Například: Dobré zprávy
Jasmínový keř

Jaký je dnes krásný den... Modré nebe je jako vymetené, jen tu a tam se mezi letními slunečními paprsky mihne roj poletujících bílých chomáčků z nedalekých topolů. Má bosá chodidla hladí měkká šťavnatá tráva, tělo ohřívá sluncem prozářený vzduch. Zpěv ptáčka vysoko ve větvích stromu dokresluje atmosféru naprosté pohody, klidu a míru. Je božsky. Mám pocit, že se rozpínám, že jsem součástí tohoto prostoru, že sem patřím každou buňkou těla. Jdu trávou a vdechuji silnou vůni jehličí a pryskyřice vzrostlých borovic. Procházím se bosá zahradou zalitou sluncem. Jak je dnes krásně...

Tu teplý závan větříku odněkud přinese vůni, kterou už léta tak dobře znám. Mou od dětství oblíbenou vůni, tu jasmínovou. Vydám se po čichu hlouběji do zahrady. Běloučké kvítky vzrostlého keře už na mě z dálky mávají. Jak se blížím, vůně zesiluje a já se usmívám jako bych potkala dávného přítele. Vdechuji zhluboka tu překrásnou vůni a zavírám slastně oči. Do uší mi zní příjemně uklidňující bzučení včelek, které vonící keř také přilákal.

Z dlouhého zasnění mě vytrhne přílet velkého čmeláka, který ladně usedá na jeden z drobných kvítků. Sleduji jeho chundelaté tělíčko a hlavičku ponořenou do květu. Jak jsou tyto kvítky nádherné! Jeden z nich k sobě natočím a když se podívám zblízka, vidím čtyřčetný květ a v něm kosý kříž, uprostřed pak kruh, z něhož vyrůstají pylem obalené tyčinky. Vždyť toto je pozitivní znak! Rovnoramenný kříž s kulatým středem je zde na tomto keři k vidění v tisícinásobném počtu! Celý keř je jimi doslova obsypán!

Stojím beze slov a fascinovaně hledím na toto dokonalé Boží dílo. A teprve nyní si všímám, kolik tvorů je tu kromě mě také přítomno! Čmeláci, včelky, mušky, a dokonce i nádherný motýl s dlouhým sosáčkem, který se tolik podobá kolibříku (později zjišťuji, že se nazývá dlouhozobka). Tyto všechny láká právě kulatý střed kvítků, pyl a sladký nektar, který se tam nalézá. Naberou si a zase odlétají. Nevybírají si, který květ vypadá nejlépe, netrhají květy a nestrkají si je do kapes „na potom“, jako to často dělávají lidé, když naleznou něco, co jim dělá radost a těší je. Tito tvorové tuto potřebu nemají. Nechtějí nic vlastnit, jen si vezmou, co právě nutně potřebují a jen tolik, kolik je třeba. Nic víc.

Když se dívám na rozkvetlý keř, vidím stovky, možná tisíce bílých květů. Některé jsou na spodních větvích, celý svůj "krátký život" v zástinu a některé se zase vypínají vysoko ke slunci. Napadá mě, zda jedni druhým závidí lepší stanoviště? Některé kvítky jsou malé a některé větší, s více tyčinkami. Je možné, že by mezi sebou navzájem soupeřily, kdo vypadá lépe, kdo je bělejší a čí lístky jsou delší? Je možné, že by si záviděly počet tyčinek, porovnávaly se mezi sebou, kdo voní více? Nebo dokonce odmítaly vonět? Myslím, že ne. A včelky? Mají ony potřebu porovnávat se mezi sebou a soupeřit, kdo nanosí více pylu? Kdo má silnější křídla, kdo delší nohy, kdo hezčí hlavu? Má potřebu někdo z těchto tvorů přikrášlovat se, dělat se jiným, měnit a zlepšovat to, co už je zkrátka od Boha dané a úplně přesně takové, jaké to má být? Jak je všechno v přírodě přirozené, krásné, čisté, prosté a jednoduché.

A právě v této jednoduchosti zcela dokonalé!

Stojím blízko vonícího keře a sleduji, jak žije. Každá jednotlivá chvilka je přímo nabitá životem! Tu se snáší k zemi bílý lístek, ve chvíli, kdy se čmelák odlepuje od květu a odlétá pryč. V další chvíli na květu vedle přistává moucha a dvě včely sbírající pyl si právě vyměnily místa. Tu se zvedá lehoučký větřík a z pod listu na mě vykukuje tmavá hlavička mravence. Tolik života! Jak dokonale a souladně vše žije přímo tady, před mýma očima. Právě teď v této chvíli. Jaká plynulost, lehkost, přímo harmonické proudění života! A přitom se nikdo nestará, jestli je to takto správně. Nikdo nemá potřebu to řídit, dávat tomu pravidla a normy či dokonce manipulovat s ostatními. Nikdo si neláme hlavu nad tím, co se bude dít v příští chvíli. Nikdo neodporuje, nebrzdí, nesmlouvá, neptá se, nezávodí. Každý je sám sebou a dělá to, co má!

Boží Dílo a všechno stvoření je ve své přirozenosti naprosto dokonalé. Jakoby každá rostlinka a každý tvor přesně věděl, co po něm Stvořitel chce. A prostě to dělá. A neptá se, proč to tak má být a nestaví si hlavu, že to tak nebude. Prostě žije. Prostě je. A to v každou chvíli tak, jak umí nejlépe. Možná neví, kvítek malý bílý, že jsou mu určeny právě dva dny, aby voněl a dával nektar a pyl světu. Nezná délku své existence a přesto dělá, co má dělat. Právě teď jeho čas končí a jeho lístky opadávají a zdobí zemi. A v tu samou chvíli zase jinde na keři vyráží nové poupátko. A keř jako celek stále krásně voní a žije. A já stojím tady a raduji se z toho. Avšak i jeho čas nadejde a za dva, za tři týdny budou voňavé kvítky jasmínu všechny opadané. Vůně zmizí, ale život zůstane. I když v zimě bude keřík spát, život bude stále. I v tom je dokonalost Božího Díla, že nic na tomto světě netrvá věčně. Jen Život sám.

Stojím užasle před jasmínovým keřem a mám silný pocit, jako bych vnímala nějakou neviditelnou inteligentní sílu, žijící a projevující se skrze rozličné formy. Sílu Života, který je sám o sobě Věčný, ale projevuje se v dočasných podobách. Celý svět, každá bytost je díky této síle živa. Jen tato Podstata dává existenci forem smysl a účel. Bez ní by bylo všechno prázdné a zbytečné. Bez ní by nebylo nic. Zdá se mi to nebo ne, že každý tvor, lísteček i květ, jako by vyzařoval samotné Božství! A to jen tím, že je prostý a jednoduše je.

A co my lidé? Umíme také takto prostě jen být? Jsme lidmi, jaké Bůh chtěl? Bezesporu tato síla musí být i v nás! Ale proč z nás nevyzařuje? Proč nežijeme v souladu s naší podstatou? Proč nežijeme v míru a harmonii se sebou samými a s celým světem? Jaká je vlastně přirozenost lidské bytosti? Z pýchy, neznalosti a nepochopení Jeho vůle jsme si vytvořili „své šablony“, jak máme žít a co je důležité a snažíme se do nich vtěsnat za každou cenu. Sami sebe uzavíráme do uměle vytvořeného vězení. A všechno je čím dál tím víc složitější, život nám nepřináší radost, jen další a další starosti a trápení. Zvykli jsme si všechno tak komplikovat, že jsme ztratili kontakt s Podstatou. A to jen proto, že jsme chtěli být jinými, než jsme. Zdokonalovat již dávno dokonalé Boží Dílo. Když člověk ztratí kontakt se svou Podstatou, stává se prázdným. Stává se pouhou dočasně existující formou se spoustou problémů. To však neznamená, že v něm Podstata není přítomna! Je stále v něm!

Stačí tak málo – jen být.

Kdybychom přestali odporovat, zasahovat, ovlivňovat, pokoušet se zdokonalovat dokonalé a komplikovat prosté, přijali vše takové, jaké je, kdybychom dokázali jen jednoduše být, projevovalo by se skrze nás Božství. Skrze nás by žil Bůh! Jsem si jista, že by se život stal skutečnou oslavou Bytí, potěšením, které nekončí. Jen být. Nezasahovat. Umožnit to...

 

„On se projevuje v jednoduchosti. Komplikováním jednoduchosti Ho ztrácíme. Přitom vše je tak jednoduché.“ 

Rigden Djappo

 

 Lenka

Líbí se mi 29



Jasmínový keř - Hodnocení: 5.00 z 5.00 . Počet hlasů: 29
Podobné články:



Zanechat komentář

Myšlenka dne

Hlavní je mít velkou touhu a příležitost přijde sama.


Kalendář událostí