Například: Dobré zprávy
Jednoduše tomu dovolte „stát se“ ...

Láska je naživu bez rtů, bez rukou, bez těl,

A dýchá duch, byť by i prach ztlel.

Ne, na bolest mou si nestěžuji,

Já jen tuto bolest netajím.

A proč se skrývat a před kým?

Před nepřítelem budu věčně němý.

Moje rány a slzy vidět nebude,

Pokud by uviděl, nové mi hned přinese.

Oh, mohu být pevný jako skála,

Ale tady, s mou milovanou, není tvrdost třeba.

V trápení jsem byl Nejtrpělivější

Ale jen samotnému trpět - je hřích těžký:

Však nevydrží duch můj na okamžik žádný

Rozluku s tím, čím on žije a je velký!

 

Ibn al-Farid "Velká Kasída"

 

Jak se má Osobnost spojit s Duší? Tato otázka mě "mučila" do té doby, než jsem si přečetla knihy Anastasie Novych. Na první pohled je vše komplikované: denně je nutné provádět meditace, učit se kontrolovat své myšlenky, neustále přebývat v pocitech ... "Ne, je to příliš těžké" - opakovalo moje vědomí a navrhovalo mi zabývat se nějakými třeba neodkladnými záležitostmi. A já ve své naivitě jsem ihned souhlasila, dokonce jsem ani nechápala, co v těchto okamžicích probíhá.

Jak je známo, Osobnost, která se nerozvíjí, nedostává Duchovní potravu, je v podstatě 5-leté dítě, kterému jen ukážeš bonbón a ono k němu okamžitě obrátí svou pozornost, zanechajíc při tom svou dříve zdánlivě zábavnou hru.

Stejně jsem postupovala i já - pouze vědomí mi nabízelo "sladkost" v podobě odsuzování známých, přátel, nebo sladké sny o tom, jak a co dosáhnu - a já jsem se okamžitě odvracela od své Duše a dívala se "na koncert v hlavě". Nejzajímavější je, že nejčastěji se mi ani nedařilo vysledovat začátek těchto myšlenkových patálií a "probouzela" jsem se jen tehdy, když jsem se už utápěla v emocích.


 "Kolik dnů a kolik let jen trval tento tíživý nesoulad."

Jak mnoho okamžiků, které jsem mohla zasvětit Skutečnému Dialogu s Bohem, jsem předávala systému Živočišného rozumu. Jak často jsem vyměňovala vnitřní pocit Lásky a Štěstí za krátkodobé emoce, ani si neuvědomujíc, co dělám.

Teď se mi můj život zdá louží, ve které jsem se znovu a znovu topila. "Nikdy nedosáhneš spojení Osobnosti s Duší a nač ti to je? Přemýšlej raději o tom, co připravíš na oběd", - mluvilo vědomí a já jsem nořila hlavu do této louže. Plácala jsem se, lapala po dechu, topila jsem se ... A přece, někdy jsem nacházela síly a zvedala hlavu nad ni. Ale sotva se mi podařilo nadechnout - opět jsem se začínala "topit". Každý doušek čistého vzduchu se stával tím, kvůli čemu jsem žila. Každým dnem jsem stále častěji a častěji zvedala hlavu a začínala DÝCHAT.

Brzy jsem pochopila, že zde zjevně něco nesedí. Proč já, ležící v maličké loužičce, nemohu vstát a dýchat z plných plic? Proč se znovu a znovu nořím do této kalné vody, přičemž dle vlastního přání ?! Kdo řídí tato vynořování a ponořování?

Já jsem - Osobnost. Musím kontrolovat tento proces, vždyť mě to nikdo nenutí dělat. Já sama se ponořuji a vynořuji, pouze já! Ale bývá takové těžké zvednout hlavu, nebo není sil a někdy se docela zdá, že jsem se už prakticky naučila dýchat pod vodou. Ale jen co se kalná voda začíná dostávat do plic - chápu, že se začínám dusit a znovu se snažím zvednout hlavu a vdechnout  alespoň maličký doušek vzduchu, abych přežila.

 

"Ať padne závoj z očí mých!"

V jistém okamžiku jsem si uvědomila, že jsem se topila v kaluži svého vědomí jen proto, že jsem ho pokládala za sebe! Ale proč bych měla poslouchat to, co mi říká? Proč bych mu měla věřit? Konečně, proč bych měla dělat to, co mi navrhuje ?! Proč? Proč? Proč?

A najednou se přelud rozpustil ... Pochopila jsem, že mohu klidně "Vstát a Jít", nikdo mě nedrží! Vše, co se děje v mé hlavě - to je jen přelud, stačí pouze přestat na něj obracet pozornost - a on zmizí, rozplyne se jako kouř, ať by se zdál ještě před několika minutami jakkoli reálným.

Pocítila jsem, že jsem SVOBODNÁ! Jsem osvobozena od toho, co vůbec neexistovalo! Jsem osvobozena od přeludů, vždyť si mohu zvolit - rozptylovat se jimi, nebo jít k Bohu. Hle, to je ona, Skutečná Svoboda! Více už nemusím nikoho odsuzovat, urážet se, zlobit se a bát se. Mohu Žít a Dýchat, nikdo a nic už není schopno ponořit mě do iluze, pokud to sama nebudu chtít.



"A ty by jsi hlučně o práh neklopýtnul, ale rovnou bys mohl vejít do domu."

Ale proč jsem si toto nemohla uvědomit dříve? Proč jsem neviděla zjevné věci? Vše je jednoduché, vše je tak jednoduché ... Neměla jsem čas. Neustále jsem něco dělala, plnila, organizovala, přijímala rozhodnutí, podnikala, kontrolovala ... Je jasné, že mí herci si prostě spolu se mnou hráli na duchovnost, ukazujíc mi cokoliv, jen abych se dívala a dívala na ně. No v podstatě nebylo třeba dělat nic, jen se otevřít ...

 

Uvedu podobenství, které se stalo posledním kouskem puzzle:

Německý profesor Gerrigel studoval v Japonsku lukostřelbu. Byl nejlepším lukostřelcem ve své zemi. Ale v Japonsku lukostřelba není jen sport, je to - umění, je to- meditace.

Cizinec byl zmatený, protože podle jeho představy, pokud se vždy trefíte do černého - jste velký lukostřelec. A on vždy trefoval cíl.

Ale jeho Mistr řekl:

- Ne, hlavní není správné! Pro nás není hlavní zasáhnout cíl; lukostřelec se musí soustředit na sebe skutečného. Nemusíš dělat nic, musíš dovolit šípu samotnému se pohybovat. Musíš vytvořit podmínky, ale pak čekat a dovolit tomu uskutečnit se.

Pro evropský rozum to bylo zcela nepochopitelné. Jak se to může stát, pokud nenapínáte luk, pokud nic neděláte? Jak se to může stát samo od sebe? A i když se to může stát, tak jak šíp zasáhne cíl?

Mistr mnohokrát opakoval:

- Zapomeň na cíl. Dokonce není důležité  i když mineš cíl. Nejdříve musíš uvést do pořádku sebe.

Gerrigel řekl:

- Co mohu ještě udělat? Byl jsem nejlepší lukostřelec v zemi, tři roky jsem tu ztratil při učení. Nemohu pochopit, co ode mne žádáte. Zítra odjíždím.

Mistr řekl:

- Bohužel, ale předtím než odejdeš, přijď zítra ke mně. Vypijeme čaj a rozloučíme se.

Následující den se přišel rozloučit. Mistr cvičil s žákem. Rezignovaný Gerrigel si sedl na lavičku a začal pozorovat. Poprvé to nebylo jeho starostí. Seděl uvolněně, nepřemýšlel více o tom, jak tomu dovolit uskutečnit se.

Ranní slunce příjemně laskalo. Seděl v Mistrově zahradě, sledujíc, jak mají studenti umožnit šípu pohybovat se k cíli. Nenutí ho, ale prostě mu dovolují letět.

Mistr vzal luk. Gerrigel byl bez napětí, protože ho to nezajímalo, vždyť odcházel, proto mohl jasněji spatřit, že Mistr stál naprosto uvolněně. Když šíp opouštěl luk, viděl jeho ruce - nebylo v nich napětí. Čistá elegance. Podíval se na tvář Mistra s obdivem. Zcela neočakávaně si uvědomil, co to znamená, "dovolit tomu stát se."

Gerrigel vstal, vzal z Mistrových rukou luk a šíp. Mistr jakoby to očekával a ani se ho nezeptal, co dělá. Zvedl luk a absolutně se nezajímaje o cíl, velmi uvolněně a půvabně pustil šíp ... Stalo se to! Zasáhl cíl!

Mistr řekl:

- Velkolepé, uspěl jsi. Neudělal jsi to, dovolil jsi tomu stát se.

Gerrigel napsal do svého deníku: "Rozdíl byl obrovský. Kdybych odešel o den dříve, tak bych krásu tohoto nepoznal! Mistr mi o tomto tři roky neustále mluvil. Unavovalo mě to; ale jeho to nikdy neunavovalo - každý den jedno a totéž. Ale byla to moje chyba. Byl jsem napjatý a celé mé úsilí bylo zaměřeno na to, abych zasáhl cíl, ale on se staral pouze o to, abych byl elegantní a přirozený. Jeho cílem jsem byl Já. "

Mistr byl šťastný:

- Nakonec se ti to podařilo za tři roky.

Gerrigel odpověděl:

- Snažil jsem se nic nedělat. Prostě jsem se na Vás díval. Učil jste mě každý den. Přemýšlel jsem rozumem: "Jak?" Ale to není otázka rozumu. Dnes jsem nebyl neklidný, rozum mlčel. A poprvé jsem Vás uviděl - to je nádherné!

 

Bože, jaké je to všechno jednoduché! Ale dokud nepoznáš celou složitost, nepochopíš celou jednoduchost. Tak je uspořádáno naše vědomí. Tak je uspořádán náš svět. Ale tato cesta byla pro mě nezbytná, vždyť jsem nakonec pochopila, že bylo třeba pouze vytvořit podmínky, odebrat své Já a dovolit Bohu tvořit ...

 

Autor: Oľga Čornaja

 

Zdroj: https://allatravesti.com/prosto_pozvolte_etomu_sluchitsya

 

Líbí se mi 69



Jednoduše tomu dovolte „stát se“ ... - Hodnocení: 5.00 z 5.00 . Počet hlasů: 69
Podobné články:



Komentáře

Michaela 17.12.2017 21:45 Odpověď

Vedomie nám na ceste Domov kopec vecí komplikuje. Ďakujeme za skvelé odhalenie autorky :-)



Zanechat komentář

Myšlenka dne

Musíme si vážit úsilí o poznání druhého člověka a nevítat jej hned ostřím svého egocentrizmu.


Kalendář událostí

Zasílání aktuálních informací o nových článcích na stránkách Polahoda a dalších projektech MSH "ALLATRA"