K Prameni

Jsi z Pramene řeka.
Odnikud vytrysknuvší proud
vystřelil tě jako kapku
směrem do života.

Proud řeky je tečení,
vody života míří vždy vpřed.
Kamkoliv.
Nikdy však nazpátek
a nikde nestojí.

Řeka nese vše.
Světlo i tmu,
oblé i hranaté.
Pod korunami stromů tmavne,
osvícena sluncem blyští se do všech stran,
mýdlovými bublinami zavoní,
však ničím nezměněna plyne si dál
A ty v ní, také takový.

Jak bláhová je kapka
co do kříže vzpírá se,
neznajíc podstatu vod.
Myslí, že postojí si v proudu,
že vystoupí, či usnadní si plavbu
jinými postoji.

Ale kdeže, proud řeky unáší ji
a vzpírající odírá o říční kameny.
Raněná bojuje s klacky a větvemi,
stlačená na dno, sbírá strach.
Opevňuje se.

Vzpírající vždy zmítá se.
Víří v příbojích nástrah,
bojuje s úskalími.
Se zaťatou pěstí a rty sevřenými
vymýšlí strategie.
Jak plout, jak ustálit pohyb,
jak uhnout,
jak ovlivnit směr…
A musí to tak být?
A nelze vystoupit?
Jak na to, jak jen na to?
Podívej! Už vyhlíží břeh.

Pravdou však je, že jen zmítá se, nic víc.
A řeka ladně plyne dál.

Jaký smysl má vzpírat se Podstatě?
Odmítat pravdu,
vyhlížet, kým jiným se stát,
než pouhou ubohou kapkou…
Můžeš přemýšlet,
však proud stejně si plyne
a život jde dál.

Nejsi to ty, kdo řeky proud zrodil,
kdo jí dal rychlost, určil cestu, zadal směr.
S čím vlastně bojuješ a cože chceš měnit?
Co chceš dokazovat a komu?

Proč je život tak těžký?
Proč je život jen boj?
Vzpírající vždy zmítat se bude.

Co však ten, kdo s láskou vše přijal?
Kdo zamiloval si vody, co nestvořil?
Lehce jak pírko proudy jej nesou.
A dovolují, aby se vším se potkával.

Proplouvaje hlubinami
ze dna nese to nejlepší.
Stržen přívalem proudu
nabírá sil.

Nástrahami rybářů proplul jak nic.
Vždyť co by malé kapce vody mohli velkého nabídnout?
Snad mýdlovou pěnu?

Kde stojatá hnijící voda,
tam se nezastavil.
Vždyť život nezná zastavení.
A v hnilobě života není.
Tam bují jen zloba a nespokojenost.

Na kámen vhozen, poznal, kým je
a ocenil měkkost vod.
A přes ostré klacky
obrousil hrany své skleněné stěny.

I roztrhli ho mnohokrát
a vnikli dovnitř jeho těla.
Snad snažili se život uchvátit.
On nechal je vejít.
A hleď, že zůstal celý,
a pluje ještě snáz!

On náruč má stále otevřenou
pro všechno oblé i hranaté.
Je rychlý a jemný.
Však – už ho nevidno.
Už není vidět jeho plášť.
Už není vidět jeho.

Sám Podstatou
zná, kam plyne řeka,
kam ubírá se proud.
Vždyť všechny vody
vrací se k Prameni.
Ke Stvořiteli vod.

 

Lenka