Ladislava Morkesová: Nikdy se nevzdávejte!

Ladislavu Morkesovou ze Svitav můžete potkat na akcích pro lidi se zdravotním postižením stejně jako na tanečním pódiu. Laďka totiž stíhá všechno. Zdá se, že má nevyčerpatelnou energii, přestože už překročila šedesátku. Vypadá jako krásná a tajemná čarodějka a možná opravdu umí čarovat...

 

Laďko, jak je to u Tebe s čarováním?

Věřím na tajemné věci a jsem podle horoskopu ryba podle čínského horoskopu had, proplouvám životem i se svým zdravotním postižením. Ryba přece nepotřebuje nohy.  Začala jsem se zkoumání horoskopů věnovat kvůli kolegovi, který ač byl ryba, byl úplně jiný než já. To byl první impuls ke studiu horoskopů.

 

A jaké opatření, které by lidem se zdravotním postižením mohlo usnadnit nebo zpříjemnit život, bys nejraději vyčarovala?

Nejraději bych jim vyčarovala zdraví. Spousta se toho už naštěstí řeší, třeba bezbariérovost. Existuje mnoho organizací, které lidem s postižením pomáhají. Je kam se obrátit. Lidé s postižením mají možnost studovat, sportovat, realizovat se. Mně osobně by pomohlo, kdybych nemusela bojovat o protézu. Mám nárok jen na jednu a pokud se porouchá, je to obrovský problém. Navíc zejména u lidí s amputací, kteří nemají nárok na příspěvek na péči, stačí odřenina, otlak a jsou imobilní. Nemít dopomoc nebo rodinu, nemají šanci si ani nakoupit.

 

Vím, že jsi kdysi měla těžký úraz, přestože působíš dojmem naprostého zdraví. Jak se to přihodilo?

V mých 22 letech jsme s manželem vyrazili na motorce, já jsem řídila, byla jsem nervózní, spěchala jsem kvůli úkolu od mého nadřízeného v práci.  Dcerku jsme dali na hlídání tchyni. Na křižovatce jsme se srazili s Volhou.  Manžel se jen lehce zranil, já jsem přišla o nohu v bérci.

 

Co bylo dál?

Když jsem přišla o nohu, měla jsem rok a čtvrt starou dceru. Protézu jsem dostala až za tři čtvrtě roku. Dostala jsem ji přesně na čarodějnice. Byla jsem v tu chvíli neskutečně šťastná. Měla jsem štěstí na rehabilitační sestru, která manželovi dala příkazy, ať mi neposluhuje. V rámci svých možností jsem musela všechno dělat sama. Žehlit, mýt okna, uklízet…. V té době to bylo těžké: když jsem vyrazila ven s francouzskými holemi, neustále na mě lidé koukali. Všichni o mém postižení věděli, byla to senzace. Například, když se mi v létě posmívali, že nosím k dlouhým letním šatům ponožky, aby nebylo vidět, že mám protézu, musela jsem se proti tomu obrnit i s ohledem na mé děcko. Tehdy jsem se naučila nevnímat lidi a jejich pohledy. Teď je to mnohem lepší – díky mnoha osvětovým článkům se po revoluci všechno změnilo k lepšímu. Lidé s postižením nejsou zavřeni doma nebo v ústavech, okolí je bere jako rovnocenné. Záleží samozřejmě i na tom, jak se lidé s postižením chovají.

 

Co jsi všechno dělala a děláš?

Po úrazu jsem se vrátila zpátky do práce v rostlinářství, kterou jsem však kvůli úrazu nemohla dělat. Dohodou jsem přešla na Finanční správu ve Svitavách. Pak se mi narodil syn a krátce po mateřské jsem nastoupila na účtárnu České spořitelny. Časem jsem začala vést provozní účtárnu ve spořitelně, která se postupně rozšířila  na více než 50 lidí. I to byla velká zkušenost a tehdy jsem se hodně naučila jednat s lidmi. Po 23 letech práce ve spořitelně jsem pro zhoršený zdravotní stav odešla do plného invalidního důchodu.

 

Souběžně s tím jsi dobrovolničila….

Okamžitě po úraze za mnou přišli s přihláškou ze Svazu invalidů, kde jsem byla až přibližně do roku 1990. Po jeho rozdělení jsem se stala členkou Svazu postižených civilizačními chorobami ve Svitavách, kde jsem činná stále. Když jsem skončila v práci, začala jsem se práci pro OZP věnovat naplno. Jsem tisková mluvčí základní organizace SPCCH Svitavy, v základní organizaci Svitavy Kardio Svitavy jsem předsedkyní kontrolní komise, jsem členka okresního výboru SPCCH Svitavy, předsedkyně Krajské organizace SPCCH Pardubice a nově jsem členka Republikové revizní a kontrolní komise SPCCH. Zájmově vedu náš Country klub Srdíčko. Jsem taky členkou Krajského výboru pardubické NRZP, členka dozorčí rady Centra pro zdravotně postižené a seniory Pardubického kraje, předsedkyně revizní komise Salvie Svitavy…prostě úročím své zkušenosti z účetnictví.

 

To už je na jednoho člověka víc než dost! Co na Tvou (hyper)aktivitu říká manžel?

Už to moc nekomentuje, protože ví, že těmito aktivitami neskončím a budu je dělat, pokud zdravotní stav dovolí. Někdy si  však stěžuje, že je sám doma, ale jinak mě podporuje. I moje paní doktorka na revmatologii říká, že kdybych neměla tolik aktivit, už bych byla na vozíku, ze kterého bych se ani nezvedla. Dvacet let se totiž léčím s revmatoidní artritidou. Všechny ty aktivity mě udržují v kondici a obohacují mi život.

 

A co Tvoje koníčky?

Ty jsou velice různorodé. Kvůli sedavému zaměstnání jsem začala mít velké zdravotní problémy, bolesti páteře, problémy s chůzí. Objevila jsem pro sebe kurzy orientálního tance, které mi hodně zlepšily problémy s páteří. Po rozhýbání páteře se mi vyladila i psychika. Když jsem totiž musela skončit v práci, byl to pro mě šok, připadala jsem si nepotřebná.

Při veřejných vystoupeních s tancem jsem se dostala do kontaktu se zdravými lidmi, kteří mi hodně fandili a obdivovali mou výdrž. Od orientálních tanců jsem přešla k tanci s ohněm. S ohňovou show pravidelně vystupujeme například na akcích města. Začala jsem vést Country klub „Srdíčko“, který působí pod OO SPCCH Svitavy. To znamená připravovat choreografie, naučit se tance, stříhat na PC hudbu, tvořit videa… Na vystoupení jsem si začala vyrábět také taneční kostýmy. Baví mě pletení, kdy to byly zejména svetříky do dětských domovů, baví mě i další různé ruční práce, zahrádka…. 

 

Vím, že jsi byla nominována na cenu Mosty a Duhové křídlo a v loňském roce jsi získala cenu Koalice nevládek Dobrovolník roku 2015. Co to pro Tebe znamená?

Obrovsky mě potěšila cena Dobrovolník, protože jsem ji získala přesně po 40 letech práce pro OZP. Navrhl mě šéfredaktor Pardubického deníku Tomáš Dvořák.

 

 Na co se těšíš v nejbližší době?

Připravili jsme nové vystoupení na festival Pod duhovými křídly, máme nový program pro ZO Kardio je toho spoustu, tak se vždycky zaměřím jen na to nejbližší.

 

 Jak se Ti žije ve Svitavách?

Ve Svitavách se žije dobře. Město vychází hodně vstříc lidem s postižením i seniorům. Pan starosta navštěvuje naše schůze, přihlíží se k našim návrhům. Organizace osob se zdravotním postižením a seniorů mají díky městu prostory zdarma. I sociální odbor je vstřícný.

 

 Co by sis ještě chtěla splnit?

Ke štěstí mi stačí, když budu fungovat. Když budou zdraví všichni kolem mě. Když nebudeme neustále poslouchat negativní zprávy, budeme v klidu…

 

Koho si vážíš, koho máš jako svůj vzor? Co nebo kdo Ti nejvíce pomohl, aby ses dostala tam, kde jsi dnes?

Hodně mi pomohl svitavský rodák Otmar Cvrkal. Sám má těžký handicap, ale ujal se mě hned po mém úraze, učil mě pozitivnímu přístupu k životu i k lidem. Spoustu funkcí v organizacích jsme vykonávali a vykonáváme společně. Prožívala jsem spolu s ním dobu, když ještě chodil, i když skončil na vozíku. Uvědomuji se, že zdravotní stav nemusí být trvalý, vážím si díky němu zdraví. Spousta lidí teď říká i mně, že je motivuji, že jsem pro ně vzorem. Vůbec netušili, že mám nějaké postižení, že mám fantomové bolesti, že mě bolí neexistující noha…

 

 Máš nějaký recept či vzkaz pro čtenáře, které potkala nemoc či úraz?

Člověk by se měl zaměřit na to, co může změnit. Nad tím ostatním nemá cenu ztrácet nervy. Na každý problém se dívejte jako na příležitost. Nikdy se nevzdávejte, nepoddávejte, bojujte! S úsměvem a dobrou náladou se vše lépe snáší.

Radka Svatošová