Jedno nebe - z vlastní zkušenosti

"Když cítíš Duši, udržuješ s ní neustálý pocitový kontakt, tak duchovní činy důležité v životě, dobré skutky a pomoc druhým lidem přichází tak, jako by to pomáhal někdo ze shora. Všechno do sebe zapadá i tehdy, kdy okolnosti nejsou na tvé straně. Ale především cítíš a chápeš tuto podporu na hluboké vnitřní úrovni, jako bys to dopředu věděl."

Rigden Djappo z knihy AllatRa

     Před dvěma lety jsem se ve švýcarské Ženevě seznámila při jedné pracovní  cestě s ženou původem z Egypta, muslimkou nosící hidžáb, s poctivě zahalenými vlasy i krkem, jen o málo mladší, než jsem já. Požádala mě, abych ji vyfotila před vědeckým plakátem, který vytvořila. Vyhověla jsem jí a slovo dalo  slovo. Rozhovor s ní byl velmi příjemný, rozuměly jsme si od první chvíle a  netrvalo dlouho, domluvily jsme se na společné prohlídce města. V družném hovoru jsme se odebraly k ženevskému jezeru. Strávily jsme zde spolu krásný čas naplněný radostí a humorem, navíc  jsem díky její víře získala při jedné občerstvovací akci porci vepřového navíc.

     V té době panoval silný strach z islámu, šířený prostřednictvím médii, podporovaný zprávami o uprchlické krizi, navíc podpořenými neblahými činy, které uprchlíci spáchali. Hledala jsem se v těch zprávách, hledala jsem svůj postoj a stanovisko. Systém stále nutí člověka zaujímat nějaká rádoby definitivní stanoviska. Ke všemu je potřeba se vyjádřit, na vše je třeba mít názor. A já jsem ve své duši toužila nalézt lidskost v tomto náboženství, zvaném islám. Ano, četla jsem Korán. Nevydržela jsem přečíst ho do konce, protože jsem se dostala k súrám plným násilí. Vědomí servíruje člověku obraz světa velmi vyhraněně, černobíle a já jsem v hloubce toužila po spřízněné duši, po člověku, který bude muslimem, skutečným věřícím, a který mi bude přítelem. A Bůh mi jej brzy seslal do cesty.

      Po dvou společně strávených dnech jsem se své nové přítelkyně zeptala na její víru. Byla velmi sdílná a otevřená. 

    Své zahalení zdůvodňovala jako následování pravidel, ve kterých byla vychována. V jednu chvíli, když vyslovila jméno Alláh, znělo to v angličtině jako Love, Láska. Zastavila jsem ji a ujistila se, že dobře rozumím. Ona se usmála. Shodly jsme se, že je to vlastně totéž. Sabreen byla plná života a radosti. Spojení s Bohem ve svých modlitbách popisovala jako pocity okamžitého uvolnění. Ať už se prý cítí jakkoliv pod psa, v modlitbách se spojuje s Bohem a vše je  náhle v pořádku.

     Prožily jsme spolu nádherné chvíle  plné smíchu a čisté radosti ze života, ve  sluncem zalité Ženevě, na loďce na jezeře, při procházkách po břehu a krmení kachen. Od té doby jsme se nesetkaly. O tomto opravdu rychle a nečekaně vzniklém přátelství jsem vyprávěla mnoha lidem. Všem, kteří byli ochotni poslouchat. I těm, kteří podléhali černobílým představám o světě, v němž panuje hra  na ty dobré (my) a ty zlé (oni).  

     Také Oksaně v koordinačním centru Mezinárodního společenského  hnutí AllatRa v Kyjevě, jsem o Sabreen v srpnu minulý rok vyprávěla. Jaké překvapení, když jsem se minulý týden setkala s Oksanou a povídaly jsme si o různých  věcech, když tu se mě Oksana ptá na tu dívku z Egypta, muslimku, zda jsme ve spojení. Shodou okolností (jakže?) mi Sabreen dva dny předtím po roce napsala email, aby se zeptala, jak se mám. Odpověděla jsem jí, že se chystám do Kyjeva, centra Mezinárodního společenského hnutí AllatRa. Napsala jsem jí o existenci projektu JEDINÉ ZRNO, popsala, co je jeho náplní a smyslem a dala odkaz do mailu. Oksana ihned vymyslela, že by bylo skvělé udělat se Sabreen rozhovor pro Jediné zrno přes Skype.  

Sabreen souhlasila. Domluvily jsme  se na čtvrtek 12:00. A protože systém nespí, rozhovor se třikrát, možná i čtyřikrát posunul. A vědomí kladlo otázky a  pochybnosti. Ovšem z duše bylo zřejmé, že vše je beztak již uchystáno, vše je v pořádku a tak, jak má být. Nakonec se rozhovor po páté hodině odehrál a byl natočen, natočen v duchu JEDINÉHO ZRNA. Pro mě osobně nastal nejsilnější moment láskyplné vlny ve chvíli, kdy jsem se Sabreen zeptala, co ona může a chce dát Bohu. Její odpověď zněla: „Chci, aby věděl, že Ho miluji“.  

Karolína