se ji však tak trochu přetvořit. Prozatím však byla jeho slova sladká a plná úcty k Ní. Tak si získal uznání lidí a mnoho let žil mezi nimi a pomáhal jim.

Jednoho dne ucítil ve větru blížící se příležitost. Bouři. Velkou, ničivou. Had moře znal a dobře věděl, co tato zpráva větru znamená. Vyčkával. Pak nebe zčernalo a na moři se začaly zvedat obří vlny. Tu se přihnal ostrý vítr, který se točil v kruzích a počal pustošit město velikou silou. Následovaly jej vlny, tyčící se vysoko do nebes. Lidé zděšeně utíkali do hor, zachraňujíce své holé životy. Had se mezitím odplazil pod útes a přemýšlel. Vytušil svůj čas.

Bouře trvala dlouho. A zničila všechno. Celé město bylo v troskách. Když had viděl, že nejhorší poryvy jsou pryč, přesunul se k vodě, předstíraje modlitbu. Přestože vlny ještě stále bičovaly jeho kluzké tělo, přetrval až do chvíle, kdy lidé sestoupili z hor. A tu ho spatřili, spočívajícího na břehu moře v hluboké modlitbě, a podivili se jeho zbožnosti. Tu se had napřímil a pravil: „Můj Bůh upokojil moře a zachránil naše životy. Teď mi dovolil vzdálit se do své země a přivést materiál a nástroje na opravu celého města. Už brzy toto město vzkvete do nevídané krásy. Jeho podoba se změní a naše životy také. Už si nebudeme nikdy zoufat. Už nikdy nebudeme vystaveni takovým pohromám! Budeme mít vždycky všechno, už nikdy nebudeme trpět nedostatkem!“ Lidé se podivili těm slovům, neboť nikdy v životě nedostatek neměli, ale souhlasili, aby had přivezl ty zázračné předměty a materiál do jejich země.

Tak had odplul. Lidé se sestoupili do kruhu a ponořili se do hluboké Lásky. Věděli přece v srdcích, o Té, která dává i udržuje život, o Lásce, která vše urovnává a dává na své místo. A v srdcích všech se rozlil Její proud. Vždyť přestože je město zničené, zase jej společně obnoví. A Život? Ten nemůže zničit jedna bouře, ani tisíc bouří! Život vždycky přetrvá. Bouře sice přišla a vzala jim domovy, ale lidé přežili, a to díky Lásce. A tak se upokojili, s radostí počali spravovat své město a na hada docela zapomněli. Jen někteří jeho nejvěrnější přátelé se občas podívali k moři, zda se už nevrací, ale pak také přiložili ruku k dílu. A práce šla dobře od ruky. Vždyť vše jde dobře, když v srdci žije Láska.

Na cestě do domoviny had horlivě přemýšlel. Bylo mu jasné, že na jeho příchod nikdo nečeká a že jejich víra v jeho vymyšleného boha je nulová. Hned zapomenou, mají tu svou Al. A ta, to musel uznat, skutečně žije v jejich srdcích a nelze Ji z nich nijak vymýtit. Celá tradice Al byla velmi jednoduchá, a v tom je právě ta potíž. Vždyť nenechává prostor pro vmísení čehokoli dalšího! Vlastně se celá tradice vejde do slov: „Láska dává život a vše tvoří. Láska je největší bohatství člověka, duchovní Poklad, s nímž je štěstí, mír, pokoj i hojnost. Chceš Boží Lásku? Miluj.“ Co mu ale nejvíce vrtalo hlavou bylo to, že nikde nenašel žádnou sochu, obraz, zpodobnění této Bohyně. Lidé se modlili tiše, v srdci, ne slovy. Neznal jejich modlitby, a co se dělo v jejich srdcích, to had neviděl. Nikde ani nebyly zápisy o Jejích zázracích! Prostě nic!!! Bohyně nebyla na nebesích, jak to bývá s ostatními Bohy, ale uvnitř, Ona prostě žila v nich. Ti lidé žili vděčně, nic víc, než měli, nechtěli. Protože měli všechno. Měli Al. Ctili tradici tak, že se milovali navzájem, na všem se společně dohodli, nikdy se nehádali, byl mezi nimi pořádek a vzájemná úcta. Oni rozkvétali, byli šťastní, nic nepotřebovali, a tím méně cizího vládce. To byl pro hada moc těžký oříšek, jak se mezi ně vplížit se svým hadím konceptem, který by je měl znesvářit mezi sebou, rozdělit tak, aby jim bylo možno vládnout. Bohyně je silná a proti Ní se postavit nemůže. Ale tak jak lze získat moc a vládu v té zemi? Co by pro ně mohlo být více než Al? Jak přemýšlel, uvědomil si, že co jeho přátele zajímalo více než jeho bůh a příběhy o něm, byly věci z jeho země. Nevšední předměty, účelné, originální a zajímavé věci, které by jim ulehčily nebo zpříjemnily život. Možná, zasnil se had a pohleděl na širé moře před sebou, možná by se dala ta jejich Láska v srdci trošinku přesměrovat… A tak plul dál a po cestě v něm uzrál plán.

Když doplul do svého města, hned zamířil k vladaři a přednesl mu svoji vizi. Vladaře hadů nápad velmi zaujal a v duchu se zaradoval nad lstivostí svého poddaného. A také z představy, že by snad on sám mohl být nějakým lidem považován za boha. Nakonec souhlasil: „To se bude naší kase moc líbit!“ A podepsal hadovy návrhy. Tak sám vladař té země vypravil velkou loď. Byla plná pokrmů nejrůznějších chutí, plná různých druhů zvěře, určených k chovu, materiálu, nástrojů a nejrůznějších strojů a plánů na jejich výrobu. Když bylo vše připraveno, had vyplul, společně se svými pomocníky, „zachránit“ říční lid.

„Vrací se, vrací se!“, křičely děti, hrající si na břehu moře. Lidé se seběhli a trochu zděšeně hleděli na obří loď, blížící se k jejich břehům. Jejich srdce pocítila nedůvěru a v mysli se objevil stín. Ale to už z lodi vylézali první hadi a táhli za sebou předměty nevídaných rozměrů a tvarů. Byla vypuštěna zvířata neznámých druhů, která se ihned rozutekla po kraji. Lidé stáli na břehu a mnozí z nich by byli raději, kdyby tato loď nikdy nepřiplula. Srdce jim říkala, že co sem přišlo, nepřinese dobro. Ale už to začalo. Hadí osádka byla představena jako vyvolení hadího boha, kteří jsou způsobilí k záchraně jejich města. Kdybyste se však otočili, spatřili byste, že vlastně si lidé už dávno sami poradili, vždyť dřeva z lesů bylo dost a práce šla dobře od ruky, ale hadí odborníci jim rychle představili materiál tvrdší a odolnější vůči zkáze a lidé museli uznat, že mají pravdu, že takový materiál by bouřím lehce odolal.

Tak se celé město sešlo k poradě s hadími odborníky. Šedý had vystoupil na rychle ztlučené podium a přednesl Velkou řeč, kterou si pečlivě připravil. „Přátelé, jsem šťastný, že vás zase vidím“, začal svou řeč zvučným přátelským hlasem. „Město postihla pohroma. Stalo se to proto, že neznáte materiály a technologie, které jsme vám my přivezli. Naše Bohyně Al žije v našich srdcích. Dává život, a díky Ní tu dnes všichni jsme. Sláva Jí! Ale je to náš bůh, který tiší bouře moří, zachraňuje životy z ohrožení, naše obydlí a majetek a dává všechny věci, které potřebujeme, abychom toto město znovu a mnohem lépe postavili. A on dává mnohem víc než to, a vy to všechno poznáte! Společně dokážeme veliké věci! Toto město vzkvete, promění se v ráj, jaký na zemi nemá obdoby!“, vykřikoval had, naplněný vírou ve vlastní slova. Lidem se však ta slova nelíbila, a mnozí z nich odešli do svých domovů, ke své práci. V srdci poznali, že had nikdy nebyl jejich přítelem, že nepřinesl dobro, ale zlo. Ale většina lidí zůstala stát. Zvědavost byla silnější. Aby nebyl čas na otázky, had nepřestával mluvit. Rychle představil všechny odborníky, bez nichž se práce na opravách neobejdou, předvedly se stroje, nástroje i plány na stavbu nových domů. Lidé byli zcela ohromeni. Nic takového ještě nikdy neviděli. Jen jejich srdce se neradovala. V nitru cítili, že to nepřinese štěstí. A skutečně se takové hlasy ozývaly z jejich řad. Chtěly, aby hadi odpluli, ale celková vřava kolem strojů a chaos, který zavládl, tyto hlasy umlčel.

Po týdnu přípravných prací a stavby nových nástrojů, začaly práce na výstavbě zcela nových domů. Někteří lidé, ctíce tradici, pravdu v srdci, moudrost předků a kvalitu a energii přírodních materiálů, pokračovali dál na svých stavbách s tím, co měli. Většina lidí však, omámena představou možnosti pochopit a ovládat takové stroje, se přidala k mnohem početnější skupině, která začala stavět nová obydlí dál od ostatních, dál od moře, blíže k lesu. Po několika měsících byste to místo nepoznali. Kraj, dříve plný harmonie a krásy, město, v němž se každý krov leskl svitem slunce, kde byly zahrady plné stromů a květin, kde se každý kamínek nacházel na správném místě, byl nyní plný nesouladu. Jako byste na stůl nadrobili drobečky chleba. A každý by měl jinou barvu a tvar. A stejný nesoulad zavládl mezi lidmi. Jedni, věrní své Al a druzí, kteří se čím dál víc zajímali o boha, který toto všechno dává. Zájem o něj byl velký. Jaký bůh dává takové zázračné stroje, které my můžeme řídit, ovládat a snad dokonce… sami vlastnit? A skutečně, taková možnost se tu nabízela – nejvěrnějším a nepracovitějším lidem, kteří se přizpůsobovali hadím požadavkům a dělali, co chtěl, dával had možnost na chvíli si půjčit, koupit nebo snad i dostat…. Kdo se snažil, opravdu snažil, získal předměty, stroje, peníze i moc. Samozřejmě ne větší, než měl had sám. A mnohá srdce, dříve ponořená v Lásce Al, začala tvrdnout. Zamilovala se do hmoty, do věcí a možností, které dávaly. Zamilovala se do moci, kterou jim neznámý bůh poskytnul – moci nad druhými lidmi. Vždyť ten, kdo ovládá a vlastní takové vzácnosti je přece větším a důležitějším než ostatní! Může pomoci, ale nemusí, může půjčit, ale je jen na něm, kolik za to bude chtít…

Lidé si nevšimli, jak se nesoulad šíří krajem, jak se hadí psychologie pomalu vpíjí do lidských myslí a srdcí. Této opravdové, nebezpečné šířící se pohromy, horší a ničivější než 1000 bouří, si všimli jen ti, kdo zůstali věrni své Al. A těch stále ubývalo. Čím dál více lidí, omámeno přepychem, věcmi a možnostmi, odcházelo naslouchat a sloužit hadímu bohu, jehož údajná sdělení a instrukce jim šedý had překládal do jejich řeči. A to všechno proto, aby dostali, aby měli, aby znamenali. A povědomí o Lásce, která dává život, o síle, která je mocnější než všechny síly a věci světa, pomalu mizelo z kraje. A kde není Láska, tam přichází rozdělení, nedůvěra, strach, nemoci a úpadek. Co myslíte? Zastavil hadí bůh zlo, které do kraje přicházelo? Vyléčil nemoci, které způsoboval jeho hadí jed v srdcích a myslích lidí? Nikoliv. To proto, že nebyl žádným bohem, ale hadem, sídlícím v jiné krajině. Byl to úplně obyčejný had, jen měl o něco více hladu než ostatní. On neměl žádnou moc. Jak by mohl zachraňovat životy, a proč by to dělal? On nepotřeboval štěstí lidí, ale bohatství jejich země, peníze a moc nad nimi. Nic víc. Aby však neštěstí, které se valilo jedno za druhým, šedý had nějak vysvětlil, aby vysvětlil, proč hadí bůh toto dopouští a nepomáhá, vyložil to lidem jako jeho strašlivý hněv a jeho trest za neposlušnost a lenost. Lidé mu málo dávají a příliš chtějí! Tak se zvedly daně a vše se zdražilo. Hadí bůh to potřeboval. Lidé museli více platit a více pracovat. To je zaměstnávalo natolik, že neměli čas na nic jiného, ani jeden na druhého, ani sami na sebe. Jen, aby přežili…

K čemu jsou ti věci, když umírá tvé srdce? K čemu jsou ti věci, když žiješ ve zničené krajině s neúrodnou prašnou půdou, uválenou těžkými stroji, neplodící, unavenou, otrávenou chemií? K čemu je ti moc, když nemůžeš zachránit svůj hynoucí život, který tak jako tak jednoho dne skončí? K čemu je ti potlesk davu, když jsi sám, obklopen lidmi, kterým nevěříš, kteří tě nechají samotného bez pomoci, až jim nebudeš mít co dát? K čemu je ti velký nedobytný dům, když v něm není Láska? K čemu je to všechno, když je v tobě a všude kolem tebe jenom pustina?

Temné časy zavládly nad tím krajem, v životě těch lidí. A vypravěči se nechce vyprávět o tom všem, co přišlo, když připluly další lodě s nákladem z hadí země. O tom, jak hadí bůh a jeho přisluhovači vydrancovali tu zem. Jak ji namísto obchodování vykradli, jak vzali cenné a výměnou dali bezcenné a prázdné. Jak si ochočili lidi „na předměty a sliby, na nekonečné možnosti něco znamenat“, vyrobili v jejich zemi bídu, nutili je sloužit jim, zotročili je půjčkami, sliby a výhrůžkami, tresty a zákazy proměnili jejich životy v přežívání ve strachu z toho, co bude dál. Krajina, dříve plná a bohatá, lesy a půda, kdysi zdravé, vody plné života, to vše zmizelo a bylo nahrazeno umělým a mrtvým. Lidská srdce vychladla a zabydlel se v nich strach a pocit, že to nelze nikdy změnit. Ze silných se stali slabí. A lidí, v jejichž srdcích ještě hořely plameny Lásky, bylo už jen pár. Nikdo jim nenaslouchal, a nikdo už nevěřil na jejich slova. Jaký je to pocit, když tu největší Moudrost, která na světě existuje, Pravdu o Al, o Lásce, o Životě a čistotě, nemáte komu předat, protože ji nikdo nehledá? Když zemřel poslední, který ještě nesl znalost Lásky, pokryl krajinu stín. Hadí bůh žil v kraji, půdě, lesích, zvěři, v lidských myslích i srdcích. A zdálo by se, že toto je konec příběhu. Prostá zkáza.

A ona by byla, kdyby nebylo Al. Al je přece Láska. Podstata života sama! Nezničí ji jedna ani tisíc bouří, a už vůbec ne jeden malý šedý had a jeho koncept moci. Pod šedým pláštíkem, jež přikryl kraj, mysl i srdce lidí, žila Al dál v celé své moci a síle. A nebylo nikoho, kdo by ji neslýchal. Lidé ji cítili, slyšeli Její hlas ve svých snech a představách. Byla tam, stále stejná, živá a radostná. Její hlas nabádal jít cestou srdce, prorazit opevnění, žít. Ale nikdo z lidí neměl odvahu vyrazit. Vždyť bylo tolik starostí s živobytím!

Co myslíte? Jak dlouho se dá žít bez Lásky a Pravdy? Vždyť to není žádný život! Proto ti, v nichž byla Al nejsilnější, mluvili. Al jim nedovolovala mlčet a přihlížet tomu, co se děje. Někteří z nich byli odstraněni, někteří uvězněni, jiní zesměšněni, ale jejich hlasy a slova, která se dotýkala svědomí, žila v lidech dál. Jen nikdo neměl odvahu vzepřít se pánům, kteří se v jejich zemi napevno usadili a nemínili se své vlády vzdát. Jsou lidé opravdu tak slabí, jak se jim vštěpuje? Vždyť v jejich srdcích žije síla, která má schopnost změnit vše! Obnovit život i svět! Uzdravit jej! A byli lidé, kteří se pokoušeli něco změnit. Slovy i činy. Ale hadí konstrukce moci stála pevně a nebylo možné ji překonat. A to kvůli velmi početné skupině přisluhovačů z řad samotných lidí. Co jim za to všechno had asi nasliboval? A vyhnat hady a jeho přisluhovače násilím? A jaký by to mělo smysl vyvolávat krveprolití? Vždyť by při něm hynuli i lidé. Násilí vždy plodí jen násilí. A diplomacie nezabírala. Vždyť ti, kdo profitují ze lží si spravedlnost nepřejí. Tak to lidé vzdávali, neboť neznali způsob, jak to změnit. To proto, že zapomněli na Lásku. Láska totiž vždycky ví.

Láska je ta nejmocnější síla. Ona překonává všechny překážky svým vlastním způsobem. Ona má své vlastní cesty. Staví mosty tam, kde jsou betonové zdi, prázdné rozestupy, nepřekonatelné vysoké ploty, obehnané ostnatými dráty, hluboká údolí, strže i horské štíty. Lásku nic nezastaví. To Ona je Paní Života. Možná, že to byla právě Ona, kdo do kraje přivál malé světélko…

A tak jednoho jarního dne zavítal do země neznámý host. Připlul na hadí lodi, společně s nákladem. Byl to zcela obyčejný člověk, v davu byste ho přehlédli. Ubytoval se v malém penzionu na předměstí a vydal se na procházku po městě. Když viděl prázdné ulice a vysoké ploty s ostnatými dráty, srdce jej zabolelo. V té zemi bylo ticho, ani pes neštěkal, ani děti nevýskaly, prostě ticho, nic. Zdálo se, že dokonce i jaro se zdráhá do této země přijít. Půda byla suchá, zdusaná, zeleně málo. Všude samý beton, ploty, silnice… a nikde nikdo. Muž pohlédl do slunce a vydal se k řece. Její koryto bylo způli plné, obsypané loděmi s naloženým nákladem. Pak se vydal na druhou stranu, směrem k moři. Když se blížil, spatřil na vysokém útesu nad mořem drobnou postavu.

Byl to starý muž, hledící upřeně do zpěněných vod pod sebou. Když mu pohlédl do očí, spatřil v nich zvláštní lesk. Snad od slz… „Co jen tě, cizinče, přivádí v tato bídná místa“, podivoval se stařík. „Zde tě nic dobrého nečeká, raději odpluj“. „A co ty, stařečku, že tu takto posedáváš“, odvětil muž a přisedl si blíže k němu. „Víš, už jsem starý, brzy umřu, cítím to. A říkám si, život je pryč, už končí a já ho ještě nezačal žít. Něco podstatného a zásadního jsem nepoznal, nepochopil, nedostal, neudělal. Já nevím, nemohu si vzpomenout, co to je. Pamatuji na svého děda, ach ano. Byl zrovna v mém věku. A plný sil, radosti a chuti ještě žít a něco tvořit. A já jsem slabý a nemám nic. Ani chuť dál žít. Co on měl a já nemám? Proč nemám to štěstí, co měl on? Co jsem neudělal, co jsem nevěděl, zkazil, nebo… co?“, pohlédl nešťastně na muže, který na něj hleděl s takovou laskavostí v očích, že se stařík málem rozplakal. „Zapomněl jsi“, řekl ten muž a vzal jej vlídně za ruku. „Zapomněl“, vzdechl stařík, „ale na co?“, pohlédl mu do očí. „Na Lásku“, řekl prostě muž a pak se rozhostilo dlouhé ticho.

„Láska“, promluvil stařík. „Víš, děd o ní mluvíval, mluvil o nějaké tradici, o…. nemůžu si vzpomenout. Neposlouchal jsem ho. A pamatuji, že jsem v jeho očích viděl tenkrát smutek. Poprvé. Pak už ne. On měl Lásku? Měl ji?“. „Ano, on Ji znal“, odvětil muž a zamyšleně hleděl do mořských vln. „Láska, ta je v srdci každého“. „Láska v srdci, počkej, vzpomínám, když jsem byl kluk, chodil jsem do svého srdce na návštěvu…“, začal vzpomínat stařík. Bylo tam tak útulno a teplo, byl tam svit, snad slunce, už nevím. Bylo to jako stále zelené jaro. Bylo to, jako když je něco stále svěží a zelené, vůbec to nevadne a pořád voní a kvete pestrými květy. A všechno vidíš v jasných barvách. Vidíš jen krásu, nic jiného. Ona tebou prorůstá a ty jsi živý, radostný. Vše je dobré. A to je štěstí. Ano! Vzpomněl jsem si!“, vykřikl stařík a vyskočil na nohy. „Je tam, musí tam být!“, vykřikl znovu. Muž se usmál širokým úsměvem a oči mu zazářily. „A pamatuješ si tu cestu?“, zeptal se. „Ano, vím…“ posadil se stařík na kámen a zahloubal se. Muž se usmál a vzdálil se. Jeho srdce se radovalo. „Ještě tady pár dní zůstanu…“

Jak ubíhaly dny, lidé ve městě si povšimli neznámého poutníka. Připadal jim nějak povědomý, ale neznali ho. Nebyl ničím zvláštní, jen jeho oči… byly tak laskavé a mírné… Jako by se dotýkaly něčeho tajemného v hlubinách lidí. Byl obklopen zvláštním klidem. Nikam nespěchal. Jen chodil, díval se do slunce, čichal ke květinám, hleděl do lesů v dálce i lidem do očí. Kam přišel, tam přinesl klid. A lidé k němu cítili důvěru, a tak s ním zapřádali hovory a svěřovali se mu s ledasčím. On naslouchal. A věděl, jak moc lidé postrádají Lásku. Jednoho odpoledne zavítal do penzionu stařík od moře. Byl v dobré náladě, oči mu svítily do všech stran. Když spatřil hosta u stolu, hned přisedl. „Představ si, našel jsem to, našel!“, málem vykřikl radostí stařík. „A představ si, je tam. Je tam světlo, ale takové zatemnělé, jakoby za mrakem. Už mnoho dní ho tam mám, ale nevím, jak ty mraky poslat pryč! Jak je pošlu pryč?“, zeptal se dychtivě muže se smějícíma se očima. Smály se tak krásně, protože jeho srdce se radovalo velkou radostí. „A poslal jsi tam Lásku? Víš, znám jedno staré moudro. Zní – chceš Boží Lásku? Miluj. A to je celé“. „To už jsem někde slyšel! Ano, ta slova… znám je. Máš pravdu! Ale jak mám cítit Lásku, když ji necítím?“, pohlédl na poutníka s otázkou v očích. „A už jsi někdy miloval?“ „Ano, je to dávno…“, začal stařík vzpomínat. „Abys znovu cítil Lásku, stačí si vzpomenout. Třeba na lidi, které máš rád, na situace, kdy jsi Lásku cítil, nebo i dobro, radost, štěstí a ten pocit prociť právě v srdci. Zahřívej ho a buď za to všechno vděčný. To není jen tak, Jsou to Dary! A srdce, to je taková pokladnice Dobra. Tam jsou uschované všechny tvé duchovní poklady. Láska, krása, radost, štěstí, přátelství, vděčnost... Každý okamžik prožitý v Lásce se na vždycky zapisuje do srdce. Ten okamžik je ve Věčnosti a ty si jej můžeš vzpomínkou kdykoliv přivolat. Nezaměřuj se na osoby a místa, ale právě na ten pocit. Protože ten je živý. A žije v srdci. Miluj. A pak… to všechno objevíš“, dodal poutník a dopil svou sklenici vody.

„A teď, dovol mi něco ti ukázat. Pojďme se projít“, pokynul poutník rukou směrem ke dveřím. Tak vyšli. Prošli kolem betonových budov a dlouhých plotů a zamířili za město, daleko do polí. Tam se muž sehnul a nabral do dlaně půdu z pole. „Podívej, nic v ní není. Je prázdná, bez síly“. „Ano, řekl stařík. To ty stroje“. „Pole budou znovu rodit, až k nim člověk přiloží svou ruku a nohu“, pronesl muž. Pak zamířili k řece, kde na březích hnila říční voda. „Voda se vrátí do krajiny, až se vrátí Láska do lidí“, řekl muž. „Láska je klíč“. Stařík mlčel. Příliš nerozuměl tomu, proč muž toto říká, ale cítil v tom pravdu.

Nakonec po dlouhém mlčení přišli k útesu, kde se poprvé setkali. „Odjíždím“, pravil muž. Našel jsem tebe a tys našel, cos hledal. Chci ti říct, že Láska žije v tobě. Vždycky tam byla a vždycky bude. A nikdy ti Ji nikdo nemůže vzít. Jen ty na Ni můžeš zapomínat. Ona stále promlouvá. Je plná odvahy a síly, která dalece překonává tento svět. Vaši předci toto znali, žili v pokoji, míru a harmonii na tomto místě, které kvetlo krásou a hojností. To vše dokáže žijící Láska. Když je Láska, je moudrost, odvaha i síla, zdraví, úroda, je pokoj i mír. Tys našel cestu. Pokračuj po ní, a až uslyšíš své srdce promlouvat, neboj se a konej podle něj. Je to jediná pravda, kterou musíš ctít. Pravda tvého srdce. Když půjdeš tou cestou, obnovíš své štěstí a přineseš jej všemu a všem.“ Stařík hleděl zamyšleně na horizont v dálce. „Ale co ostatní?“ „Co ostatní? Všichni touží po Lásce. Možná je na tobě, abys jim to připomněl.“ „Ale já jsem už starý, můžu za chvíli zemřít a co když…“ „Přijel jsem sem a našel právě tebe. Kdo jiný by to měl udělat, než ty?“, zeptal se muž a pohlédl na staříka s takovou láskou, že se mu do očí vtlačily slzy. „Máš pravdu, příteli, pravdu. Kdo jiný? Možná už mi nezbývá moc času. Musím si pospíšit… Děkuji ti! Děkuji ti a přeji ti štěstí. Snad se ještě někdy setkáme…“, pohlédl na muže s dojetím. „Možná ještě budu mít cestu kolem. Ano, budu mít. Tak se setkáme. Nezapomeň“, pronesl vlídně poutník. „Nezapomeň na moudrost svých předků – Miluj – a bude Láska.“

Ještě dlouho stál stařík na skále, kde se rozloučili. Hleděl na moře, na němž odplouvaly hadí lodě plné nákladů zboží z jeho země. A na jedné z nich stál poutník. „Máš pravdu“, říkal si stařík. „Kdo jiný než já…“

Mnoho dní pak ve dne v noci nořil se do hlubin svého srdce. Našel v něm všechny a všechno, co kdy miloval. Ukázalo se, že jeho srdce je obrovské. Vešlo se do něj tolik Lásky! Vešli se tam všichni lidé, zvířata, stromy, květiny, ptáci, nebe, motýli, moře, borovicové šišky, milovaná řeka, úsvit slunce, západ slunce… Okamžiky Lásky a krásy, které nastřádal za celý svůj život, to všechno krásné, co kdy prožil, to všechno se vešlo do jeho srdce a bylo v něm dost místa i pro nové okamžiky, které teprve měly nastat. Stařík se velmi podivoval, když objevoval jeden poklad za druhým a jeho radost rostla každým dnem. „Tak přeci nejsem chudý…“, pomyslel si a najednou mu došlo, že to všechno krásné, že to jsou opravdu Dary. Že to není jen tak samo sebou, že to jsou opravdové poklady a Dary Lásky. A od té doby děkoval. Děkoval pořád a stále a jeho Láska začala sílit, až se v jeho očích objevilo světlo. A to světlo mu ukázalo, že krása a Láska nikdy nezmizela. Ani z jeho srdce, ani z lidí, ani z kraje. Stařík pocítil mír. Opravdový mír a pocit, že je všechno, ale úplně všechno v pořádku. Přestože se v jeho vnějším životě nic moc neměnilo, uvnitř něj byl mír a klid spojený s jakousi neotřesitelnou jistotou, že vše se zase v dobré promění. Protože Láska je ta nejmocnější síla v celém vesmíru.

Jednoho dne pocítil v srdci odpověď. Odpověď na své volání. A jeho oči se zalily slzami štěstí. Ona Žije! A právě tenkrát si povšimnul, že jím Láska začíná prorůstat. Květiny srdce byly tak obrovské, že začaly přerůstat přes okraj. Jejich světlo, krása a vůně se linula zevnitř ven, cítil Ji prostě všude. Kamkoliv přišel, spatřoval krásu. Jak to, že si nikdy předtím nevšimnul, že bělásci, které tak rád v dětství proháněl na lukách, nikam nezmizeli? Že i v betonovém městě se sem tam mihnou jejich bělostná křidélka? Dříve je neviděl, ale teď už ano! A co bílý kotouč slunce, odrážející se na hladině říční vody? A bílé mraky, pohupující se v jejích vlnách! Jsou to přece ty samé mraky, a to samé slunce i voda, které tolik miloval, když byl ještě kluk! V čem jsou tyto okamžiky jiné? Jsou stejné! Slunce nezmizelo, stále svítí! A pocity dobra, údivu a krásy hřejí v srdci tak, jako kdysi předtím! A co ty nádherné zelené lístečky trav, které si prorazily cestu skrze nepropustný asfalt cest? Jaká je Láska mocná… Jak je život silný! Jak si vždycky najde cestu! Podivoval se a byl šťastný, že to spatřil. Jako by jeho oči procitly a spatřily jiný svět! Světlý a krásný! A jak tak chodil a nacházel další a další Její stopy, naplnila jej naprostá jistota. Jistota v tom, že Láska opravdu vše stvořila a že nad Ni nic není. Že Ona dává život. Skutečný život, který přetrvává, který stále žije. A viděl, že je ve skutečnosti obklopen Její krásou v různých podobách. A spatřoval Ji i v očích lidí. Byla tam! Jen Ji přikrýval pláštík nedůvěry, spěchu a starostí. Takže Láska je stále zde! Je tady! A chtěl to všem říct, takové velké zjištění, ale lidé neposlouchali. Anebo nevěřili. Zkrátka, brzy stařík zjistil, že Lásku může objevit jen každý sám v sobě a jen tehdy, když se pro to sám rozhodne. A vzpomněl na slova poutníka: „až uslyšíš své srdce promlouvat, neboj se a konej podle něj. Je to jediná pravda, kterou musíš ctít. Pravda tvého srdce. Když půjdeš tou cestou, obnovíš své štěstí a přineseš jej všemu a všem.“ Tak se čím dál tím častěji nořil do ticha srdce, aby dokázal Její hlas zaslechnout. Naslouchal. Naslouchal pečlivě a zjistil, že skutečně Ona promlouvá. V nápadech, které ho napadaly a někdy i ve snech. Byly to drobné, prosté dobré skutky, které dělaly radost nebo pomáhaly. Opravdu drobné, jakoby nedůležité, snadno byste si je mohli rozmyslet a neudělat nic. Jenže tak by se právě ten skutek, ke kterému srdce pobídlo, nikdy nestal! A to je důležité vědět. Že právě tak dobro žije. V malých skutcích, v prostých věcech.

Třeba jednou, když přišel domů, vyložil nákup na stůl a chystal se jej uložit do lednice. Otevřel ji a uviděl, že je v ní vlastně hodně jídla. Najednou spatřil, že vlastně nepotřebuje tolik jídla sám pro sebe. Tak co teď s tím? A napadlo jej, že jeho sousedi, početná rodina se třemi dětmi, oni mají stále bídu. Přes všechnu snahu rodičů, jejich děti měly stálý nedostatek. Podělím se, napadlo ho, a naplnil velkou tašku jídlem. Nad ničím nedumal, vyšel z domu, zazvonil na zvonek sousedů a prostě jim tu tašku dal. Podivovali se a nechápali, ale nakonec dar s radostí přijali. A jeho srdce se také zaradovalo. Je tak příjemné konat dobro! Tak příjemné! Když přišel zpět domů, spatřil, že je obklopen věcmi, které nepotřebuje. Vždyť většinu času trávil v práci, v lese nebo u vody, tak na co jsou mu všechny tyto věci? „Nepotřebuji to“, řekl si pevně a všechno rozdal a zbytek vyhodil. A věru, ulevilo se mu. Začal se doma cítit líp. Mnohem líp! A takto to šlo dál. Za jedním nápadem šel druhý a za ním další a další a všechno bylo tak jednoduché! Prostě šel a udělal, co jej napadlo. Bylo to jako proud, skutečně. Když nedovolil své mysli proud zastavit svým „ale…“ a „co když“…, proud nabíral na síle. A bylo to všechno tak krásné a světlé, že stařík spatřil, že to ne on, ale Láska sama toto všechno dělá. A Ona ví, co je kde potřebné. A všechno se skládalo na svá místa. A stařík se radoval a poznal, že vlastně není ničím víc než svědkem Její velkolepé nádhery. Tehdy pochopil, že Láska je víc než jen slovo nebo příjemný pocit v hrudi. Je to ohromná síla, která miluje a dává, miluje a dává, miluje a dává…

Když se jeden plamen rozhoří a neskrytě zasvítí do kraje, všechna zhasnutá světla počínají blikat. Hadí jed se to všechno snaží udusat a potřít. Burácí, zastrašuje, vyhrožuje, cení zuby, hází klacky pod nohy, ale nic nezmůže. Síla Lásky je obrovská. Ona probouzí všechna zhasnutá světla a spojuje je do jediného proudu. Kde je Láska, tam je pravda, mír a harmonie. Kde je Láska, tam je neotřesitelná jistota a odvaha. Je to jasné Světlo a před ním temnota ustupuje. A takto to začalo. Jedním starým mužem, který se rozhodl obnovit Lásku a jít cestou srdce. Jeho dobrých nezištných skutků si povšimli mnozí a museli uznat, že dobro je prostě příjemné. Že přátelství je příjemnější než nepřátelství. Důvěra příjemnější než strach. Tím, že šel cestou svého srdce, jen tím, způsobil stařík velké změny. Lidé procitali a viděli, že jsou uvězněni všemi těmi věcmi, zdmi a ploty viditelnými i neviditelnými. A mnozí se vydali po cestě k srdci a našli Ji. V ten čas začala síla hadího jedu a jeho moc nad lidmi slábnout. Další a další lidé nacházeli Lásku, spojovali se přátelstvím a vzpomněli i na moudrost svých předků. V srdci zjistili, co je třeba udělat, aby se jejich svět obnovil, aby se do kraje navrátil mír a harmonie.

A tak to začalo. Postupně, pomalu. Než si hadi stihli všimnout proměny, bylo to k nezastavení. Světlo Al se šířilo velkou rychlostí, zapalovalo všechny plameny v srdcích. Do světa lidí se začala vracet síla, do kraje krása a harmonie. Lidé se přestali navzájem nenávidět, protože každý z nich žil svou pravdu v srdci. A to přináší štěstí a radost. Proč by se šťastný člověk s někým hádal? Jak by mohl škodit, závidět nebo nenávidět? Vždyť pravda srdcí je jen jedna jediná. Je to Láska a ta staví mosty, ne zdi. A tak byly vysoké zdi zbořeny, ploty strženy. Ty vnitřní, i ty vnější. Lidé se znovu scházeli, pomáhali si, budovali, tvořili, vyráběli, pěstovali, radovali se. Protože poznali, že jediným opravdovým Bohem i Bohyní na celém světě je Láska. A Láska dává a miluje, netrestá a nevyžaduje žádné oběti. Láska má své vlastní cesty. A tak odmítli lidé hadího boha svým srdcem i myslí. Vždyť ho nepotřebovali! Ani jeho, ani to, co jim dával a nabízel. Obchod vázl a hadí bůh se zlobil. A šedý had pocítil jeho hněv na vlastní kůži. Ale nic naplat. Proti světlu Al zlo nic nezmůže. A hadi? Myslíte, že je lidé pobili? Ale ne, copak Láska zabíjí? Nikoliv. Odešli pro nepotřebnost a všechny své věci si vzali s sebou.

Jednoho dne se začala vracet říční voda do svého koryta. Řeka se znovu naplnila čistou vodou, v níž se po dlouhých letech objevily ryby. Stařík stál u jejích břehů a jeho srdce plesalo radostí. „Tak měl pravdu, ten zvláštní poutník“, zasnil se a vzpomněl na přítele, kterého kdysi potkal. „Milý příteli, nevím, zda se ještě uvidíme, ale chci ti poděkovat. I kdybych zítra zemřel, vím, že jsem svůj život nepromarnil. Byť jsem dlouhá léta snil zlý sen, přece jsem našel ten nejcennější Poklad, který lze nalézt. Lásku. Díky, příteli, žes mi to připomněl.“    Vlastně si stačilo jen vzpomenout…

 

 

 „Spas se sám a okolo tebe se spasí tisíce.“

                                                          Z knihy Anastasie Novych „AllatRa“

 

 

Lenka Pragerová

 

 

Líbí se mi 15



Láska je Klíč - Hodnocení: 5.00 z 5.00 . Počet hlasů: 15
Podobné články:



Komentáře

R 05.02.2019 00:00 Odpověď

Nádherné! Veľká vďaka! Láska, to je to vnútorné, čo stále v nás je. Len my sa pred tým obraciame chrbtom. Len malý moment pocítenia Lásky daruje také šťastie, že v momente miznú všetky problémy a nepotrebnosti. Vtedy si človek pripadá skutočne živý, šťastný, nič iné nepotrebuje, lebo je Doma. V Láske.



Zanechat komentář

Myšlenka dne

Hlupákovi skládej hold za pochopení, chytrému je hloupé nepochopit.


Kalendář událostí

Zasílání aktuálních informací o nových článcích na stránkách Polahoda a dalších projektech MSH "ALLATRA"