Když slunce vychází na západě… neboli Džanibekův efekt a zemské klima.

 

„Zdá se mi, že člověk nejenže změnil klima naší planety,

ale také něco udělat s časem. Všimli jste si?

Teď přeletí deset let jako předtím tři.“

Robert De Niro

Mráz jemně štípe do tváří, jasné únorové slunce si hraje na bílém sněhu s oslnivými odrazy, a my, skupina bezstarostných školáků, sjíždíme na saních ze strmého zasněženého svahu na tlustý led zamrzlého rybníka v parku. To jsou mé vzpomínky na Leningradské zimy 70-tých let minulého XX století. Když byly školáky už moje děti, jejich vzpomínky na mrazivé zimy byly přerušeny obdobími absolutně holých zim bez sněhu, kdy občas v únoru, namísto zimních kožešinových bot, museli nosit gumové holínky, a zimní souprava určená na procházky po zasněženém lese zůstala nedotčená kvůli nedostatku sněhu. Co se týče zim posledního desetiletí, teplé zimy bez sněhu tak rozmazlily obyvatele Petrohradu a naše „statečné“ technické služby, že když náhle v prosinci 2009 (v prvním kalendářním měsíci zimy!) napadl sníh, byla to opravdová pohroma pro naše severní město. Ale znovu se v posledních čtyřech letech podobá zimní počasí spíše palčivému prodlouženému podzimu.

„To je toho!“ - řekne „možná“ pozorný čtenář – „Tak tomu bylo i v minulosti, například v XIX století sám A. S. Puškin napsal v nezapomenutelné básni „Evžen Oněgin“:

В тот год осенняя погода                               V tento rok podzimní počasí
Стояла долго на дворе,                                  Stálo dlouho na dvoře,
Зимы ждала, ждала природа                         Po zimě toužila, toužila příroda
Снег выпал только в январе.                          Sníh napadal až v lednu.

                                                                            (doslovný český překlad)

No, musím souhlasit, že myšlenka o těchto sezónních rozmarech našeho přímořského města i mně do určité doby ukolébávala. Ale jednoho dne...

Nicméně, začnu pěkně popořádku z faktů, v tom pořadí, v jakém ke mně přicházely. Začněme s… Antarktidou!

„Vědci, kteří prováděli vrtné sondy v blízkosti pobřeží Antarktidy, učinili závratný objev, který pomůže předvídat budoucnost naší planety - .... na tomto ledovém kontinentu, jehož teplota byla kolem 20 stupňů Celsia, rostly lesy podobné tropickým deštným pralesům.“

Tropy v Antarktidě v dávných dobách mě nijak nezaskočily – vždyť všichni víme, že kontinenty, i když pomalu, se pohybují společně s tektonickými deskami, a proto – „Antarktida za miliony let mohla tiše driftoval z teplých moří v chladnější zeměpisné šířky“, – rozvážně jsem si to odůvodnil. Nicméně, další informace prokázala mou naivitu a přinutila mě zamyslet se nad klimatem mnohem vážněji.

V průběhu páté vesmírné mise kosmické lodi „Sojuz T-13“ a orbitální stanice „Saljut-7“ (od 6. června do 26. září 1985) si Vladimír Džanibekov všiml neobvyklého a zdánlivě neznámého pro moderní mechaniku a aerodynamiku efektu, charakteristického pro stav beztíže.

Během vykládání transportní lodi, odtáčel Vladimír Džanibekov prstem matice na montážních šroubech, které byly součástí pásek, jež držely kontejnery pro přepravu věcí odesílaných do kosmu.

Jako obvykle se matička odšroubovala ze šroubu a letěl dál, Vladimír jí chytil a schoval do kapsy. Ale v jednom případě se kosmonautu nepodařilo matici zachytit, a ta, k jeho velkému přikvapení, odlétla asi 40 centimetrů, potom se najednou otočila o 180 stupňů vůči ose otáčení a letěla dál, rotujíce ve stejném směru, ale už s opačným pólem. Přibližně po dalších 40 centimetrech letu se matice opět otočila. Tento jev kosmonauta natolik zaujal, že matici zatočil zpátky na šroub a znovu ji odšrouboval. Výsledek byl stejný!

Po menším zmatku ve vědeckých kruzích se zjistilo, že se dá Džanibekův efekt vysvětlit na základě klasické mechaniky. Podstata tohoto jevu spočívá v tom, že těleso, které se volně otáčí ve stavu beztíže, má různé momenty setrvačnosti, impulsu a počáteční rychlosti otáčení vzhledem k různým osám otáčení. Jde o to, že při odšroubování matice je obtížné, aby docílila přesnou rotaci pouze podél jedné osy. V každém případě je potřebný minimální impuls, který získá těleso vzhledem ke každé ose. Postupně se tento impuls hromadí a převažuje axiální otáčení tělesa (matičky). To znamená, že se těleso na začátku otáčí kolem jedné osy, potom se tato osa najednou neočekávaně převrátí opačným směrem, dochází ke kotrmelci, ale těleso pokračuje v otáčení ve stejném směru jako před kotrmelcem. Za určitou dobu se osa opět obrátí a vrací se do původní polohy a těleso se točí jako na začátku. Tento cyklus se může mnohokrát opakovat.

A tady se do mysli začínají vkrádat nepříjemné analogie s naší Zemí, otáčející se ve stavu beztíže. „Ale efekt pravidelného cyklického otáčeni pólů u rotujícího tělesa ve stavu beztíže se vztahuje pouze na tělesa s nestabilním těžištěm, tak jak to souvisí s naší Zemí?" – zeptá se pozorný čtenář. Nicméně, promiňte, o jakém stabilním těžišti můžeme hovořit u naší planety?

Asi každý z nás se alespoň jednou pokusil roztočit syrové nebo vařené vejce – rozdíl je patrný okamžitě. Naše Země má relativně malé pevné jádro, které plave v tlusté vrstvě tekutého magmatu, který se nachází v ne příliš tlusté vrstvě pevné litosféry, jež je ze tří čtvrtin pokryta oceány, což znamená – opět tekutinou. To znamená, že v tak obrovské kouli o velikosti planety, skládající se převážně z látek v kapalném stavu, prostě nemůže pevné těžiště existovat. Je přirozené předpokládat, že právě Džanibekův efekt je jednou z hlavních příčin zajímavých nálezů v Antarktidě, která se opravdu mohla nacházet v tropech v momentě opakující se otočky Země.

No, a ještě něco reality teď už současného – XXI století ...

Grónské město Llulissat, s počtem obyvatel 4500, se stalo světoznámé díky neobvyklému jevu astronomicky „nesprávnému“ východu slunce. Polární noc skončila o dva dny dřivé, než tomu bývalo doposud. Tato událost vyvolala mezi vědci veliký zmatek. Příčina tohoto jevu nebyla nalezena a mezi vědci začala kolovat neuvěřitelná a absurdní vysvětlení. Jaká jsou fakta? Obyvatelé Llulissatu, ačkoli to neočekávali, zaznamenali východ slunce 11. 1. 2011. Podle historických terminů spojených s koncem polární noci, se mělo slunce objevit nejdříve 13. ledna. Níže je zobrazena tabulka východu a západu slunce pro souřadnice W051 06, N69 13:

Jak je vidno z tabulky, která se nachází na webu Astronomical Applications Department, mělo opravdu svítání nastat až 13. ledna, ovšem slunce zastihlo obyvatele Llulissatu nenadále. V téže chvíli potvrdilo 4500 obyvatel města východ slunce 11. ledna, což je o dva dny dříve, než byl obvyklý termín svítání. Co se stalo s přírodou, co způsobilo předčasný východ slunce?

Nebo jsou zde další příběhy z početného seznamu svědectví:

„…mnozí lidé zaznamenali, že je Slunce v průběhu dne příliš daleko na jihu nebo na severu. O tom, že se slunce nachází jižněji, se nedávno dělila na sociálních sítích velká skupina lidí ze Spojených států a hovořila o tom samém odklonu od pravidla, které stanoví čas východ slunce. Zemské kolísání, které tvoří figuru v podobě 8, umístilo Slunce mnohem jižněji.“

"Nevěřil jsem rozhovorům o tom, že Slunce není na svém místě. Teď už věřím. Dnes ráno jsem se šel podívat a Slunce vycházelo na jihovýchodě. Můj dům je orientován na jih. Každé ráno, už po mnoho let, pijeme s kamarádem kávu na mé zadní kryté terase, která je otočená na sever. Každé letní či zimní ráno jsme museli posunovat naše židle v závislosti na tom, jak se Slunce nacházelo výš, aby nám nesvítilo přímo do tváře. Vyšel jsem se podívat. Nebylo dokonce ani v blízkosti místa, kde se obvykle nacházelo a neosvětlovalo mou terasu. Obešel jsem dům a ukázalo se, že se nachází na jihovýchodě. Sluneční paprsky prosvítají přes moje přední dveře. Jsem v šoku.“

„Je to pravda. Bydlím v tomto domě už 23 let. Jsem vášnivá pozorovatelka Měsíce a Slunce, a nikdy se Slunce nenacházelo tak jižně na východní obloze. Řekla jsem o tom svému muži za poslední měsíc mnohokrát.“

„V posledních letech ho pozoruji v místě, v kterém se nikdy v životě nenacházelo. Není to pro mě vůbec těžké, protože posledních 14 let sedím v kuchyni na stejném místě a ve stejnou ranní dobu. Bez ohledu na to, co to může být nebo jakou to má příčinu, je tento jev z nějakého důvodu ignorován sdělovacími prostředky. Zajímalo by mě, co je to za příčinu.“

„Také jsem byl skeptický. Ale teď s určitostí vím, že se Slunce posunulo. Všiml jsem si toho, když jsem jel do práce. Po stejné cestě jezdím každé ráno ve stejnou dobu už 25 let. V tomto ročním období mě na cestě do práce pokaždé Slunce oslňovalo. Teď vychází o několik stupňů jižněji. Komu věříte? Těm, kteří říkají, že to není pravda nebo svým vlastním očím?“

„Pozorováno v Moskvě 10. 06. 2009: Slunce vychází v 03.45 (zapadá ve 22,45 – noc trvá jen 5 hodin), téměř na Severu (!), pozvedne se nad horizont a putuje na Východ, kolem 8 hodin dorazí na Východ a teprve potom začíná stoupat. Tak vypadá svítání nad Moskvou: pokud se na mapě budeme orientovat na Lužniki (na hlavní arénu), tak vychází sever-severovýchodně. Letní červencová noc - 6 hodin, to znamená, že by Slunce mělo vycházet na severovýchodě (na 45°), ovšem doba trvání noci se zkrátila o 1 hodinu, takže se úhel odklonění od severu zmenšil na 37,5° (odhad je orientační, samozřejmě). Přibližně jde o posun severně až o 8°, který jsem pozoroval ze svého okna, a který jsem zaznamenal na fotografie.

Vše nasvědčuje tomu, že od roku 2004 začalo Kolísání Zemské osy. Osa otáčení Země opisuje jakousi osmičku se stále se, rok od roku, zvyšující amplitudou. Právě proto se mění obvyklá místa východu a západu slunce, která pozorují mnozí pozorní obyvatelé měst a obcí. Právě proto se změny počasí stávají rod od roku extrémnějšími.

 

Hérodotos se zmiňuje o tom, že v době před potopou vycházelo slunce na západě, a těsně před potopou vyšlo na východě. V Koránu je psáno, že nastane okamžik, od kterého nebude přijato pokání a uvěřivším nepomůže jejich víra. Stane se to, jakmile slunce vyjde na západě. To, že jsou tyto jevy periodické je zřejmé z Džaniběkova efektu a je jasné, že čím menší je velikost, rychlost a hmotnost tělesa, tím vyšší je frekvence probíhajícího procesu.

Na jednom analytickém serveru byla v komentářích k publikaci „Odhalená tajemství Angkory a plošiny v Gíze – kyvadlo Orionu a Draka. Apokalypsa dnes?“ vyjádřena zajímavá myšlenka ohledně daných proroctví z Koránu:

„Ne, asi stěží slunce vyjde na západě, jak jsem psal níže, tady se jedná o polovinu cyklu precese, 12 souhvězdí, nyní slunce vychází na východě v souhvězdí Vodnáře a zapadá na západě, přímo v protilehlém souhvězdí Lva. A asi před 13000 lety se na východě nacházelo souhvězdí Lva (proč se Sfinga (Lev) dívá tam, kde dříve za úsvitu vycházelo Slunce, a to tehdy vycházelo v souhvězdí Lva), a na západě se v té době nacházelo souhvězdí Vodnáře. A dnes slunce vychází v souhvězdí, které se kdysi nacházelo na západě. Slunce vychází na západě!

Neobjasnil jsem to úplně správně, protože neexistuje žádné jasné ohraničení či přesný rok, ve kterém proběhne přechod z jednoho souhvězdí do druhého. Jedná se o časový interval, ve kterém se nacházíme právě teď. Tento interval probíhá jednou za 13000 let (polovina cyklu precese) a nazývá se Křižovatka. Za celý cyklus precese, kdy Sluníčko prochází všemi znameními zvěrokruhu, budík zazvoní 2 krát, jakmile dochází k přechodu v souhvězdí Lva a v souhvězdí Vodnáře. Asi tak.“

Co se týče Hérodotova popisu, zajímavě o něm píší Graham Hancock a Santa Faya v knize „Zrcadlo nebes, hledání ztracené civilizace“:

„V Hérodotově době vycházelo Slunce na východě v den jarní rovnodennosti právě na pozadí souhvězdí Berana; v tento okamžik se souhvězdí Váh nacházelo „v opozici“ přesně v místě, kde bude Slunce zapadat za dvanáct hodin. Jestliže posuneme hodiny precese o polovinu cyklu zpátky (o šest „hodin“ zvěrokruhu nebo asi o 13000 let), uvidíme opačnou kombinaci: jarní Slunce vychází na východě ve Vahách a Beran se nachází v opozici, na západě. Dalších 13000 let dozadu a situace se bude opakovat: jarní rovnodennost bude opět v souhvězdí Berana a souhvězdí Váh bude „v opozici“.

Ovšem fakt zůstává faktem. Změny v planetárním měřítku probíhají periodicky jednou za 13 000 let a soudě podle pozorování a informací z knih Anastasie Novych, žijeme v době končící periody takového cyklu – v době Křižovatky. Pokaždé je takové přechodné období doprovázeno globálními kataklyzmaty, způsobenými jak planetárními, tak i kosmickými procesy.

Proč o tomto média mlčí? Odpověď na tuto otázku není nikterak složitá. Vždyť častokrát posláním některých lidí, patřících do vládních organizací, není pomáhání lidem, udržování míru, stabilní ekonomické situace a ostatních věcí, ale banální touha po moci. Proto se i informace podává v přežvýkané „adaptované“ formě se spoustou reklamních a jiných rozptylujících přísad, aby se odvedla pozornost lidí od hlavní podstaty probíhajících událostí.

A co se stane, jestliže bude informace úplná, „nefiltrovaná“? Tehdy se začne každý člověk sám zamýšlet, a to ne nad drobnými krátkodobými problémy svého ego, kariérou, úvěrem, společenským postavením a jinými naplavenými nečistotami. V plném rozsahu vyvstane otázka budoucího přežití v extrémních situacích. V první řadě se objeví hlavní principy Lidské přirozenosti. Nastane okamžik Pravdy, Volby každého: kdo jsem, Člověk nebo zvíře, které se bojí jen o vlastní kůži?

A teď já, obyčejný inženýr, určitě ne specialista v oblasti fyziky, astronomie a klimatologie, docházím k velmi zřejmým závěrům:

• Je načase ukončit „pštrosí politiku", která skrývá realitu, a podívat se pravdě do očí: obyvatele planety Země čekají ve velmi blízké budoucnosti veliké změny. Tyto změny mohou být spojeny nejen se změnami nebo zhoršením klimatu. Mohou být doprovázeny zemětřeseními, probuzením neaktivních sopek a vznikem nově se objevujících obřích tsunami, bouří, tornád a dalších „půvabů“ probuzených živlů.
• Takové prosté a obvyklé věci, jako je jídlo, střecha nad hlavou a prostředky osobní hygieny, se stanou velkou vzácností.
• Dokonce, i když nás katastrofy přímo nezasáhnou, tak potok migrantů z postižených regionů může zaplavit naše území. A potom bude záležet pouze na nás–stanou-li se nedostatkovým zbožím takové vlastnosti, jako milosrdenství a soucit.
• Jedině na nás záleží – stanou-li se lidé stádem divokých zvířat, které ctí pouze právo silnějšího, a které je připraveno dojít „hlava nehlava“ ke své iluzorní záchraně. Nebo projdeme toto období zkoušek jako jedna sjednocená rodina lidí Rozumných a Lidských, a tím dokážeme Stvořiteli naše právo na pokračování rozvoje a Duchovní Úsvit naší civilizace!

 

Sergej (Petrohrad, účastník MSH „AllatRa“)