Například: Dobré zprávy
KDO JE DUCH SVATÝ? -1

Pokud bychom chtěli v Bibli hledat systematické pojednání o Duchu svatém, byli bychom asi poměrně brzy zklamáni, protože se v ní, zvláště ve Starém zákoně, nevyskytuje. Tato skutečnost může vyvolat otázku, zda je vůbec na místě zabývat se tímto tématem. Odpověď samozřejmě bude kladná, protože Písmo, ačkoli nepodává systematickou nauku, poskytuje potřebná východiska pro teologickou reflexi. S pojmem duch se lze v Písmu setkat poměrně často, ale ne vždy se jedná o ducha Božího. Proto je zajímavé prozkoumat, jak k Duchu svatému přistupují starozákonní a novozákonní texty a v jaké souvislosti o něm mluví.

Boží duch ve Starém zákoně. Termín Duch svatý, tak jak ho známe z křesťanského prostředí, se ve Starém zákoně nevyskytuje. Pojem duch či duch Boží se samozřejmě objevuje, ale v různých významech. Nejčastěji používaným termínem je ve Starém zákoně slovo rûah, které se obvykle překládá jako ducha s tímto významem je také nejvíce spojováno. Situace je pochopitelně poněkud složitější, protože stejně jako české slovo duch má i hebrejské rûahpoměrně velkou významovou šíři. Základní význam slova rûah je vítr nebo dech.

Původně tento termín znamenal prázdný vzdušný prostor, teprve později pohybující se vzduch či vítr. Srovnání ducha s větrem či dechem nám už navozuje představu něčeho neuchopitelného a námi neovlivnitelného. Přesně to se později v Novém zákoně říká o Duchu, že vane kam chce, jeho hlas je slyšet, ale nevíme, odkud a kam směřuje ( J 3,8).

Už na začátku Bible je zmínka o Božím duchu. Boží Duch, rûah elohîm, se vznáší nad propastí, nad vodami, ještě před stvořením (Gn 1,2), podobně vyjadřuje vládu nad chaosem také v knize Jób (Jb 26,13).

Kromě ducha Božího, který se vznáší nad vodami, znamená termín rûah také dech života, který Bůh vkládá do svého stvoření (Gn 6,17), tedy životní sílu v člověku.

I v prorockých spisech je užití pojmu duch vyhraněnější. Zejména v případě nejznámějších proroků Izajáše, Jeremiáše a Ezechiela. Povolání proroka se děje skrze ducha Božího, který prorokovi dává sílu jednat podle Božího povolání. Jde tedy o povolání člověka prostřednictvím Ducha svatého. Tato linie se samozřejmě vyskytuje už v historických knihách či Pentateuchu, ale zde je výrazněji rozvinuta. Prorocké povolání s sebou vždy neslo vybavení Božím duchem, které se obvykle projevovalo na rovině psychické a fyzické, jinými slovy, Boží duch se zmocnil celého člověka a prorokování mělo často extatické projevy.

Pokud jde o Ducha Svatého, existuje dnes velmi málo informací. Ve všech zdrojích jsou jen útržky a většinou končí u etymologie slova či definice významu a dále už se převádí v nekonečno přerůzných náboženství, vyznání o tom, co je to Duch Svatý. Řeší se, jak On působí: skrze Syna nebo od Syna vychází, anebo skrze Syna od Boha vychází. A to se stává živnou půdou pro hádky mnohých náboženství a vlastně i různých konfesí.

IM: Je to jen záminka pro to, aby někteří jedinci mohli někomu vládnout. Pokud se podíváme na to, co lidé udělají jako první – vytvoří pro sebe podmínky moci. Na Skutečných Znalostech, které přinesli Proroci, začínají vytvářet pohodlný život pro sebe. Proto se upínají na zádrhely a háčky, které sami vymysleli, rozumíš? Pro Proroka, jenž předává a pronáší, je velice složité v mrtvém jazyce hovořit o živém. Mluví obrazně, viditelnými a známými obrazy pro to, aby lidé alespoň něco pochopili. Pokud neumí prociťovat, pokud jsou jejich vnitřní oči zavřené, jak je možné lidem ukázat něco víc? Proto to Proroci říkají tak, aby alespoň trošičku člověk, prostřednictvím svého démona, přes vědomí, trochu to zažil, procítil to. A vždycky dávají lidem takové důkazy, jež staví vědomí do slepé uličky. Chápeš, vzhledem k tomu, že démon je mazaný, prohnaný – on začíná kličkovat, všechno překrucovat a podobně. Ale když je člověk obdařen Duchem, probouzí se v něm vnitřní síla...“

 

U proroka Izajáše se působení Božího ducha projevuje i na rovině mravní jako zdroj mravního života. Izajášovo poselství má mesiánský charakter: Hospodin posvěcuje a zachraňuje svůj lid. Tato jeho úloha je součástí dějin spásy a projevem naplňování mesiánského Božího království. Mesiáš jakožto ideální král je poslán Hospodinovým duchem, aby založil království spravedlnosti a míru, a proměna člověka je zde postupným procesem založeným na zachovávání předpisů Zákona a správném jednání.

Zajímavé je povolání proroka Jeremiáše, jež působí zásadní změnu v jeho životě, který se stává znamením pro Boží lid, například zůstává sám bez vlastní rodiny (Jr 16,2). Boží duch ho uschopňuje hlásat Boží slovo, ale dostává ho také do velmi náročných situací. Prorok prožívá s Hospodinem jeho vztah k Božímu lidu i trápení nevěrného lidu, které si působí svou hříšností. Pokus proroka vyhnout se této službě mu způsobí velké utrpení (Jr 20,9). V knize proroka Ezechiela se setkáme s dalším rozměrem působení Božího ducha. Kromě povolání a hlásání Božího slova prorok na základě svého jednání vystupuje jako znamení od Hospodina (srov. např. Ez 4). Prorok je rovněž Božím duchem uváděn do vytržení či přenášen na různá místa. Téma posvěcení, které je také rozvedeno u Izajáše, má zde jiný rozměr. Hospodinův duch působí proměnu svých vyvolených, ale nejde o postupný proces, nýbrž o tvůrčí zásah Boha, který dává nové srdce. Boží duch je ten, kdo oživuje a vytváří Bohu nový lid.

Z uvedeného přehledu je zjevné, že pojem duch je ve starozákonních textech používán poměrně hojně a ve velké významové šíři. Hebrejský termín rûah je často zastoupen ve svém původním významu, totiž jako vítr. Starozákonní duch se může týkat přímo Hospodina, kdy se jedná o Božího ducha, který působí na lidi. Králové či proroci jsou pomazáni a přijímají Božího ducha. Boží duch byl také přítomen na začátku při stvoření. Bůh dává člověku ducha či dech života, dává svého ducha, který působí prorocké vytržení.

Je tedy důležité pro nás zjištění, že Starý zákon nepojednává o Duchu svatém jako o osobě Trojice. Ačkoli se na několika místech vyskytuje označení svatý duch Boží, je i zde chápán jako Boží síla, ten kdo působí, mluví, zvěstuje.

 

„Igore Michajloviči, řekl jste, že Anděl a Duch Svatý – jsou jakoby totožní, jako jedna Osobnost, ano? Toto u mnohých vyvolá otázky…

IM: To je jedna z Osobností Ducha svatého, abych tak řekl. Chápu, co máš na mysli, pro mnohé to  bude nedorozuměním, že? Jak to? Vždyť je psáno, že Duch svatý - to je Duch svatý, a Angel - to je Anděl, že jo? Ale to mohou říct pouze ti lidé, kteří čtou jen to, co pro ně napsali. A těm lidem, kteří hledají, bych poradil, ať hledají, avšak ne rozumem, ne svým vědomím, protože, jak jsme již řekli, vědomí je lživé, je to tak? Přes vnitřní porozumění, přes hluboké pocity a v každém Písmu. Vždyť proroci, kteří sem přicházeli, přinášeli Pravdu od Boha, viďte? A vezmeme-li například Korán - súra 5, verš 110, vidíme, že Duch Svatý a Anděl Džabrail, nebo jak u nás v křesťanství říkají - Archanděl Gabriel – je ta jedna a ta samá tvář.

 

Michal Krawiec 

 

byly použity materiály videorozhovoru JEDNOTA: https://www.youtube.com/watch?v=JdgpMvT2R0Y

 

pokračování ...... http://polahoda.cz/kdo_je_duch_svaty_-_2

 

 

Líbí se mi 57



KDO JE DUCH SVATÝ? -1 - Hodnocení: 5.00 z 5.00 . Počet hlasů: 57
Podobné články:



Zanechat komentář

Myšlenka dne

Poznat všechno je nemožné, ale je třeba se o to snažit.


Kalendář událostí

Zasílání aktuálních informací o nových článcích na stránkách Polahoda a dalších projektech MSH "ALLATRA"