Jedno srdce

Žil byl v dávných dobách jeden mladý muž. Byl zvláštní, vzhledem mladý, avšak duši měl prastarou. On zářil štěstím a každý, kdo pohlédl do jeho očí, setkal se s Láskou. Kam přišel, tam vzkvétala radost. Smutek světa, žal, bolest, zmatek, odpor, nelibost, to vše mizelo, jakmile se objevil. Když zahrál na svou flétnu, kterou všude s sebou nosil, každý se zaradoval v srdci a rozhostil se v něm mír. A tento mladík neměl nikde dům. Chodil po světě a každý se divil, že nikam nepatří. Ptali se ho, kde se narodil, kde bydlí, kdy se usadí a on pravil, že nemá nikde domov zde na zemi.

Tak chodil a na flétnu hrál. Hrál písně neznámé, a přitom každý je znal. Tak mysleli, že pokud ne on, ten obyčejný mladík s neobyčejnýma očima, tak flétna jistě je kouzelná. A vyptávali se ho, kde ji vzal, z jakého je dřeva, kdo ji vyřezal. A ptali se mnohokrát, kde a kdo ho takovému hraní naučil. Nikdy neodpověděl. A jeho oči se usmívaly a hleděly někam vysoko do nebe.

O mladíkovi s kouzelnou flétnou se vypráví mnoho příběhů, avšak dovolte, abych tentokrát vyprávěl ten svůj. Stalo se to v době, kdy jsem byl ještě mlád. Bylo mi kolem dvaceti let. Žil jsem v malém městečku, položeném vysoko v horách. Málokterý poutník tam někdy zavítal. Bylo to odlehlé místo, obklopené ze všech stran prašnými skalami a písečnými dunami. Tak tam jsem se narodil a žil. Pracoval jsem v lomu na kámen. Pro velkou dřinu jsem moc radostí neměl. Jen malou flétničku, co sám jsem si ze dřeva vyřezal. Na ni jsem hrál, když po práci znavený už neměl jsem na nic sil.

Jednou v noci jsem nemohl spát, tak sebral jsem flétnu a vylezl na vrcholek kopce, ze kterého byl krásný výhled do údolí písečných dun. Kdybyste jen slyšeli, jak krásně se tóny flétny nesly do údolí. A nad hlavou hvězdné nebe teplé noci a písečné duny zalité svitem hvězd… Toto místo jsem měl nejraději. Často jsem tu myslíval na Boha a pokoušel se Mu svými písněmi předat něco z touhy svého srdce. Když jsem hrál, představoval jsem si, jak On sedí někde vysoko v mracích a usmívá se nad mými písněmi. Někdy se nepovedly, ale někdy byly tak krásné a vroucí, až mě samému vyhrkly slzy. Třeba mě slyší. Třeba o mně ví… Tak seděl jsem na kopci, zahalen teplým šálem noci. A počal jsem hrát. Cítil jsem stesk ve svém srdci, stesk po ženě, již bych měl rád. Toužil jsem po spřízněné duši, již bych mohl učinit šťastnou, lidské bytosti, kterou bych obejmul, se kterou bych své noci sdílel a které bych své písně hrál. Ale osud neměl pro mě žádnou, tak stále častěji jsem chodil a svou touhu jsem vnášel do svých písní Bohu.

Počal jsem hrát a jako by hrálo mé srdce. Byla to nádherná píseň a jsem si jist, že její tóny doléhaly až k branám nebeským. Celý jsem se ve své písni ztratil. Celá má touha plynula písní tam někam daleko. A náhle se mi zdálo, jako by mě celý vesmír obejmul. Ach, nedovedu vypovědět, jak jsem se cítil. Jako by mnou prostupovaly hvězdy a celý vesmírný dech proplouval mým tělem. Bylo to, jako by sám vesmírný vítr na tu flétnu hrál. A tu znenadání, ozval se druhé flétny zvuk. Připlul jako bílá loďka z nebes, jako stužka, která se se stužkou mé písně prolínala. Myslel jsem, že jsou to dvě vážky, které si hrají, a jejich křídla se jemně dotýkají. A byla to tak krásná symfonie, že do mě vstoupil přímo božský klid a mír. Byl jsem prodchnutý Láskou a věděl jsem, že všechno je v pořádku, že všechno je, jak má být. Hráli jsme dlouho, byla to kouzelná píseň noci. Celý jsem se ztratil v písni. A byla to nádherná ztráta.

Na druhý den ráno mě probudil paprsku svit. Posadil jsem se a spatřil tvář tak krásnou a vlídnou, jakou jsem ještě nikdy nespatřil. V jejích očích bylo moře Lásky a já cítil, že on o mně všechno ví. Mlčel jsem, nebylo co říct. Má ústa nechtěla mluvit, mé srdce však hovořilo. A on naslouchal, ten zvláštní mladík, jakého jsem nikdy nepoznal. Také neřekl slova. Ach, jaká to zvláštní chvíle. Cítil jsem, jak jeho srdce velké čisté k tomu mému promlouvá, a bylo to, jako by mě hladila sama Láska. Pak pokynul rukou, abych se pohodlně usadil, pohlédl k slunci a počal na svou flétnu hrát. A byla to píseň čarovná, já cítil, jak mé srdce pije. Jako by se do mě vlévaly vody Lásky! Nic krásnějšího jsem nikdy nezažil. Píseň uložila mé tělo a já se stal svým srdcem. Poznal jsem, že nejsem ničím víc. A že ze všeho nejvíce toužím rozdávat radost a lásku, kterou jsem přeplněn. A věděl jsem, že nic víc vědět nemusím.

Když píseň dozněla, dlouhé ticho nás objalo. Seděli jsme spolu až do soumraku, zcela v tichu ponořeni. Když zapadlo slunce, on promluvil. Cítil jsem, jak mě jeho hlas vede a zcela bez rozmyslu jsem jej vzal za ruku. Usmál se a pak se stalo něco, co si nedovedu vysvětlit. Upadnul jsem do snu, ach, jestli jen vypovím, co spatřil jsem, co poznal jsem velkého!

Vnímal jsem nekonečný prostor a v něm rozprostřenou barevnou látku, která se vlnila do nekonečna. Podobala se prošívanému brokátovému závěsu, který jsem vídával jako dítě v domě bohatých. Byla barevná, prošitá zlatem. Byly v ní vyšity značky a stopy, byly v ní zprávy o historii lidí. Byly v ní všechny smutky i radosti, lidské lásky a žaly, zrození dětí, bolesti i překrásné city. Z té látky šeptaly hlasy všech předků! Vše lidské bylo v ní vetkáno. A uslyšel jsem, že tato látka hudbou zní. Byly to lidské písně, písně všech srdcí, co kdy žily. Každá živá duše světa v ní měla tu svoji. A byly to písně na mnoha úrovních, pro nové duše i duše zralejší. Cítil jsem, že v této látce je všechno napevno dáno a že látka ukazuje jasně, kdo je kdo, a co má v srdci. To podle toho, kterým písním naslouchal.

Pak jsem si všimnul, že látka písní je vprostřed pestře šita a že nejvíce citů je v ní. A směrem k okrajům značek ubývalo a stejně tak i intenzity citů. Jako by se brokátový závěs na okrajích zjemňoval. I hudba z těch sfér byla jemnější. Mnohé uši přilepené ke středu už ji neslyšely. Znaků na okrajích bylo míň i nití. A stejně tak uší, které poslouchaly. A cítil jsem, že to jsou uši zralých duší, které se již z posledních znaků brokátové stezky rozhlížejí do ticha vesmíru po tom jemnějším, vzdálenějším.

Poznal jsem, že toto je hudba všech lidí. A že poslední jemné značky, na nichž čekají mnozí, jsou značky přestupové do jiné sféry Bytí.

A pak jsem spatřil něco, co jsem si nikdy ani ve snu nepředstavil. A jen stěží to popíšu, jen jsem to cítil. Bylo to jako bílý hedvábný jemný šál, letící vesmírem, prostupující všemi úrovněmi! Dokonce prostupoval i látkou z brokátu, ale nikdo to neviděl. Ten šál zněl jemnou vibrací, tou nejčistší, kterou slyší jen duše. Ten šál nebyl z nití, byl beze znaků a bez prošívání. Jeho jemnost mě tak uchvátila, že jsem téměř nedýchal. Pocítil jsem, že šál zní jemnou vibrací, tepem vesmírným. Nebyla v něm historie, city ani znaky, avšak bylo zřejmé, že informace o tom všem tento záhadný šál rovněž nějakým způsobem obsahuje. Jako by všechno předtím zřetelné, uzavřené a ohraničené v sobě zde bylo mimo hranice, svobodné a volné. Všechno k dispozici, jen slyšet a číst. Je velmi těžké to popsat, věřte, že bych moc rád, avšak nejde to. Poznal jsem jen to, že toto je hudba, ve které je Bůh. Vším naplněné ticho, vroucí a jemné, plné Lásky. A poznal jsem v srdci, že odsud jsme přišli a že jsme s tímto šálem jemné Lásky navždycky spojeni. Patříme k ní! Jak se tedy mohu soužit nad něčím, jsem-li součástí tohoto vesmírného dechu? Jsem-li svým srdcem napevno spojen s Boží Láskou, se Srdcem Božím?

Jak jsem o tom začal uvažovat, probudil jsem se. V tu chvíli se ozval vedle mne hlas: „Já nehraji, to vítr. Já jen hudbě lidských srdcí naslouchám. A vítr vždycky v ozvěně takovou hudbu zní, co každé z těch srdcí nejvíce potěší. A zde se skrývá tajemství mého nepřetržitého štěstí. Když vidím lidské srdce pookřát, mé vlastní se raduje. Radost srdce vždy způsobuje další radost, je to tak dáno. Rozdávej a budeš pořád plný!“ Hleděl jsem na něj a cítil jsem, jak se mé srdce silně raduje z takto vyslovené pravdy. Velmi dobře jsem mu v nitru rozuměl. Tehdy jsme pocítili, že čas se naplnil, tak s pokynutím jsme se rozloučili a každý jsme šli svou cestou. Ještě chvíli jsem s úsměvem sledoval, jak sestupuje z kopce. Před posledním záhybem se otočil, zamával svou flétnou a kráčel údolím, kolem úpatí skal. A jeho píseň nesla se krajem a já jsem pookřál.

Kráčel jsem domů a jak jistě tušíte, stále jsem se v mysli vracel na to místo, odkud jsem sledoval onen brokátový závěs, prošitý značkami a písněmi. Kde v tom všem jsem asi já se svými písněmi, které hraji Bohu, napadalo mě. A tu se mi v mysli znovu zjevila ona pestrá látka a já uviděl sám sebe. A přiznám se, musel jsem se smát. Nacházel jsem se u jedné značky a díval se jen na ni. Chodil jsem se svou flétnou, na kterou jsem hrál, kolem dokola této značky a skoro to vypadalo, jako bych byl pes přivázaný řetízkem právě k této značce. Kroužil jsem stále kolem ní a ničeho jiného jsem si nevšímal. Abyste rozuměli, ten řetízek jsem upletl svou soustředěnou pozorností. K tomu mě nikdo nenutil. To já. Prostě to pro mě bylo tak moc důležité. Ale ze všeho nejsměšnější bylo to, že jsem vlastně žadonil a toužil po lásce, kterou jsem já sám nevědomě úplně přetékal! No ano, když jsem se na sebe podíval takto z odstupu, viděl jsem, že jsem svým srdcem celý rozsvícený! To jsem si ani nikdy neuvědomil, že jsem vlastně plný lásky… A já pořád vyhlížel a čekal, až ta značka, kterou jsem, jak zhypnotizovaný, stále bedlivě sledoval, něco udělá a láska ke mně přijde odněkud zvenčí a přivede mi ženu. Jaká asi bude? Kde je teď? Kdy přijde? A jak asi vypadá?

A tu najednou mě to napadlo – odpoutal jsem svou pozornost od značky a rozhlédl se. Pohlédl jsem na bytosti, které byly okolo mě. Spatřil jsem jejich srdce, a s podivem zjistil, že nezáří. Jedni byli smutní, druzí sklíčení, další unavení životem, plní marnosti a zklamání, pak další lidé zbědovaní nemocemi, někteří ztratili všechnu svou sílu i naději. A běda, byli i tací, jejichž srdce nezpívala vůbec žádné písně. Oni mlčeli. Čekali na smrt. Viděl jsem jim to v srdcích i očích. A já to uviděl a podlomila se mi kolena a klesl jsem na zem. Úplně jsem oněměl a v mé hlavě se rozprostřela tma. Z očí se mi hrnuly potoky slz. Vůbec jsem je nezastavoval a pranic jsem se za ně nestyděl. Styděl jsem se za něco jiného. Za svou slepotu, za zaslepenost sama sebou. Už jsem se nesmál. Už mě nezajímalo, jestli píseň, kterou hraji Bohu je dost dobře zahraná, nezajímala mě ani značka, ke které jsem se poutal, ani na vysněnou ženu jsem už nemyslel. Hleděl jsem do země. Jen do ní. Styděl jsem se před Bohem. Tak, jako nikdy v životě.

Dál už k tomu nemám co říct.

Vstal jsem, oklepal si prach z kolen, narovnal jsem záda a vykročil směrem k městu. Doma jsem se zul, natáhl se do postele a zcela bez myšlenek zíral do stropu, dokud jsem neusnul. Na druhý den jsem vstal a šel do práce. Hned první tvor, který se mi namanul do cesty, byl hladový pouliční pes. Podíval jsem se na něj a uviděl v něm srdce. Sáhl jsem do kapsy a podělil se s ním o svačinu. Tak budu mít o pár soust méně, to přežiju. Šel jsem dál a spatřil stromek s nalomenou větví, kolem kterého jsem každý den chodil bez povšimnutí. I v něm jsem uviděl srdce. Jak to, že jsem jej tam nikdy předtím neviděl? A co je vůbec s tou větvičkou? Přišel jsem blíž, vytáhl z kapsy nožík a visící suchou větvičku od stromku odřízl. A cítil jsem, že on je v srdci rád. A usmál jsem se, já byl také rád. Ještě jsem ho lehce pohladil a šel jsem cestou dál. A co vidím -  jedno, druhé, třetí, čtvrté, páté, šesté srdce… a další a další. Tolik srdcí v jednom místě! Už jste to někdy viděli?

A cítil jsem, že toto srdce se rádo směje a vzpomněl jsem si na vtip. Nebyl moc dobrý, a já ani nejsem dobrý vypravěč, ale vyprávěl jsem jej, a to srdce jsem potěšil. A mé vlastní srdce poskočilo radostí. A další srdce, ano, to milovalo písně, tak jsem vytáhl svou flétnu a zahrál jednu pro něj. Kdybyste viděli, jak bylo to srdíčko rádo! A mé vlastní se také radovalo. A takto to šlo dál se všemi a vším. Vůbec to nebylo těžké. Bylo to úplně, ale úplně jednoduché. Něco jsem pocítil, že by bylo dobré pro někoho udělat, a prostě jsem to udělal a bylo to. Někdy předtím bych si pomyslel, že co je to za pitominu? Ale kdybyste to viděli – lidé se rádi smějí a nikoho nezajímá, jestli je to povedené a jestli to vlastně dobře umíte. Nikoho to nezajímá! Nikoho! A já se vždycky tolik styděl, že má hra na flétnu není dost dobrá a že neumím noty. Ach, vždyť to ani jedno srdce nezajímá. Zajímá je radost a je lehké ji dělat.

Dnes vím, že nejsem sám. Vždyť s každým jsem propojen! My všichni jsme malá srdce uprostřed nekonečně velkého. A tím je Bůh. A vím, už jsem to pochopil, že On je zároveň obsažen v každém. Takže díky tomu vlastně nikdo není malý a nikdo velký. A vím také, že skrze každé srdce On všechno vidí, slyší a ví. Tak nemusím chodit na kopec, abych Mu zahrál. Vždyť On mě slyší skrze srdce všech živých bytostí! Bůh, ten se určitě pořád raduje, ale lidé, ti se mnohdy moc málo radují. A tak vidím velký smysl v tom, chodit mezi ně a těšit je tak, jak je to zapotřebí. Třeba písní, třeba chlebem, třeba úsměvem či dobrým slovem. A můžu to udělat, i když mě samotnému není dobře, něco mě třeba bolí, i když se nedaří, i když v kapse nemám ani haléř, i když nemám nic, jen děravé boty a nebe nad hlavou. Vždyť dobro nic neváží, nic nestojí – a přitom má tu nejvyšší hodnotu! Tak proč nebýt dobrým, když můžu?

Často vzpomínám na setkání s tím neznámým mladíkem. Na setkání, jež mi otevřelo oči. Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo to byl, a už nikdy více jsem ho nespatřil. Avšak ve snech vídám jeho oči, co stále se smějí a cítím jeho velké dobré srdce bít. A já jsem v něm, to cítím, to vím. A oba jsme v Bohu, ve velikém Srdci Božím. Jsem poctěn, že smím být svou Láskou k Bohu připojen. Je mi ctí nosit Jeho srdce a milovat jím.

 

Kdo miluje, ten o hrubost se nezajímá.
Ten jemné nitky přede a jemnou hudbou zní.
A Láska srdce zrak mu prosvětluje
a on volí barvy světlejší.
A tak hudba jemná, věčná
vede jej do Nekonečna.
Ze středu až k okraji.

A v tom Tichu Velikém Hlas Jediného Srdce zní.
Kdo miluje, je v Něm přítomen.
Srdce v Srdci.
Jeden v Jediném.

Je jen Jedno Srdce
Srdce Boží
A my – jsme v Něm.

 

Lenka