Například: Dobré zprávy
JEN BÝT

Žádný den není obyčejný. Žádná chvíle není obyčejná. Proč se vlastně na všechno díváme tak nudně? To my sami způsobujeme onu obyčejnost. Při­tom stačí tak málo, a vše ožije, dostane barvy.

     Jednoho dne jsem při úklidu ve skří­ni našla něco, na co jsem už dávno zapo­mněla. Tento objev, malý bavlněný sáček s barevnými skleněnými kuličkami, mi připomněl doby mého dětství a v podsta­tě mě přivedl na jedno z nejzásadnějších pochopení. Vysypala jsem barevné kuličky z pytlíku a sledovala, jak putují po koberci. Je to tak dávno...

     Je to tak dávno, co jsem jako malá se­dávala v jasmínovém keři, který byl mým nejoblíbenějším útočištěm, úkrytem před zvědavci. Kolem mě byly rozprostřeny zelené listy, skrze něž prosvítalo žhnoucí slunce. A ta vůně, ta silná opojná vůně bílých květů mě tolik fascinovala, že jsem zde trávila i dlouhé hodiny. Vdechova­la jsem ji, zavírala oči a představovala si daleké neznámé světy, krajiny, které jsem ještě neviděla, rozlehlá pohoří, louky plné pestrobarevných květin, hluboké lesy a ta­jemné tvory, se kterými se v nich mohu setkat... Když přišel déšť, tento keř mi poskytoval chráněné stanoviště, ze které­ho jsem pozorovala kapky dopadající do kaluží a vytvářející na nich kola, mlžné opary nad lesem, páru, stoupající nad sil­ničkou, barevnou duhu, zkrátka celý ten voňavý deštivý svět... Jasmínový keř byl mým druhým domovem a také bezpečným úkrytem pro mou největší cennost - sáček s kuličkami. Pod jedním kořenem jsem vy­hloubila jamku, do které jsem tento pytlík uložila. Tam byl v bezpečí. Tam by nikdo můj poklad nehledal. Byl to právě tento pytlík s těmito několika kuličkami.

     Jasmínový keř už dávno není, ustou­pil nově budované silnici. Mé dětství ustoupilo dospělosti, a v rodném domě již roky nebydlím. Ale něco mi přeci jen zůstalo. Vzpomínky na vůni, lehkost bytí, bezstarostnost, vzpomínky na ty nádher­né pocity krásy, fantazie a radosti i z těch nejmenších věcí. To není málo! Ačkoliv se podmínky mého života zcela změnily, uvnitř mě je někdo, kdo toto všechno kdy­si vnímal, někdo, komu tyto pocity patří, a kdo je dokáže znovu oživit. Vždyť tyto pocity jsou zde stále, jsou ve mně, jsou živé! Proč vlastně se nepokusím znovu takto vnímat svět, krásu, život? Dívat se na svět s lehkostí, bez předpojatosti, bez posuzování jaké to je, jaké by to mělo být, bez pojmenovávání? Co mi brání vnímat, dívat se nově, jinak, jakoby to bylo poprvé, nechat se aspoň chvíli unášet na křídlech své fantazie? Co mi brání? Prožitá léta? A v čem jsem jiná? Mé zaměstnání, povin­nosti, úkoly? Ne, nic mi nebrání, je to jisté. Pocity jsou pocity, mají je děti i starci, bez ohledu na to, v jakých podmínkách se nacházejí. Pocity žijí v okamžicích a mohou být stále nové, mohou být hlu­boké, štěstí přinášející, duši osvěžující a povznášející. Proč si to nedopřát třeba právě dnes?

     Vyhlédla jsem z okna. Slunce ještě sví­tí, večer je daleko, vyrazím.

     Za půl hodiny na to už jsem kráčela po úzké silničce vedoucí k lesu. Na jeho okraji jsem se zastavila a nasála vůni, jež je mi už od dětství tak milá. Vůně lesa. Sotva jsem vkročila do lesního království, už mě vítaly mávající zelené lístky javoru. Usmála jsem se. Skutečně, jako by mě les vítal! Dál jsem šla bosa. Je příjemné nechat si masírovat chodidla spadanými šiškami, jehličím, kamínky a klacíky... Na lesní pěšinku skrze stromy prosvítalo slunce a vzduch voněl borovicovou smůlou. Jak krásné, jak příjemné!

     Kráčejíc lesem, jasně jsem pocítila, jak se mé myšlenky zastavují, jak mě vů­bec nic nenapadá. Je tak úžasné mít čistou hlavu a jen vdechovat vůně, vnímat krásu a sílu přírody, snít, jít, být, žít v tuto kon­krétní chvíli a ničím jiným se nezabývat. Šla jsem dál a jen dýchala, bylo mi tak dobře, jak už dlouho ne. Jak málo stačí... Tu mi zrak padnul na zajímavé, sluncem částečně osvětlené místo, u velké boro­vice. Usadila jsem se a opřela se o kmen. Jen být. Nic než dech, jen já a les. Pocí­tila jsem, jako bych vědomím sklouzávala hlouběji a hlouběji po páteři až do břišní dutiny. Tam jsem zůstala a odtud jsem po­zorovala svět. Cítila jsem příjemné teplo a zvláštní radostné chvění. Ano, takové jsem v dětství cítila také!

     Bylo to, jako bych se dívala očima své duše. Tu odsud byl svět zcela jiný, i když navenek se vlastně vůbec nic nezměnilo. Byl čerstvý, jakoby nový, barevnější, pes­třejší, voňavější, živější. Zaposlouchala jsem se do zvuků lesa a zjistila, že zvuky mohu vnímat mnohem hlouběji, než jsem zvyklá. S úsměvem jsem naslouchala bzu­kotu včelek a hmyzu, a cítila se jako jedna z nich. Šustot křídel prolétajících ptáků nad hlavou mi zase dával pocit, že také létám, že jsem to já sama, kdo se vznáší. Úplně jsem cítila tu lehkost a ladnost letu a uží­vala si pohled na les z ptačí perspektivy. Taková nádhera na jednom jediném místě v jedinou chvíli! Taková krása uprostřed shonu světa! Ano, tohle je ono. To jsou ty pocity, to vnímání, ta nádherná lehkost, ta živost. Jsem toho stále schopna!

     Usmála jsem se radostně a rozhlédla se novýma očima po okolí. Heleďme se - špendlíky! Jak krásně se lesknou ty malé načervenalé plody, když na ně dopadají sluneční paprsky právě tohoto dne, právě této chvíle! Vstala jsem a šla blíž. V mysli se mi náhle mihl stín, vzpomínka na ne­příjemný zážitek, který jsem kdysi proži­la, a který byl úzce spojen právě s těmito malými plody. Tolik let jsem se od nich odvracela, jen kvůli... Teď už však ne, nyní je Dnešní Velký den Nového - nic býva­lého v něm neexistuje, minulost je pryč. Zahnala jsem stín a podívala se do slunce. Pak se můj zrak stočil na ty malé, nádherně barevné plody. Jaká krása! Jak sympatic­ky se vyjímají v zeleném listoví, tyto malé oranžovo červené kuličky....

     Natáhla jsem ruku a jeden utrhla. Natá­čela jsem jej a sledovala povrch plodu. Byl vskutku krásný, byly na něm snad všechny odstíny teplých barev. Od žluté, přes oran­žovou, červenou až k vínové... Vložila jsem jej do úst. Jak neskutečně šťavnatý, jak chutný ten plod byl! Vychutnávala jsem si ho, jako by to bylo poprvé. A skutečně, vždyť tento okamžik je poprvé, nikdy před­tím nebyl a nikdy poté už nebude. Každý okamžik je nový! Proč se tedy nezbavit harampádí minulosti a hukotu myšlenek ve své mysli? K čemu mi to je? Myšlení je jako břemeno, které mě svazuje, omezuje mé vnímání, brání mi vidět, slyšet, cítit víc. Utrhla jsem ještě jeden plod a vychutnala si jeho vynikající chuť. Špendlík chutnal úpl­ně jinak než ten první. Samozřejmě, vždyť předchozí okamžik už uběhl, je minulostí a tento okamžik je nový, takže i vjem je nový. Navíc, nic není stejné, žádný špendlík se nepodobá jinému. Ani jeden kamínek není stejný jako druhý. Jak je to na světě geniálně zařízené...

     Ještě dlouho jsem pobývala v lesním tichu, procházela se travou, vdechovala rozličné vůně, očima hladila krajinu. Když jsem vyšla z lesa, cítila jsem se tak čerstvě, jako bych se právě narodila. Jak málo sta­čí, aby člověk pocítil plnost života. Jak málo stačí k radosti. Jedno rozhodnutí, cesta lesem, dva chutné plody a tolik krásných pocitů! Člověk toho ke spoko­jenosti a radosti skutečně nepotřebuje zase tak moc. Tisíckrát viděné se znovu a znovu stává novým, když člověk vní­má svým nitrem a ne hlavou. Stačí jen chtít a udělat to.

Lenka

Líbí se mi 14



JEN BÝT - Hodnocení: 5.00 z 5.00 . Počet hlasů: 14
Podobné články:



Zanechat komentář

Myšlenka dne

Život je příliš krátký, a proto musíme stihnout duchovní podstatu v našem srdci zvelebit.


Kalendář událostí