Například: Dobré zprávy
Klíč ke štěstí - z vlastní zkušenosti

Jak Velký je Ten, kdo namísto trestu dává odměnu? Kdo s pochopením odpouští ten nejtěžší hřích? Kdo dává Světlo do srdcí provinilých a nabízí svou paži pro slabé? 

Tento příběh je mým osobním pravdivým příběhem. Vypráví o utrpení člověka, který nezná Boha, vypráví o temnotě, lžích, vině a strachu ze soudu. Vypráví o Šanci, která přichází, když ji nejméně čekáte. Vypráví o Bohu, Lásce, Jeho Milosti, odpuštění, o cestě ke Světlu. Ačkoliv jsem se snažila být stručná, příběh je dlouhý. Napsala jsem ho jako zprávu všem, kdo se cítí být vinni, špatní, špinaví, nehodní. Napsala jsem ho pro všechny, kdo touží po odpuštění, smíření a životě v Míru. Snad najdou tento příběh ti, kteří si z něj mohou něco vzít.

Minulost
Když jsem byla malá, byla jsem šťastné dítě. Měla jsem důvěru v život a ničeho se nebála. Svět byl tak velký, barevný, krásný a zajímavý! Bavilo mě ho poznávat. Ale pak jsem objevila, že i ti nejmilejší lidé dokáží tvrdě ranit, že není spravedlnost, že existuje lež, bolest, utrpení, křivda, zrada a také smrt. Zjistila jsem, že nemám být tou, kterou jsem, že má přirozená opravdovost není přijímána. Zjistila jsem, že musím být jiná, musím splňovat požadavky, aby mě měli rádi. Tak jsem vytvořila masku – lež, umělé „já“, které mě prezentovalo ve světě. Bylo zkonstruované tak, aby přinášelo co nejméně konfliktů a bolesti. Své pravé já – pravdu jsem skryla, byla jen pro mě. Život v masce, kterou jsem si musela nasadit, se mi nelíbil. Svět se mi nelíbil. Hluboko uvnitř jsem věděla, že takto to nemá být, že svět, my všichni, můžeme být opravdoví, spravedliví a hodní. My můžeme! Ale nejsme takoví. Proč to tak musí být?!

Časem mé ego (maska) napevno vládlo nad mým životem a já zapomněla na své pravé já. Život byl plný nepochopení, bolesti a utrpení. Velkého vnitřního utrpení – protože to všechno bylo lživé a něco uvnitř mě nesnesitelně bolelo. A otázky, které mi stále kolovaly hlavou, nabývaly na naléhavosti. Proč tady musím žít? Nechci tu být! K čemu to je? Proč musí být život takto těžký? Kdo jsem? Proč jsem tady? Jak mám vlastně žít? Co mám dělat? Kam patřím? Proč jsem tak divná? Proč mě neuspokojují věci, které ostatní baví? Proč nad tím vším nedokážu mávnout rukou, jako druzí, a užívat si života jako všichni? A život utíkal a přinášel věci krásné i ošklivé. A mně připadalo, že žiju jako v kleci. Jako divoké zvíře, které chce žít, běhat venku, radovat se, ale je zavřené v kleci. Nemůže, nesmí. A všichni mu tvrdí, že je to normální, že takový je život. Jaký může mít takový život smysl? Tato otázka se bolestivým způsobem připomínala ve chvílích, kdy zemřel někdo z blízkých. Smrt. Narodíme se, žijeme, prosedíme tisíc hodin ve školách, pak v práci, něco získáme, něco ztratíme, založíme rodinu, zestárneme a pak umřeme. To je scénář, který si představujeme. Ono to ale často bývá jinak. Smrt si přijde i pro člověka v plné síle, může přijít náhle, kdykoliv! Člověk žil, o něco se snažil a najednou – je pryč. A jaký to mělo smysl? Jaký to má všechno smysl? Je tak těžké žít, když nevidíte žádný smysl! Je to tak obrovsky těžké! 

Ta tíha mě přiváděla do trýznivých duševních stavů, v nichž jsem se několikrát pokusila o sebevraždu. Tehdy jsem ještě nechápala, že zbavit se fyzického těla neznamená zbavit se utrpení. Neznamená to, že když se zbavíte existence (tedy odmítnete dar Boží, který vám On dal), dostanete se do Nebe a tam si budete šťastně žít. Je to naopak. Čeká vás peklo a utrpení horší než tady. Dnes, díky Znalostem z knih Anastasie Novych (především z knihy Ezoosmóza), vím, že problém tkví v tom, že člověk nežije pravdivě, že nezná Boha. Vnitřní utrpení člověka, který nezná Boha, nemiluje Boha, necítí Boha, je nesmírné. To je ten problém, a od toho se odvíjí všechno další. Naštěstí žádný z mých pokusů nevyšel. Dnes za to děkuji Bohu. Takže jsem neodešla, „žila“ jsem dál se svými tíživými otázkami, na které jsem neznala odpověď. Abych utěšila svou duši, utíkala jsem před světem do přírody, kde jsem čerpala sílu, útěchu a inspiraci. Značně jsem se izolovala od lidí, kterým jsem naprosto přestala věřit. Kdo jsem? Asi nikdo. Ale musím tu být.

Jednoho dne jsem v hodině filosofie, kterou jsme ve škole měli, zaslechla zvláštní slovo: osvícení. Pamatuji si to jako dnes, ten den, tu hodinu, tu chvíli. Takže existuje něco víc, existuje svět dobra a Lásky, existuje cesta z utrpení! V ten den jsem se napevno rozhodla – musím dosáhnout osvícení. Udělám pro to cokoliv! Jenže toto byl jen střípek, nic víc už jsem se nedozvěděla a nebylo nikoho, kdo mi řekl, kudy vede cesta. V té době internet nebyl a v knihovnách jsem nenašla nic, kromě knih o numerologii a astrologii. Tak započaly roky mého studia knih, ve kterých jsem se snažila nalézt odpovědi. Přes astrologii a numerologii jsem se dostala ke kartám, šamanismu a mnohým knihám o osobním a duchovním rozvoji, ale nic z toho mi nedalo odpovědi. Nic z toho nebylo pravé. Po nějakém čase mě to všechno přestalo bavit. Jsou to jen hry. Je to k ničemu, když vám to neodpovídá na tak důležité otázky. 

V tu dobu, bylo mi 19 let, do mého života vstoupily drogy. Především marihuana. Měla jsem ji ráda, neboť přinášela úlevu od vnitřní bolesti. Dnes, díky Znalostem z knihy AllatRa vím, že alkohol a drogy člověka odpojují od duše, takže tato „úleva“ je vlastně „úlevou“ od Pravdy. Je to naprosté ponoření se do lži. Tak daleko, že už duše není cítit ani slyšet. Tak jsou drogy špatné. Tak moc. Ale já to nechápala. Tráva mi přinášela úlevu, zajímavé vize, znásobovala fantazii, zesilovala smyslové prožitky… Kouřila jsem ji 5 let. Kromě toho jsem během těch dob vyzkoušela i jiné látky, nicméně byly to spíš experimenty. Tráva mi sedla, líbilo se mi to. Už vůbec jsem necítila tu nesnesitelnou vnitřní bolest. A za jakou cenu to je, na tom mi nezáleželo. Během těch let mi přišly do života knihy od Osha. Pookřála jsem. On mluvil o osvícení! Konečně! Hltala jsem jeho knížky a prováděla první meditace. Docela mě to bavilo, skoro se zdálo, že jsem na cestě, ale pak jsem poznala, že tato cesta je „hluchá“. Nenašla jsem to pravé, tak jsem to nechala být a žila dál životem „jsem nikdo, ale je to jedno, žiju“. A pak přišla událost, která mi otevřela oči. Celý můj umělý život se najednou zřítil, všechno to leželo v prachu. Byla jsem na vrcholu svého lživého života, když přišlo nechtěné těhotenství. Můj přítel mě zradil a opustil a já znovu (a naposledy) chtěla skoncovat se životem. A tenkrát se to stalo. Ve svém naprostém psychickém vyšinutí, v momentě M, jsem pocítila dotek někoho z duchovního světa. Jemný, čistý a krásný. Ten dotek mě objal a utěšil, že bude všechno dobré. Dal mi sílu. A od té doby se vše začalo měnit. Přijala jsem svůj stav a začala se napravovat. Syn se narodil zdráv, přišel do mého života jako slunce, a já už zcela bez pochyb věděla, že Bůh existuje, a že mi z nějakého důvodu dal Milost. V tu dobu se ve mně zrodila Vděčnost. Opravdová Vděčnost. Trávu jsem zahodila daleko od sebe a dny byly čím dál tím víc světlejší. Život se synem mi dal čistotu, radost a lásku. Byly to nádherné doby. Nevím, čím jsem si je zasloužila. Ještě mnohé kotrmelce jsem prožila, ale nebylo to nic ve srovnání s utrpením, jaké jsem kdysi prožívala. Věděla jsem moc dobře, jakých špatností jsem se dopustila vůči Bohu i lidem, a tak jsem se snažila vše napravit. Snažila jsem se žít lépe, dělat něco dobrého pro lidi a také udělat něco se svým egoismem. A najednou, po mnoha letech, se stalo něco Velkého.

Velký Zlom
Přišel Zázrak. Do mého života vstoupil Člověk. Opravdový Člověk, Přítel. Předal mi duchovní praktiku Lotosový Květ a knihu. AllatRa. Jako by na krajinu tisíc let ponořenou ve tmě zasvítilo Slunce, které právě vyšlo. Opravdové Slunce! AllatRa. Tehdy skončil můj starý život a započal nový. Když jsem ji četla, věděla jsem, že toto je to, co jsem hledala. Zasáhlo to do hloubi duše. Kniha ve mně způsobila mocný impuls a odstartovala tak mou cestu ke světlu. Cestu k Pravdě, cestu k Bohu, dlouhou, ale konečně – opravdovou. Znalosti jsem přijala okamžitě. Hltala jsem každé slovo jako na smrt žíznící pije chladnou vodu ze studny. Poznala jsem, že hledat Boha je ta cesta, po níž chci jít. Kolikrát jsem plakala vděčností! Nikdy nepřestanu být vděčná, nikdy, za tuto knihu, za tyto Znalosti, za tuto Šanci, za to všechno krásné, co se touto knihou odstartovalo. AllatRa se stala milníkem v mém životě.

AllatRa mi přinesla pochopení mého utrpení a bloudění a ukázala směr, dala Znalosti, nástroje (meditace a duchovní praktiky), povzbuzení, a ještě něco navíc, co nelze popsat slovy. V knize jsem se dozvěděla, že právě praktika Lotosový Květ umožní člověku poznat Boha. A to je přesně to, co jsem si přála. Poznat Toho, kdo dává Milost člověku, který pohrdal životem a jehož bych odsoudila na smrt. Navíc, tato technika vede k probuzení Duše, která je malou částí Boha v člověku samotném! Tak třeba se mohu stát lepším člověkem, napadalo mě. Třeba se mohu úplně změnit! Probudit svou duši – vždyť to musí být Velké! Tady nebylo na co čekat. Hned jsem začala. A po čase se můj vnitřní život začal měnit. Přišlo mnoho nových pocitů a uvědomění. Uvnitř jsem cítila, jak ze mě odpadávají kusy mazlavého bláta, tisíce let staré nánosy nepochopení, utrpení a špíny. Tíha pomaličku mizela. Velké díky patří mému vzácnému Příteli, který mě doprovázel a svou opravdovostí mi dodával naději a sílu. Velké díky za jeho pomoc a podporu.

Cesta k Bohu, cesta Lásky
Znalosti z knih od Anastasie Novych říkají, že klíčem k Branám Božího Království je Láska. To pravá Láska tuto Bránu Duše otevírá. Prastará Moudrost praví: Miluj Boha svého. Každé náboženství toto poučení obsahuje, je to první a nejdůležitější poučení ze všech. V křesťanství je to první přikázání. Miluj Boha svého, celou svou Duší, celým svým srdcem a celou svou myslí. Hned druhé je "Miluj bližního svého". Boží zákon – Miluj! Bůh je Láska – Miluj!

Je známo, že Boha rozumem pochopit nejde, lze Ho jen pocítit – svou Duší. Jeho svět není světem obrazů, zvuků a forem, je to svět Pocitů. Proto je třeba Jej oslovovat svou duší, pomocí pocitů, ne slovy. Jak se říká – klepat jemným do jemného. Materiální rozum nedokáže popsat Boha a správně by člověk o Něm neměl ani přemýšlet či mluvit, protože to všechno bude jen zkreslení Pravdy, která je pociťována. Proto jsem váhala, zda mám vůbec tento článek psát. Jsem si vědoma, že je toto všechno jen mé vnímání a každý člověk má svou vlastní cestu, své vlastní vnímání. Ale pak jsem si vzpomněla, jak moc mi pomohly a inspirovaly články jiných lidí, kteří popisovali své vlastní zkušenosti. Tak třeba i mé úvahy mohou někomu dalšímu pomoci nebo jej inspirovat. Kdo ví?

MILUJ BOHA SVÉHO. Zjistila jsem, že právě toto je "recept" na to trvalé, nikdy nekončící štěstí, po kterém každý z nás touží. To štěstí, které marně hledáme ve vnějším světě pomíjivosti, je přímo tady, je to Bytí s Bohem. Je to vnitřní stav, který lze pociťovat v každé jednotlivé vteřině. Jen to objevit, poznat, procítit to, žít tím. Ale jak na to?

Jak se to vůbec stane, že člověk Miluje Boha svého – celou svou duší, srdcem i myslí? Většinou lidé v Boha věří, ví, že On je, ale jak Ho vlastně milovat? Všude se o tom mluví, ale jak to udělat? Bez poznání Jeho, bez pociťování blízkosti Jeho světa jsou "miluj Boha svého" jen slova. Bez poznání nemůže být naše láska k Němu skutečná, pravá, silná, hluboká. Aby člověk Boha poznal, musí to nejprve sám chtít, musí to být jeho vnitřní potřeba. A ta vzniká nejčastěji kvůli utrpení, v poznání marnosti svého počínání a bloudění. V takovém stavu člověk začne pokládat ty správné otázky, hledat smysl, to pravé, to skutečné. Kdo jsem? Proč mě Bůh stvořil? Proč jsem tady, jaké je mé místo a co mám dělat? Jak vlastně žít a pro co? Jaký má tento pomíjivý život smysl? 

Modlitby, procitání, vědomí hříchu
Chce-li člověk poznat Boha, směřuje-li k Němu, nejprve, zdá se mi, jde poslepu. Upíná se k Němu, tam někde v Nebi a modlí se k Němu pomocí slov. Kromě duchovní praktiky Lotosový Květ, kterou jsem prováděla, jsem cítila potřebu modlit se. Nikdy jsem se nemodlila, uměla jsem jen „Otčenáš“, který nevystihoval to, co jsem Mu chtěla říct. Tak jsem se modlila podle svých vnitřních pocitů, podle toho, co jsem cítila. A já ze všeho nejvíc cítila vinu a toužila po odpuštění. Prosila jsem Ho, aby mi odpustil můj život plný odporu k životu, Jeho daru. Aby mi odpustil to temné období a skutky, které jsem během něj učinila. Ve svých modlitbách – prosbách jsem se prociťovala ke svým pravdivým pocitům, které byly do té doby zahaleny mlhou. Byly potlačené a najednou to vyvstávalo na povrch. A jak ta mlha začala mizet a objevovaly se malé záblesky Světla, začala jsem si naplno uvědomovat, jakých špatností jsem se vlastně dopouštěla. Začala jsem vidět věci v pravém světle. 

Drogy, magie, šamanismus a falešné cesty
Na tomto místě chci říct, že drogy jsou ohavným dílem démona a jsou velmi, velmi špatné. Vždyť člověka odpojují od Duše! Je to podvod nejvyššího stupně! V dnešní době vnímám, že se lidé staví k drogám velmi liberálně. Tráva je dnes považována skoro za normální věc, je to přece lék, stejně tak LSD, lysohlávky, zaslechla jsem zprávy i o jakési ayahuasce a poznala i lidi, kteří byli nadšeni a doporučovali to známým! Liána smrti jako cesta k probuzení?!! To je naprostá slepota. Drogy jsou zlo. Člověk si ulétává, směje se a baví nebo něco prožívá, pluje si v astrálu, myslí, že odbourává nějaké své bloky nebo se rovnou setkává s bytostmi a získává od nich „důležité zprávy“ a vůbec nechápe, komu tím slouží a kdo ho ovládá! Démon, kdo jiný! Jsem přesvědčena o tom, že je toto krajně nebezpečné, když člověka nezná Boha. A on Ho nezná, protože jinak by toto nikdy nedělal. Bůh je jako kotva, a kdo nemá kotvu, tomu není pomoci. Svými výlety do „astrálu“ se člověk může stát snadnou kořistí entit a sil, které s ním nemají ani trochu dobré úmysly. Lidé se často obracejí o pomoc na anděly a dobré bytosti, zemřelé předky, duchy rostlin… S kým se ve skutečnosti kontaktují? To je otázka. Proč se ale namísto toho neobracejí na Pravé Světlo, které stvořilo vše? Proč se neobracejí k Nejvyššímu, k Pravdě samotné, k Bohu, který stvořil celý svět a vše, co je v něm? Není nic snadnějšího! Namísto toho, aby lidé mířili k Bohu, který jim jediný může opravdu pomoci, míří do stínů – k démonu a zamotávají se do jeho sítí. Ale i tak je možné, že nakonec procitnou, uvědomí si a vstoupí na cestu vedoucí k Bohu. Cesta je otevřená pro každého, kdo upřímně touží po Světle. Pak teprve poznávají pravou podstatu všech podvodů a falešných cest, šamanismu a magie a chápou, jak moc si ublížili, jak se pošpinili. 

Prašivý pes
Když jsem začala prozírat, bylo mi ze sebe špatně. Dostavil se pocit „já, prašivý pes, si dovoluji oslovit Tebe, Pane“. V Bibli, v Listě Římanům, jsem o dva roky později našla zmínky o tom, že člověk neznalý Božího Zákona páchá hřích a neví o něm, připadá si bez hříchu. Ale jakmile pozná Boží Zákon, uvědomí si, že je hříšný a jak moc. Pak přichází pokání. Boží Zákon člověka usvědčuje. Ale neodsuzuje, a to je to hlavní. On dává šanci provinilým, upřímně se kajícím. Poznala jsem, že to tak je. Ve světle Pravdy je lež lží a ničím jiným. Plakala jsem často, mocně a zhluboka. A pomaličku se mi ulevovalo, tentokrát už opravdově. I přesto, že jsem si připadala jako poslední z posledních, který nemá šanci, přesto jsem měla v nitru naději, že mi Bůh přeci jen odpustí. Že se možná nedostanu do Jeho Království, ale že se snad aspoň trošičku očistím, napravím a možná aspoň pomůžu někomu dalšímu, který se dostane dál než já. Vždyť už jen to, že se ke mně dostaly Znalosti, svědčí o tom, že snad je nějaká šance. I když třeba maličká. V té době jsem se pustila do šíření Znalostí a vrhla jsem se do toho se vší vervou.  

Jak Velký je Ten,
kdo namísto trestu dává odměnu?
Kdo s pochopením odpouští ten nejtěžší hřích?

Kdo dává Světlo do srdcí provinilých
a nabízí svou paži pro slabé?

Jak Milosrdný je Ten, 
kdo stále dává šanci být lepším,
kdo do tmy přináší Světlo Naděje.

Vždyť každý prosící o Milost je vyslyšen!

Neboj se a vzhlédni k Nebi,
každý tvůj hřích je již znám.
A přesto jsi tu, stále žiješ!
Ještě může vše napravit,
stát se Dobrým Člověkem.

Až zaslechneš Jeho hlas, nelekej se.
Jen pokloň se až k zemi
a v srdci raduj se.

Na světě není vzácnějšího Setkání!

Vždycky pamatuj na Milost, kterou ti dal.
Nikdy nezapomeň, jaké břímě z tebe sňal.
Vždycky už kráčej se vztyčenou hlavou,
pamětliv Milosti rozdávej dobro.

V srdci Ho uchovávej, 
láskou a vděčností omývej
Tvář Boží v každičké chvíli.

Tvá bolest stala se tvým lékem, stala se cestou k Němu.
Tak pro Něj žij a jen před Ním se klaň.
Buď Dobrým.
Buď s Bohem.

Dobře s Bohem, vděčnost
Když jsem poznala, jak na tom jsem, znásobila jsem své úsilí. Ještě více jsem se pokoušela najít svou duši, ještě upřímněji jsem se kála a modlila a snažila se šířit Znalosti, které přináší osvobození. To, aby i ostatní našli tuto cestu, tyto Znalosti. Pocítila jsem, že Bůh je blízko, mnohem blíže než v Nebi. Chtěla jsem Ho poznat, milovat Ho, ale všechno bylo takové vzdálené. Jako by cesta k Němu začínala tady u mě a končila někde v dálce, v nebesích, někde v neurčitu. Cítila jsem se tak malá a nicotná proti nekonečnosti Jeho světa, jako zrnko písku, jako "nic" ztracené ve velkém Vesmíru, jenž stvořil On – Bůh. Všimne si mě vůbec? Slyší mě? Mé modlitby čím dál častěji obsahovaly vděčnost a skutečnou Lásku k Němu. To, když jsem si uvědomila, že On mě nikdy neopustil, že byl v mém životě vlastně vždycky přítomen, že mi dokonce pomáhal! Často jsem mocně plakala, když jsem si uvědomila, že On mě skutečně nikdy neopustil. I přes mou špatnost. A Láska a vděčnost k Němu rostla a stále roste, s poznáním, jakou milost a hojnost mi vlastně celý život poskytuje. Vždyť co všechno, jaké bohatství, mi vlastně dává – život, Znalosti, které vedou k Němu, Lásku, pocity, krásu, lekce, šanci změnit se, vyrůst... Pocítila jsem velkou vděčnost za duši a za všechny ty dobré lidi okolo mě. Když jsem se podívala na svůj život, který rozhodně nebyl podle Jeho Zákona – Miluj, poznala jsem, jak moc jsem byla od Něj vzdálena, jak marný a ztracený byl můj život bez Něj a jak krásně uvnitř mi začíná být, když cítím blízkost Jeho světa, když na Něj myslím, když se k Němu obracím. Čím dál tím víc mi docházelo, že bez Něj člověk šťastný být ani nemůže, že bez Něj nemá nic v životě člověka smysl. On je tím smyslem! Přestože jsem Jej cítila blíže, stále jsem Ho vnímala jako Někoho tam Nahoře, Někoho vzdáleného, kterého nemohu nikdy dosáhnout.

Bůh tady uvnitř
A pak mi můj vzácný Přítel připomněl - "obracej se k Němu tady uvnitř". Vždyť duše je Jeho malou částí přímo uvnitř člověka! V AllatRa se jasně píše – Boha lze poznat jedině skrze Duši. Ona je tím portálem. A duchovní praktika Lotosový Květ vede právě k tomuto spojení. Vždyť co se při ní děje – člověk – Osobnost (duch) zalévá svou Duši (kousek Boha) svou Láskou. Miluj Boha svého! Ve video rozhovoru Jednota, s panem I. M. Danilovem, je řečeno – Bůh je blíže než krční artérie. Vždyť Bůh – je podstatou všeho, je všudypřítomný, je jednotný v mnohosti! Pochopila jsem, že není cesta k Němu, ve smyslu cesty, jak ji chápeme. Cesty od bodu A do bodu B. Je to jinak. 

Já chci
Pokračovala jsem v modlitbách a meditacích a upřímně chtěla poznat Boha, ale nějak se mi nedařilo dostat se dál, pocítit Ho. Když tu náhle mi došlo, že všechny mé urputné snahy poznat Jej a dostat se do Jeho světa, jsou marné. A to proto, že existuje překážka – má pýcha, má snaha, mé "Já chci". Říká se, že jedinou překážkou mezi Bohem a člověkem je pýcha a že všechny strachy a problémy vznikají právě z ní. Ale co ve skutečnosti je ta pýcha? Myslela jsem, že je to přehnané sebevědomí, ale pýcha má mnoho převleků! Může mít převlek „já jsem ten nejlepší“, ale také „jsem prašivý pes“. Pýcha znamená mnohem víc! Je to samotné vědomí "Já" a snahy a představy, které z něj vychází! Přesvědčení, že JÁ JSEM oddělený subjekt, někdo konkrétní – individuum s vlastní vůlí – to je pýcha. Ono samotné "vědomí Já" je tou překážkou, která mě odděluje od Něj. Toto "Já" se tedy jakoby snaží dostat se do Jeho světa – do Jednoty, a přitom tomu samo brání, protože to by znamenalo, že přijde o svou individualitu, oddělenost. A v Jednotě oddělenost nemůže být! V tom dni jsem pocítila, že toto "Já" je falešné, že k Bohu nepatří, že vlastně není skutečné. Já, jak jsem se doteď vnímala, nejsem! Já nejsem! Je jen On. Bůh Je a pokud mu něco odporuje a snaží se být mimo Něj, není to od Něj a nepatří k Němu. "Já" je jen iluzorní představou nějaké konkrétnosti v mém vědomí. Falešný obraz – ego, vytvořený mým vědomím. 

Dvakrát Já
V momentě, kdy jsem pocítila iluzornost tohoto mého Já, mi došlo mnoho věcí. Především jsem si konečně položila otázku – kdo tedy jsem, když ne to, co jsem do teď považovala za "Já"? A pokud tedy nejsem tímto svým bolavým (prašivým) já, jak mohu vědět, čeho jsem vlastně hodna a schopna? Pocítila jsem, že nejenže vlastně vůbec nic nevím, ale i to, že nejsem jen jednou, ale dvakrát! Dvě jakési bytosti – ego, které se nikam dál, než za modlitby za odpuštění nedostane, a pak ještě někdo, kdo toto ego pozoruje a ví o sobě, že je nějakým způsobem spřízněno s Bohem, že může poznat víc. V ten den jsem pochopila, že si musím vybrat. Kdo jsem? Pokud se budu ztotožňovat se svým egem, tak jsem skončila. Ego se k Bohu nedostane. Ego je jen výmysl – lež a Bůh je Pravda. Ego je mrtvé a Bůh Živý. Vybrala jsem si být tím, kdo je blíže Bohu a kdo míří k Němu, ale ke „ztotožnění“ – uvěření v to, procítění této skutečnosti, hned nedošlo. Nejprve jsem měla poznat, jak mocně mé ego překáží v cestě.

Ego a duch
Z knihy AllatRa se dozvídáme, že člověk – je Osobnost, duch, který má k dispozici materiální tělo a vědomí, jako nástroje k poznávání. Člověk není svým tělem ani vědomím, je něčím víc – duchem, který si v každé chvíli vybírá, do čeho bude vkládat svou pozornost (tvořivou životní sílu). A to pak bude. A nástroje (tělo a vědomí) mu mají sloužit, zde, v hmotném světě. Osobnost nemá žádnou svou vůli, jen tuto svobodnou volbu. Ona jen vybírá, jaké vůle bude průvodcem. Je Vůle Duchovního světa – Boha a je Vůle Živočišného rozumu materiálního světa (satana). Není žádné jiné vůle. Buď Vůle Boha – Láska, Jednota, Život, svědomí, nezištnost, darování, spojování, radost – nebo vůle Živočišného principu – satana, kterého je vědomí Já nástrojem – pýcha, oddělenost, rozdělení, samolibost, konzum, prázdnota, samota, utrpení, existence bez Boha. A Osobnost pouze vybírá, kam bude svou pozornost směřovat. Osobnost – duch je tím skutečným Já, to ona rozhoduje, to ona disponuje silou pozornosti, která vše tvoří, ne falešné Já od vědomí – ego, démon, který si myslí, že má svou vlastní vůli.

Cesta k Bohu podle démona
Dostala jsem Znalosti, které jsem pochopila svým vědomím, zformovala jsem v něm představu toho, jak má cesta k Bohu vypadat a co přesně dělat, abych dosáhla cíle. Mé vědomí mě hnalo vpřed, za vidinou osvobození a štěstí ve světě Boha. Formovalo všechny detaily, rozlišovalo na duchovní a neduchovní, nabádalo k urputné snaze a strašilo myšlenkami na to, že to nezvládnu, nestihnu, nepodaří se. Díky tomu jsem vše rozdělovala na duchovní a neduchovní (materiální). To neduchovní jsem odmítala a když jsem to přesto udělala, přišly výčitky a pocity viny. Přestože jsem v meditacích pociťovala jasné záblesky něčeho nádherného a jemného uvnitř, byla jsem většinu dne v napětí, neustále se hlídala, abych neudělala "chybu". Zcela jsem se izolovala od lidí (aby mě nezmátli, aby mě nezdrželi na cestě, resp. abych já neuklouzla a nesešla z této cesty kvůli vztahům k druhým lidem). Stále jsem kontrolovala, co jsem řekla, proč, kdo mě k tomu vedl, čí Vůli provázím. Posuzovala jsem (vědomím), jak na tom jsem a co musím ještě zvládnout. Není divu, že jsem necítila Duši, Lásku, Boha ani štěstí. Vždyť toto "Já" je plodem materiálna, nezná a nemůže poznat, co to je duchovní, neví o něm nic. Vždy bylo, je a bude odděleno od Boha a Jeho světa a také, a to je důležité, odděleno od druhých lidí! Navíc, ego do světa Boha nechce! Ono se ho bojí! Došlo mi, že tady něco nehraje a zastavila se. Bylo přece jasně řečeno i napsáno, že DUCH SPOJUJE A DÉMON (VĚDOMÍ) ROZDĚLUJE! BŮH JE LÁSKA (ne strach), BŮH JE SPOJENÍ (ne rozdělení).

Hlas našeptávače
A skutečně, něco vnitřního mě vedlo k lidem, uvědomila jsem si, že se chci setkávat s ostatními na této cestě, sdílet s nimi své poznatky, něco hezkého a smysluplného s nimi tvořit. Ale jakýsi varovný hlas v hlavě mi našeptával, že je to past, že je to ztráta času, že mě to svede z cesty a že vlastně oni, ti lidé, které ještě ani neznám, jsou docela nebezpeční. Dokonce mě přesvědčil, že mám z lidí vlastně strach! Také jsem zjistila, že se v mé hlavě nacházejí myšlenky: já chci poznat Boha, Já chci dosáhnout osvícení, Já chci splynout s Bohem. Já chci. Ale kdo ve mně takto přemýšlí? Kdo je toto Já? Kdo se odděluje od druhých, aby jen ono samo došlo k Bohu? Démon, to démon rozděluje! Toto " Já" mi tedy říká, jak vypadá cesta k Bohu, chce, abych následovala jeho pokyny. A když udělám něco jinak, vyčítá, kritizuje, ponižuje mě. Toto ale není hlas Boha! To není hlas Boha! Bůh nepřikazuje, nezakazuje, nevyčítá, neponižuje, nerozděluje na dobré a špatné. On je Láska! Čí byl tedy ten hlas, který mě jako by vedl do světa Boha? Pochopila jsem a zastavila se. 

Odpadnout
V tu samou dobu, co jsem ubrala plyn a přestala se kontrolovat, jestli všechno dělám správně a jestli je to duchovní nebo ne, jsem uvnitř sebe něco krásného pocítila. A bylo to překrásné, hluboké a opravdové. Pocítila jsem, že to je ono, pocítila jsem, že On – Bůh je tady uvnitř celou tu dobu! Stačilo vlastně přestat poslouchat ten hlas, stačilo obrátit svou pozornost (beze snahy o nějaký efekt) dovnitř k Němu, odstranit všechny obrazy či zvuky ze své hlavy, prostě "spadnout klidně a s lehkostí ke své Duši, jako do měkké náruče Matky". Žádná snaha a napětí, jen spadnout, odpadnout od svého šíleného vědomí! Začala jsem chápat, že vlastně žádná cesta k Bohu není. Vše je mnohem jednodušší! Vždyť On je přímo tady a teď! Mé "Já" mě vodilo v kruhu, a přitom Bůh je přímo uvnitř něj!

Dialog s Bohem
V jednom z video rozhovorů s I. M. Danilovem se praví: buď se člověk nachází v dialogu s Bohem nebo se svým vědomím – démonem. Když je v dialogu s démonem, pohybuje se v minulosti nebo budoucnosti. Je sám a cítí prázdnotu, kterou se snaží zaplnit něčím materiálním. I přesto, že se zaplňuje, je stále prázdný a nespokojený. Je to nikde nekončící nespokojenost. Když je v dialogu s Bohem, je šťastný, je naplněný Láskou, nic nepotřebuje, protože všechno už je v něm (v jeho Duši) přítomno a on se nachází přímo v tom. Tady a teď. To je dokonalé štěstí. Bůh je tady a teď. Vědomí žije v minulosti nebo budoucnosti. Ale Bůh je tady a teď! A kdy to cítím? Když provádím duchovní praktiku Lotosový Květ, která není jen "obyčejnou" meditací ve smyslu "sednu si, provedu něco, jsem někde, něco cítím, pak z toho vyjdu a pokračuji ve svém životě, jak jsem zvyklá".  Tato duchovní praktika je způsobem bytí. Provádí se neustále, ať je člověk kdekoliv a s kýmkoliv, neustále je obrácen dovnitř, pozoruje světlo nebo plamínek ve svém nitru, miluje Boha svého, cítí hlubokými pocity, je tedy v dialogu s Ním. A tento dialog, to nejsou slova, ani zvuky, ani obrazy, jen pocity, hluboké pocity. Díky tomu on je neustále šťastný, a to za jakýchkoliv okolností, tedy i tehdy, když dělá něco materiálního. Nic není špatné a neduchovní! Věci pouze jsou, důležitý je vnitřní stav! U Boha, s Ním, je vše dokonalé a správné! Štěstí a vnitřní radost, která přichází v kontaktu s Jeho světem je nepopsatelná! Člověk je přímo naplněný Láskou, cítí Jednotu se vším, co je. Není žádné Já, žádné překážky, žádné omezení ani vize nějaké cesty někam, žádná potřeba ani přání. Nic není špatně, není třeba se snažit o cokoliv. Vše je tady a teď – s Ním. Já – není! Stačí se jen PUSTIT SVÉHO ILUZORNÍHO JÁ a všech jeho představ, myšlenek, tužeb a plánů! A je to obrovská úleva. A pak je jen On, a to je štěstí. 

Bůh je jako proudící živá Láska, pramenící přímo v Duši člověka. Stačí se jen obrátit, ponořit se, procítit, milovat Ho, být vděčný a radovat se. Co v tomto materiálním světě se tomuto může vyrovnat? Nic.

Ježíš řekl: „Zapři sám sebe a následuj mě. Protože kdo by chtěl svůj život zachránit, ten o něj přijde. Ale kdo ztratí svůj život pro mě – nalezne jej". Jsem přesvědčena, že se jedná právě o toto. Zahoď své Já a vše, co z něho pochází – a ponoř se k Němu dovnitř. A nalezneš Život, který nepomíjí. Skutečný Život, ne existenci. Tam je štěstí, to pravé, nepomíjející, tam je Láska, blaženost, klid, zkrátka vše nejlepší. Buď s Ním – a je štěstí. To stačí.

V dnešní době se hodně mluví o sebe lásce, jako o základu pro spokojený život a vztahy. Milovat sebe? Ale kdo jsem Já? A kdo ve mně má koho milovat? Vědomí Já (ego) milovat neumí, zná jen spotřebitelský vztah (já tobě, ty mně, co z toho budu mít atd.). Ego neví, co je Pravá Láska, která jde z Duše, ono nezná Duši ani Boha a nikdy je nepozná. Ego může pouze "milovat – obdivovat, uznávat, upřednostňovat" samo sebe – a pak to není nic jiného než rozvinutý egoismus. Pakliže ovšem je to duch, který se nalézá v Lásce k Bohu, pak je to skutečná Láska. Sebe – láska (Láska k Bohu v sobě), sebe – důvěra (jako důvěra k Bohu v sobě), sebe – vědomí (jako vědomí Boha v sobě). To vidím jako ten nejlepší základ pro spokojený, naplněný a smysluplný život. 

Miluj Boha svého, to je vlastně proces poznávání bez začátku a konce, je to neustálé prohlubování Lásky. Čím víc člověk Boha poznává svou duší, tím více Jej miluje, Láska v jeho nitru roste a kvete, naplňuje zevnitř. A čím více miluje Boha, tím více miluje veškeré Jeho stvoření. On se stává Jeho Láskou, stává se přímo pocitem. Nakonec je jen Láska (už není vztah člověk – Bůh). Nakonec je jen jeden, jen Bůh. A On je! 

Kdo mě bude soudit?
Když se dnes ohlédnu za svým starým životem, vidím bytost, která nezná Boha a uchyluje se ke lžím, aby vůbec ve vnějším světě přežila. Tou lží trpí a způsobuje bolest sobě i druhým. Svého utrpení se chce samozřejmě zbavit a volí ty nejhorší způsoby. Ještě nedávno jsem ji odsuzovala, ale nyní na ni hledím jinak. Je jako lev v kleci, který podniká zoufalé pokusy o únik a osvobození. Jenže nemá Znalosti a nechápe, z čeho se jeho vězení skládá a kdo jej vytvořil. Neví, že je to vězení utkané ze lží a že jej postavil on sám. A že se stačí „jen“ vyzbrojit mečem upřímnosti k sobě a s upřímností a Láskou se obracet k Bohu, a vězení se začne rozpouštět, vlákénka rozmotávat. Nicméně čas od času, vždy, když jsem nejvíce v Lásce, se dostaví atak – připomenutí minulosti a následuje hluboký pocit viny a špíny. A já si tím bojuji. Stává se to i přes to, že jsem se už snad tisíckrát modlila za odpuštění a stále se napravuji. Jak je možné, že i když miluji Boha stále víc a víc a cítím blízkost Jeho světa, mě tento pocit viny neopouští? Co je jeho podstatou? Je jako silný provaz uvázaný k noze, za který někdo škube, aby mi připomněl, aby mě zastavil, znehybnil. Kdo asi? Kdo na mě stále ukazuje prstem a tvrdí, že já nemohu, nejsem hodna přiblížit se k Bohu kvůli minulosti? Uvědomila jsem si, že můj příběh je vlastně shlukem informací, živený energií mého prožívání, ztotožňování se s ním. A přitom tento příběh v okamžiku Tady a Teď, tedy v okamžiku, v němž Žije Bůh, neexistuje, ve Věčnosti on neexistuje! To jen já, když ho stále prožívám (emocemi) ho činím živým a skutečným. Kdo? Kdo mi předhazuje tento shluk, aby vyvolal pocity viny, a tak mě skrze silnou emoci drží ve svém iluzorním "šachu"? Kdo mě nechce pustit k Bohu? Ďábel! Já slyším jeho hlas: "Nezvládneš, nejsi hodna, jsi špinavá, příliš špinavá pro svět Boha. Myslíš, že ti On, Nejvyšší, odpustí? Opravdu? Haháá, tak to se pleteš, pro tebe už žádná šance není. Podívej, cos dělala, toto už neodčiníš, i kdyby ses stavěla na hlavu. Žádná radost, žádný život, žádná svoboda pro tebe. Tvé místo je tady, u mých nohou. Budeš věčně prosit za odpuštění." Takový je jeho hlas. Slyšela jsem ho mnohokrát. Kolikrát mi vehnal do očí slzy, když mi připomněl mé temné období, kolikrát mě stáhnul dolů! Znovu a znovu jsem se s ním utkávala a znovu a znovu prohrávala, než jsem si nakonec uvědomila, že to já sama se připoutávám ke svému starému příběhu, činím ho tak živým a skutečným, a to proto, že si to nedokážu odpustit. Jsem to já sama, kdo se má soudit a kdo si má odpustit. Teprve pak přijde smíření a tento příběh se pro mě stane cizím. Teprve pak ve mně nevyvolá žádnou odezvu a teprve pak tento provaz zmizí.

Odpusť sama sobě
Odpustit sama sobě? Ale jak to udělat? Už jsem to zkoušela mnohokrát a nikdy jsem to nedokázala. To proto, že soudcem byl démon, který vládl v mém vědomí. Trýznil mě dlouhé roky a tvrdě. Kdo mě ale může opravdu soudit? Jedině Bůh! Představuji si tedy, že se na sebe dívám očima samotného Boha. A vidím sebe, jak přicházím, jak padám na kolena, s pláčem a obrovskou touhou po odpuštění, znovu a znovu dokola v slzách vyprávím svůj příběh, vše popisuji, to špatné, co jsem udělala nebo chtěla udělat. Vidím samu sebe, jak se třesu, jak jsem na pokraji sil. Co udělám, co řeknu této bytosti, k níž cítím takovou lásku? Ano, cítím Lásku, cítím soucit, pochopení! Já nesoudím, netrestám, já miluji! Jdu tedy k ní, k té nebohé, a beru ji za ramena, zvedám ji, objímám ji a laskavým hlasem jí pravím: „neboj se. Pohleď! Pohleď, co je před tebou!“. A stojím sobě samé tváří v tvář. Tak blízko, jak jen to jde. A dívám se do svých vlastních očí, tak krásných. Dívám se dovnitř, do jejich hlubin, ze kterých na mě proudí Láska. A náhle není žádná minulost, ani budoucnost. Není vina, trest, soud, není pravda ani lež, světlo ani tma, dobré ani špatné. Už není žádné já a ty, není žádné rozdělení, je jen Jedno. Je něco velké živoucí, skutečné, teplé, hebké, měkké, krásné, co vlastně nelze popsat slovy. 

MILUJ BOHA SVÉHO, to je Klíč ke štěstí. Je to cesta k opravdovosti, nalezení smíření, klidu a Míru v sobě samém. Miluj Boha svého je cesta Lásky k Pravdě.
Děkuji. Děkuji za Milost, za Lásku, za Znalosti, děkuji za Šanci změnit se. Děkuji všem, kdo tyto Znalosti přinesli a všem, kdo je šíří dál mezi lidi, aby se i ostatní mohli osvobodit. Děkuji svému drahému Příteli za jeho nekonečnou trpělivost, laskavost, dobrotu a opravdovost, která mi po celou dobu dávala naději, že je to možné. Děkuji mu na tisíckrát zase a znovu, že mě provázel a podporoval už jen tím, že ve mě prostě věřil. Bůh žehnej všem dobrým a opravdovým Lidem.

Nebojme se
Ve filmu o bílé velrybě Moby Dick jsem zaslechla tyto věty: „Ďábel má rád nevyřčená tajemství. Obzvláště ta, která sžírají lidskou duši.“ Cítím, že je to pravda a napadá mě, že kdybychom my všichni dokázali otevřít své nitro a vyjevit lidem svá černá tajemství, která nás tolik tíží, ulevilo by se nejen nám, ale všem. Možná by se ulevilo celé této planetě. Vždyť jsme všichni lidé (jsem si jista, že existuje mnoho lidí s podobným příběhem, jako byl ten můj) a sužují nás ty samé strasti. Můžeme si namísto soudu podat pomocnou ruku. Vždyť není nikdo, kromě Boha, kdo by nás směl soudit. A Bůh je Láska. Nebojme se.



V článku jsou obsaženy Znalosti z knihy AllatRa, z Bible a video pořadů "Od duše k Duši".

Líbí se mi 14



Klíč ke štěstí - z vlastní zkušenosti - Hodnocení: 5.00 z 5.00 . Počet hlasů: 14
Podobné články:



Zanechat komentář

Myšlenka dne

Každý skutek vytváří především naše zformovaná myšlenka.


Kalendář událostí