Například: Dobré zprávy
Kopretiny ve vlasech aneb tajemství jedné kouzelné zahrady

Jedu podél lesa a vidím ženu, která na mne v dáli mává. Dojedu k ní a sesednu z kola. „Vítej“, řekne vlídně a usměje se na mne. „Pojď dále“, dodá   s lehkostí. Projdu brankou, zaparkuji kolo, odstrojím helmu, sundám boty a bosá vstoupím do zahrady. Rázem jsem v jiném světě. Tato zahrada je jako bytost a je jiná než ty, které jsem měla možnost navštívit dříve. Do vlasů má vetkány kopretiny, její tělo je nádherně divoké.
Je v ní vášeň, život, radost, ale i temná zákoutí zdánlivě ležící ladem. Ale kdo ví, třeba právě tato místa jsou domovem dalších obyvatel, třeba ježků nebo jejich kamarádů ze zvířecí říše.

Procházím se po zahradě a najednou zaslechnu hlas obrovské staré třešně, která mne volá: „Pojď a ochutnej, nasála jsem sílu Země do větví           a spojuji ji se sílou slunce a měsíce. V mých plodech je síla, kterou budeš potřebovat.“ Usměji se na ni se slovy: „Prosím, počkej chvíli, ráda přijdu.“
Přichází strážkyně zahrady přesně ve chvíli, kdy stojím u kruhu velkých kamenů – menhirů. „Prosím, kudy se vchází dovnitř?“, zeptám se tiše. „Pojď, tady je vstup.“ Každý kámen, který tady je, si přál zde být“, dodá a vpustí mne dovnitř kruhu. Cítím, že jsem byla přijata kamennými svědky. Obcházím kruh, s každým kamenem se přivítám a pohladím jej po těle. Jsem v posvátném kruhu a neexistuje nic jiného, než jen klid a mír. Osvěžena pobytem v kruhu jdu trhat třešně. Brodím se vysokou travou plnou květů. Opět ke mně přichází patronka zahrady. Je to ta stejná žena, která mne do zahrady vpustila, ale teď je jiná, mám pocit, že se proměnila. Její tělo splývá s tělem zahrady a její oči jsou naplněné  nádherným světlem. Vezme mne za ruku a vede k altánku. Tady se zouváme, podotkne. Ani by mne nenapadlo vstoupit v botách, které ostatně
už nějakou dobu nemám na nohou. Pohlédnu na své špinavé nohy. „Asi bych si je měla umýt?“, zeptám se. „To není nutné“, odpoví mi žena a otevře dvířka do dalšího kouzelného světa. Nesměle vstoupím dovnitř a pozdravím Ganéšu, natištěného na velkém plátně. Usednu na zem a jsem dojatá. Šest stran obepíná prostor kolem jako nádherná náruč. Uprostřed stavby je místo stropu okno ve tvaru šestiúhelníku, které dovoluje  mému pohledu spojit se s nebem. V tu chvíli se zklidní má mysl a mé srdce začne zpívat něžnou píseň, cítím úžasný klid kolem i v sobě. „Tady v altánu spalo i osm žen“, špitne strážkyně. Cítím posvátnost tohoto prostoru. „Spočiň tady, jak dlouho potřebuješ, já jdu sbírat jahody.“ Půjdu s tebou,“ řeknu rychle, než žena odejde. „Jak chceš“, dodá a zmizí z dohledu. Zavírám oči a vidím zelené světlo se smaragdovým nádechem a vstupuji do své vnitřní zahrady. Cítím, jak se otevírá prostor nade mnou i pode mnou. Vidím dva trojúhelníky, které vycházejí z mého srdce. Nehybně sedím, pomalu dýchám a vychutnávám si obrovskou sílu toho okamžiku. Po chvíli odněkud zdáli uslyším jemný hlas: „Hledej svoji zahradu, své místo.“

Možná jsem dříve neměla odvahu vstoupit do nějaké zahrady, která byla divoká, abych nemusela kácet, sekat, usměrňovat. Líbily se mi zahrady upravené, s přesnými tvary záhonů, s ladnými křivkami, s pěkně posekaným trávníkem, který byl ozdoben sedmikráskami. Ale tato zahrada mi přinesla něco úplně nového do mého vědomí: sílu nespoutanosti, obrovskou vůli k životu, hravost a volnost. Kdo ví, možná je to jen na přechodný čas a i ona opět zatouží, aby jí někdo učesal vlasy a dal jí péči, o níž si sama řekne. Otevírám oči pomaličku, jak jen to jde a ani se mi nechce ven. Altán dává pocit bezpečí, je spojen s okolní přírodou, je jako místo, kde žena přivádí na svět své děti. Vůbec se nebráním myšlence, která se zrodila v mé hlavě, protože energie tohoto místa je tak vlídná, že se tomu vůbec nedivím. Poděkuji altánku za vnitřní zážitky, vyjdu ven a jsem
opět v zahradě. Projdu vysokou travou, pozdravím popence, sedmikrásky, zvonky. Dojdu až k záhonu s jahodami, kde již strážkyně zahrady sbírá nádherně červené plody. Přidám se k ní. Pozoruji ji při práci, vnímám její zralost, moudrost, opravdovost. A na jednou se zeptám: “Víš, dnes ráno jsem v sobě objevila smutek a pocítila jsem, že se ve mně otevírají světy, s nimiž neumím pracovat.“ Žena se na mne usměje a pak odpoví: „Modli se, ať vždy dostaneš takové lekce, které zvládneš.“ Opět se vrátím ke sběru jahod. Uvědomuji si, že jahodníky dávají své plody bez připoutanosti a je jedno, zda člověku, ptákům nebo hlemýžďům. Vezmu jednu jahůdku do dlaně a prohlížím si drobná semínka – jedno semínko jako jedna myšlenka. Žena náhle vystoupí z jahodí, vezme mne za ruku a vede mne směrem ke kruhu a řekne: „Ještě jeden dárek pro tebe mám, ukáži ti totem harmonie mezi mužem a ženou.“ Pokládám dlaně na pařez vyhlazeného do tvaru Šiva lingamu. „To asi byla švestka nebo nějaká slivoň, že?“, zeptám se. Žena mlčí, jen se pousměje. Dřevo je popraskané, ale povrch je hladký a působí velmi něžně. Tento strom již dávno vydal
své dary, ale přesto tady má stále své místo. Je jako stará bytost, která patří do zahrady stejně tak jako divoké kopretiny. Klečím u pařezu a vnímám jeho sílu. Přeji si tyto prožitky s někým sdílet, byla bych ráda, aby tady se mnou byl můj muž. Bohužel, prožitky nejsou přenosné jako kartička na slevy do nějakého obchodu. Vše, co k nám přichází, vnímáme každý za sebe podle svého naladění, své schopnosti se prožitkům otevřít. Když se postavím, mám pocit, že ani nevím, kde jsem. Mohlo by to být klidně kdesi daleko v horách, či někde na břehu moře, anebo kdesi na paloučku v lese. „Ještě růži na masáž obličeje“, říká bohyně a již mne vede k růžovému keři. Sbíráme okvětní lístky růží, které jsou právě v největším rozkvětu. „Večer si je dej do dlaní a hlaď jimi svůj obličej.“ „To je výborný nápad“, řeknu a jen tak se usměju. Pomalu se blíží čas k odchodu. „Prosím, dej mi radu, moudrá ženo“, žadoním. „Měj se ráda“, řekne důrazně. „Děkuji, to jsem potřebovala slyšet, je to moje téma“, dodám na závěr. Beru si své boty a kouzelnou brankou vystupuji ze zahrady zpět do světa, plná radosti, klidu a vnitřní naděje, že vše je tak, jak má být.

A kde taková kouzelná zahrada je? Je vůbec skutečná? Neexistuje pro toho, kdo nevěří, že zázrak vás může potkat i za obyčejnými dvířky. Kdo tomu totiž nevěří, nemá ani sílu zmáčknout kliku a tudíž ani neví, o co přichází.


Alena Stellnerová, AAS

Líbí se mi 18



Kopretiny ve vlasech aneb tajemství jedné kouzelné zahrady - Hodnocení: 5.00 z 5.00 . Počet hlasů: 18
Podobné články:



Zanechat komentář

Myšlenka dne

Je nezbytné na sobě stále pracovat a učit se novým věcem. V životě je cenná každá minuta, kterou musíme použít jako dar Boží ke zdokonalování své duše.


Kalendář událostí

Zasílání aktuálních informací o nových článcích na stránkách Polahoda a dalších projektech MSH "ALLATRA"