Jak v sobě udržet „oheň“

Velmi dobře znám ten nádherný pocit, kdy zahoříš díky odhalení Duchovna v sobě, kdy opravdu víš, že Bůh je, byl a vždycky bude; to, po čem jsi prahnul celý svůj život – ne prázdné, ale naplněné smyslem. Kdy zahoříš díky procítění Pravdy v sobě, díky duchovní práci na sobě, díky velkolepé události – studiu a šíření Prapůvodních Znalostí, díky účasti v projektech MSH ALLATRA a díky komunikaci se stejně smýšlejícími lidmi – všechna tato odhalení jako by rozdmýchávala vnitřní oheň stále víc a víc. Vždyť je tak nádherné odhalit pro sebe kvalitativně jiný způsob života, ve prospěch Duchovního světa, ve prospěch celého lidstva. Jak nebývale hoří plamen radosti ve sluneční pleteni díky takovýmto objevům, jak příjemně se Láska rozlévá a žije uvnitř.

„Oheň“ se rozhořel upřímně a opravdově, ale právě na základě upřímné touhy začal systém potichu prosazovat a předhazovat pochybnosti od vědomí: „Ty se snažíš a k čemu to všechno je? Andělem ses přece nestal. A lidem je úplně jedno, co děláš a co zažíváš uvnitř. Kdo to všechno potřebuje?“, a záměrně zamlčuje to, že je to moje potřeba, jakožto Osobnosti.

Ale, sláva Bohu, současně probíhala, a stále probíhá, i práce na sobě. Když jsem se začal zabývat duchovními praktikami a rozvíjet pocitové vnímání, reálně jsem cítil, že všechno je v pořádku, že jsem na správné cestě. Při opětovném čtení knih A. Novych a sledování pořadů s Igorem Michajlovičem Danilovem, pociťuji pravdu a opravdovost. Ve všech pořadech nám Igor Michajlovič neúnavně opakuje, že Osobnost je bytost z Duchovního světa, že Osobnost není vědomí, že ono (vědomí) na Osobnost neustále tlačí svými myšlenkami, návrhy a nápady, které k ničemu dobrému nevedou. A aby se tento tlak trochu snížil, musíme jej zaměstnat, neboť jak víme (z pořadů s I.M. Danilovem), jestliže nezačneš zaměstnávat své vědomí, ono zaměstná tebe.

Rozhodl jsem se to osobně prověřit a měl jsem radost, že se všechno podařilo. V práci jsem vědomí zaměstnával v plné míře a současně poslouchal audioknihy o prorocích a svatých, kteří hovořili natolik pro mě blízká slova a popisovali příklady toho, jak žili, když dávali přednost Duchovnu. Také jsem se neustále vracel, a celý den vracím, ke zdroji Prapůvodních Znalostí – knize „AllatRa“, kterou čtu všude, kde je to jen trochu možné: doma, v hromadné dopravě, v pracovních přestávkách. Navzdory pochybnostem jsem se ve volných chvílích účastnil všemožných volontérských projektů MSH ALLATRA, a když to šlo, tak i zdánlivě bezvýznamných, protože není nic horšího než nedělat nic.

Chtěl bych tento moment rozebrat trochu podrobněji – moment, kdy „nevím, co mám dělat“. Samozřejmě je tento stav obrovským lánem pro řádění vědomí, kde se pěstuje lenost, únava a sebelítost. Pochopitelně se objevují různé pochybnosti, počínaje těmi, že „mi se nic nepodaří“ a konče, „všechno je podvod a nastrčené“. Do hlavy také lezou různé nesmyslné nápady a myšlenky. Proto jsem se ujistil v tom, že vědomí musí být vždy zaměstnáno, přičemž něčím pro Osobnost užitečným a činorodým.

                

 

Vrátím se však k pochybnostem a budu pokračovat. Pozorování výpadů vědomí a tlaku systému jasně ukázalo, že jde pouze o provokaci, vědomí se prostě pokouší svést z cesty. Prosté pozorování mně dovedlo k velmi důležitému pochopení – mé vědomí běhalo bez vodítka, a obyčejné zaměstnání tohoto „narušitele“ vnitřního klidu přiškrtilo.

Duchovní praktiky mi postupně otevíraly a otevírají hloubku pocitů, a to, co se pro mě stalo tím hlavním a nejdůležitějším právě v tom okamžiku – život hlubokými pocity, Život v Bohu.

Čestně se přiznávám, není to vždy tak jednoduché. A vědomí mě tím zastavovalo, a dokonce i nyní dochází k těmto pokusům: „jen se pokoušíš žít pocity, ale nic se ti nedaří, nedokážeš se soustředit, a celkově je všechno beznadějné, nejsi ničeho schopný.“ Zastavovalo do té doby, dokud jsem to všechno nepřijal takové, jaké to je. Vždyť, ve skutečnosti, se zatím učím žít Láskou, doslova se učím, a na mém úsilí záleží, jak rychle se „postavím na nohy“ jako Duchovně zralá bytost. Vědomí přece vždy hraje na pýchu, z jedné strany podpaluje zdánlivou svátostí, a z druhé strany utlačuje bezvýznamností. Vše jsem přijal takové, jaké to je a pochopil, že veškeré druhy provokací (pochybnosti, odsouzení, srovnávání, aktivace pýchy, sobectví, samolibosti atd.) – to je prostě práce vědomí a systému celkově.

Nicméně „nadšení“ trochu opadlo a přede mnou vyvstala otázka, co se stalo? Proč zmizel dřívější „zápal“? Uvěřil jsem snad někde vědomí? A co vlastně chtělo?

Chtělo moc a uznání, chtělo se stát autoritou, aby se mu klaněli k nohám a líbali ruce, aby bylo vysoce vážené, a aby s ním počítali. Z toho plyne, že navzdory upřímným pohnutkám Osobnosti duchovně se rozvíjet a šířit Prapůvodní Znalosti, vědomí pohánělo můj vzestup svým přáním po moci a hrdosti, touhou disponovat materiálními výhodami. A jakmile bylo jasné, že nic nedostane, tak i zájem zmizel. Je nezbytné skutečně pracovat na sobě a nečekat nic na oplátku, dokonce ani slovo uznání. Je nezbytné sledovat myšlenky, a ne pouze filozofovat, je nezbytné studovat sebe sama, studovat systém, a toto vše je reálná práce bez uznání a sympatií. Samozřejmě, že je to pro systém nevýhodné, takže se snaží odvést Osobnost od toho, co ohrožuje jeho moc.

 „…Kdo je proti? Vědomí je proti. Již jsme zmínili, že vědomí je vždy proti všemu, co je spojeno s tím druhým, myslí se tím, s Božským Světem.

Proč? Protože tato cesta je pro vědomí uzavřena, a to je pro něj strašné, proto vznikají takové problémy.“

„VĚDOMÍ A OSOBNOST. Od předem mrtvého k věčně ŽIVÉMU “

 

Ano – je to skutečně práce, ale není těžká, prostě je nezbytné ji dělat pravidelně a neustále: provádět autogenní tréninky, meditace a duchovní praktiky, kvůli sobě, jakožto Osobnosti, kvůli své spáse, a časem se z toho stane způsob života.

Bylo jasné, že se jednoduše musím učit a snažit se ignorovat myšlenky a obrazy, podporovat druhé lidi v Duchovním vzestupu, konat něco dobrého, pozorovat nejen vlastní vědomí, ale systém celkově a nenechat se vtáhnout. A to hlavní z pohledu Duchovního pozorovatele – pěstovat Lásku k Bohu.

Postupem času bylo jasné, že život hlubokými pocity – to je kvalitativně jiný život, i když pro vědomí nepochopitelný, ale pro Osobnost opravdový. Ukázalo se, že reálná práce na sobě během dne – to je neustálé manévrování mezi „útesy“ vědomí (nepřijetí špatných myšlenek, obrazů a emocí, jejich neustálá kontrola), především v hlavě, což znamená nepoddávat se systému (nepodléhat provokacím svého vědomí a neprovokovat vědomí druhých lidí). A i když se zvedá bouřka nebo bouře – neztratit kurz k majáku Duše a otáčet se k vlnám „čelem“, aby nepotopily loď (potýkat se s problémy s důstojností, neutíkat před nimi a řešit vše po dobrém). Reálná práce na sobě během dne – to je vyhlazování ostrých hran a konání podle situace, po dobrém, z Duchovní pozice. Je to ohraničení svého vědomí rámci, ve kterých může pracovat, kde jsou jakékoli jiné „neschválené“ provokace ignorovány. Reálná práce na sobě během dne – to je být na vlně hlubokých pocitů, je to vděčnost Bohu za Život, je to pocit Lásky k Lásce v Lásce (ať by to znělo jakkoli směšně a negramotně).

Tehdy jsem jasně pochopil, že „oheň“ uvnitř není pálení žáhy, choroba, strast nebo teplota, když je tělo nemocné. „Oheň“ uvnitř – to je Život.

Tedy jak v sobě udržet „oheň“? Řeknu to upřímně – pouze směřováním k Bohu. Cítím, že zbavením se „problémů“ vědomí, ignorováním jeho provokací ve své hlavě a přepnutím na hluboké pocity prostřednictvím provádění Duchovní praktiky „Lotosový květ“ v momentě tady a teď, právě veškerá tato práce na sobě naplňuje smyslem tyto prchající dny. A zdá se, že čas letí tak rychle, ale cítím, že díky hlubokým pocitům, kterými se snažím žít, neletí nadarmo. A právě proto, abychom pocítili Jeho Věčnou přítomnost a zůstali s Ním navždy. Právě proto, aby byla taková možnost byly dány světu Prapůvodní Znalosti, právě kvůli tomu se natáčí pořady s Igorem Michajlovičem Danilovem, a veškeré aktivity MSH ALLATRA jsou zaměřeny právě na to, aby se každý člověk mohl osvobodit od diktatury ďábla uvnitř sebe a přišel k Bohu, a neodkládal svou spásu na později, neboť zítra už tady nemusí být.

 

     

 

Nyní je jasné, že jakmile člověk přijme Prapůvodní Znalosti a jde po Duchovní cestě, svědomitě pracuje na sobě. Nedělá to kvůli někomu, dělá to pro sebe, on sám to potřebuje. Ne kvůli uznání, pochvaly a závisti druhých lidí, ale kvůli svému spasení. Ano, někde jsi zakopnul, to se stává, ale vždyť hlavní je cíl. Vstaneš, oklepeš prach a jdeš dál. Ano, zahnul jsi špatně – to taky není neštěstí. Vidíš cíl – otočíš se a kupředu.

K tomu se váže velmi krásné podobenství z knihy „AllatRa“:

„Jednou procházel jeden Mudrc okolo vesnice a oznámil lidem, že na jejich hlavní návsi jsou pod zemí ukryty neuvěřitelné poklady. Ten, kdo je najde, tak nejen získá bohatství, ale už nikdy nebude takový, jako dřív. Lidé měli z této novinky radost a vedli dlouhé debaty a rozhovory, ale nakonec se všichni obyvatelé dohromady rozhodli ten poklad vykopat. Vyzbrojili se náčiním a pustili se do práce. Ale uplynul nějaký čas, očekávaný výsledek práce se stále nedostavoval a entuziasmus lidí opadal. Jako první začali výkopové práce opouštět ti, kdo hodně mluvili, ale ukázalo se, že sami neudělali nic proto, aby poklad našli. Pouze se snažili ostatním ukazovat, jak mají pracovat. Za nimi následovali lidé, které náročná práce rychle unavila. Rozhodli se, že poklad za takovou dřinu nestojí. Jiní lidé začali nacházet střepy keramiky, dávného nádobí a staré mince. Ukrývali tyto své nálezy před ostatními, protože si mysleli, že toto je ten pravý poklad a také rychle opouštěli místo výkopů. Třetí skupina lidí prostě měla radost z práce a hledání, domnívala se, že v této radosti z hledání se vlastně skrývá poklad, o kterém Mudrc mluvil. Ale když uběhl nějaký čas, bylo okolo nich stále jen množství kamenů a špína. Jejich radost také mizela, tak zanechali svého hledání, neboť se ukázalo, že jsou slabí duchem.

Jak šel čas, začali mnozí z těch, co zůstali, pochybovat o úspěchu hledání a mysleli si, že se stali oběťmi omylů a výmyslů. Obyvatelé jeden po druhém začali opouštět místo hledání pokladu. A jenom hrstka těch, kteří šli záměrně k cíli a houževnatě a úporně pracovali, našli svůj poklad. Ale potom co poklad našli, už je v té vesnici nikdo nikdy neviděl. A ti obyvatelé, kteří se neúspěšně účastnili hledání pokladu, byli až do konce svých dnů znepokojeni ospravedlňováním sebe samých a objasňováním toho, proč jednali, jak jednali, proč tehdy nezůstali spolu s ostatními. Vždyť to byla šance, jak změnit svůj ubohý život k lepšímu. Někteří z nich zasvětili zbytek života hledání onoho Mudrce, který jim odhalil to tajemství, aby zjistili, jak měl vypadat ten poklad, kde je teď a jak je možné ho získat.“

Takže poklad je duchovní přeměna člověka. Ale aby bylo možné jí dosáhnout, je třeba na sobě každý den houževnatě pracovat. Ne všichni, kdo jsou okouzleni perspektivou cesty, dojdou na její konec, neboť cesta předpokládá dosažení vnitřních změn. Jako první opouštějí cestu ti, co mnoho mluví a nedělají nic proto, aby se změnili. Za nimi následují ti, kdo hledají snadné vítězství. Potom z duchovní cesty scházejí ti, kteří se nechali oslnit možnostmi, které se jim odhalily a jsou použitelné k uspokojení jejich významnosti v tomto světě. Potom ti, kteří nacházejí potěšení v samotném procesu hledání smyslu života, ale nechápou sami sebe a v konečném výsledku nic nenacházejí. Z duchovní cesty scházejí i ti lidé, kteří pochybují o sobě, o Mudrcovi, jenž jim odhalil duchovní Pravdu, i o samotné Pravdě. Všichni tito lidé chápou duchovní cestu tak, jak je to pro ně v tomto materiálním světě výhodné. Ale pouze ti, kdo jdou s čistotou a upřímností úmyslů až do konce, kdo jsou ve své duchovní práci vytrvalí a každý den se mění, pouze ti v životě nachází své duchovní poklady, které jim dávají možnost odejít do jiného světa. Smysl tohoto podobenství je takový: když jdou lidé po duchovní cestě, často hledají osobní úspěch v tomto, pro ně dočasném světě, namísto svých pokladů, které jim otevírají cestu na Věčnost.

 

Někdy jsem v hlavě slyšel takové myšlenky: „Kam se chystáš? Do MSH ALLATRA? Tam to zvládnou i bez tebe, budeš se jim jen plést pod nohy. Jestli to bude potřeba, zavolají ti“ nebo: „Jaký Bůh tě potřebuje? Nejsi hoden ráje, sedni si, dívej se na filmy, hrej hry“. Ve skutečnosti je prostě nutné být „hluchý“ ke svému vědomí, jednoduše ho neposlouchat a prostě konat: nezištně se podílet na projektech, poctivě pracovat na sobě, zkrátka jít k cíli, protože:

 

„Pokud není cíl, není ani život, neboť život je cílevědomý pohyb.“

 Z knihy „AllatRa“

 

Ano, mnoho různých nástrah rýsuje vědomí Osobnosti na Duchovní cestě, a kolik ještě zbývá překonat vlastních zdí od vědomí, ale jsou to jen maličkosti, jestliže cestu osvětluje „oheň“ vnitřní Lásky k Bohu, kdy přetéká Boží Láska, kdy temnotu rozptyluje AllatRa.

                                 

Autor: Dmitrij Michajlov

Zdroj: https://allatravesti.com/kak_podderzhat_ogon_v_sebe