Křídla

Možná, že jsem jako můra,
co stůj co stůj k světlu proniká.
A co z toho, že křídla žárem žhnou,
v Bílém Světle vše zaniká.

Když blížíš se, všechny buňky se chvějí
a černé jehličí shůry křižuje prostory.
Tu objeví se šmouhy tvář
a u Světla tvoří se tma.
A hlas beze změny praví: „ty nesmíš“.

Zas vracíš se, vždyť kdo by chtěl zemřít?
A hlas praví, že taková je cesta.
Žár popálí, život vyhoří, nezbude nic.
Má pravdu i lže.
Však srdce touha je taková.
Vždyť světlo vždy prahne po Světle.

A stínová tvář mluví.
Život nebo smrt?
Co si vlastně schopen obětovat?
Všechno nebo nic?
Musíš se rozhodnout.
Musíš se připravit.
Musíš se odhodlat.
Mít dost sil.
Popřít svůj strach.

Tak střádáš zas síly pro další vzlet.
Co stane se, až žáru náruč obejme tě?
Možná tělo shoří a srdce se rozprskne.
Zbude jen…
Ne, život nemůže zemřít!

Je jasné, že tvář lže.
Jistě vše je jinak.
Lež svede velké divy se srdcem váhavým.

Je opravdu cesta k Světlu bojem?
Hra na život a na smrt?
Struny napjaté k prasknutí?

Vždyť srdce,
které nezná lež,
má vlastní křídla.
Stejné ke stejnému patří.

Lenka