Jak si v období kataklyzmat zachovat sebekontrolu. Osobní zkušenost z cesty ze Simferopolu do Atlanty.

 

„Říká se, že děti jsou k Bohu blíže. A je to pravda. Vždyť oni si užívají přirozenou a neustálou krásu. A dospělí? Ti žijí minulostí a nadějí na budoucnost. A co je minulost? Iluze dávno uplynulých dní. A co je budoucnost? Iluze přízračných myšlenek. Tak co je tedy ve skutečnosti život? Přítomný okamžik, ve kterém člověk žije tady a teď. Dospělí žijí ve svém omezeném virtuálním prostředí, a vše, co považují za důležité je – virtuální svět. A to je hra, hra, hra. Zdlouhavá hra, ne na život, ale na smrt…“   (z knihy „Na Křižovatce“ od Anastasie Novych)

 

Buďte jako děti! Každý slyšel a pronášel tuto frázi několikrát. Spočívá v ní velká hloubka, která se mi začala odhalovat, a kterou jsem si začala uvědomovat v dané situaci, jako se kvítek rozvíjí v prvních paprscích slunce. A naše cesta ji pomohla realizovat v praxi.

Letos v létě jsme odjeli na dva měsíce na Krym, na návštěvu k babičce a dědečkovi. Čas rychle plynul a nastala doba odjezdu. Loučení s příbuznými a vyhlídka dlouhého letu se dvěma přestupy (let trvá 24 hodin), s jedním dítětem – mě nijak neočarovali. No a z vlastní zkušenosti mohu s určitostí říct, že to, čeho se obáváme, to i plně dostáváme: ve skutečnosti se let prodloužil o 29 hodin a celkově trval 53 hodin.

Z neznámého důvodu byl odlet našeho prvního letadla na lince Simferopol – Moskva zpožděn o tři hodiny. Zazněl předpoklad, že je snad v Moskvě bouře, a proto jsou všechny lety odloženy. Nicméně ve frontě stojí lidé, kteří okamžitě volají příbuzným a verze s bouřkou je vyvrácena. V Moskvě je klid a pokoj, hvězdné nebe a potichounku se blíží svítání.

Moje vědomí mi nezačalo nahánět strach a vyvolávat paniku, nepřichytilo se a nevyužilo této příležitosti, protože bylo velmi ospalé. Ale příhodu, ke které došlo na letišti, se pokusím vylíčit podrobněji. Do čekárny, kde se shromáždili všichni lidé z našeho letadla, přinesli vodu a sadu potravin, která se obvykle podává v letadlech. To, co se potom stalo, mě udivilo a otřáslo mnou až do hloubi duše. I když byla hluboká noc, lidé se začali odstrkovat navzájem a vrhat se na jídlo. Příděl přinesli pro všechny cestující, ale mnozí se rozhodli nabrat si potraviny do zásoby. Nakrmit jejich tělo je přece mnohem důležitější než souseda v letadle, takže někteří cestující zůstali bez přídělu. A co na sebe vlastně přitáhlo pozornost? Všude je klid, nechybí světlo, voda, teplo, i jídla je dost, a právě v této situaci mnozí projevili svou nezodpovědnost, své sobectví a sebelásku. A co budeme dělat, až nastanou skutečná kataklyzmata a jídla a přístřeší bude opravdu nedostatek? Tuto lekci jsem pochopila v plném rozsahu – jde o sobectví a sebelásku – jsou to dvě křídla, která mě přinesou do pekla a vezmou s sebou to nejcennější – život. Pouze vzájemný respekt, vzájemná podpora, pomocná ruka a otevřenost vůči sobě navzájem, pomohou překonat různé zkoušky.

„Problémy se rozhodně řešit musí, ale dělat z nich smysl existence nelze. A co je hlavní, bez ohledu na to, jak jsi smýkán z problému do problému, za všech okolností vždy zůstaň Člověkem. Protože každý problémeček v životě není v první řadě nic jiného než zkouška živočišné zavšivenosti.“ (z knihy Anastasie Novych „Ptáci a kámen“).

 

A co dělaly v této době děti? Jídlu a shonu nevěnovaly pozornost, dál se zabývaly svými věcmi, hrály si. Když rodiče přinesli výdobytky, začali přesvědčovat ospalé děti, aby něco snědly, alespoň sušenku, ale ve většině případů byli odmítnuti. Hlavní argument, který jsem slyšela, a který jsem dokonce často sama používala pro své dítě, byl následující: musíš se najíst i když nechceš, protože nevíme, kdy nám potom dají najíst. A právě té noci jsem si uvědomila, proč na dítě tento argument nefungoval, a všechno to bylo velmi jednoduché. Pro děti neexistuje potom, nemají potřebu připravovat se na budoucnost, tím spíš na špatnou budoucnost, v tomto případě k hladovému letu (a to se taky nestává, všechny nakrmí stejně), děti si nedělají plány do budoucna, žijí v přítomném okamžiku „Tady a Teď“, jsou šťastné, jsou nadšené životem, zájmem a poznáním každé buňky v těle.

Po třech hodinách čekání nás všechny, utahané dlouhým čekáním, vyzvaly k nástupu do letadla. A kolik radosti se objevilo na tvářích dětiček. Nikoli kvůli samotnému nastoupení, ale proto, že vyšlo sluníčko a naplnilo svými paprsky nový den. A z letadla byla vidět vzletová dráha a na ní stojící vrtulníky a jiná letadla. Kolik nových zážitků, radosti a štěstí bylo u každého dítěte – objevitele nového a dosud nepoznaného. A děti přece nebyly méně unavené než dospělí, taky strávily bezesnou noc na letišti.

Let uběhl nepozorovaně. Probudili jsme se v Moskvě a spěchali na další let do New Yorku. Moc jsme na přestup do nového letadla pospíchali, aniž bychom tušili, že i v Moskvě se budeme muset zdržet. New York. Pravidelná zastávka na naší zpáteční cestě domů.

New York – zvláštní město, a to jak z vnějšku, tak i z pohledu vnitřního vnímání. Cítíš se v něm trochu jinak než v ostatních městech. S malým zpožděním nás vyzvali k nástupu do letadla směr Atlanta. Všichni cestující společně napsali svým příbuzným, že brzy odstartujeme, ale brzy se ukázalo být pojmem relativním. Nicméně, jak odstartujeme? Po 2 hodinách proseděných v letadle na vzletové dráze a pozorování, jak odlétají jiná letadla, jsme se začali vracet zpátky směrem k letišti. Příčinu nám pořádně nevysvětlili, zda jde o bouřku v Atlantě nebo v New Yorku, i když v obou městech nebylo nic podobného pozorováno. Po dalších poslušně proseděných 3 hodinách jsme se z reproduktorů dozvěděli, že byl náš let zrušen. Postavili jsme se do fronty vedoucí k oddělení Pomoci a Informací. Fronta byla statická, skoro se nehýbala, ale to, co se dělo uvnitř mne mi nedovolilo, abych se nudila. Vědomí drásalo frázemi: „Co bude dál? My neodletíme? Dnes už nic nepoletí a místa na zítřek už asi taky nebudou! Co se děje? Podívej se, ubohé dítě, už je 24 hodin na cestě, je vyčerpané…“ A jen tichounce, někde v pozadí, zazněl nápěv – Zdrávas Maria. Chytila jsem se ho a jako Baron Prášil jsem se začala vyprošťovat ven z ulepené bažiny, kam mě usilovně zatahovalo moje vědomí.

Přepnutím své pozornosti na mého chlapce jsem uviděla, že i navzdory únavě z dlouhého letu a očekávání, neztratil svůj objevitelský zájem. Ano, skutečnost byla taková, že jsme na letišti. Ale na tomto místě jsme poprvé v životě, a proto by mělo být prozkoumáno. Začal se postupně ode mě vzdalovat dál a dál, učil se chodit umývat si ruce, čerpat vodu do lahví, setkával se s lidmi, pomáhal jim. Pro něj se svět nezastavil, neuzamkl se do jediného problému – jak se dostat domů. Když se unavil, jednoduše si lehl na podlahu poblíž a osvětloval úsměvem nejen mě, ale i ostatní lidi ve frontě, ukazujíc svým vlastním příkladem hodnotu každého okamžiku života. Ostatní děti dělaly přibližně to samé, někdo podřimoval v kočárku, někdo si hrál na podlaze s tím, co se podařilo najít. Děti žily přítomností – tady a teď, šel z nich klid a vyrovnanost. Také jsem tím zatoužila proniknout až do hlouby své podstaty, akceptovat situaci takovou, jaká je, zanechat strachu z nejistoty, i když byl úplně nesmyslný. Vždyť všechno je v pořádku, je teplo, světlo, voda, potraviny. Snažila jsem se procítit ŽIVOT – TADY a TEĎ. NAPLNĚNOST KAŽDÉHO OKAMŽIKU a SPOJENÍ SE STVOŘITELEM!

Tady budou na místě velmi hluboká slova z článku Anastasie Novych „Vnitřní duchovní opora“:

„Materiální svět je pro člověka jen hrou iluzí, které vytvářejí podmínky pro jeho vnitřní volbu, a předurčují jeho posmrtný osud. Všechno v materiálním světě je relativní, iluzorní a přechodné, všechno má svůj náhlý začátek a nečekaný konec. Pro člověka není vlastně ani minulost, ani budoucnost. Je jen přítomný okamžik, ve kterém uskutečňuje svou volbu. Je třeba spěchat s vytvořením své vnitřní duchovní opory, dokud máme možnost výběru. Vnitřní duchovní opora pomáhá člověku najít svoji skutečnou podstatu, být nebojácný, být v neustálém spojení s duchovním světem bez ohledu na vnější okolnosti, které ho potkávají v životě. Dělá člověka Člověkem.“

A ještě se mi podařilo hluboce procítit, že my – všichni lidé – jsme jeden celek a vše v tomto světě je vzájemně propojeno, i když je to na první pohled nepostřehnutelné. A pokud projevím slabost a zvolím si trápení a strach, tak tato vlna přesune na dítě a povalí se dál… Je to hluboké pochopení, že to, co si vybírám a čím naplňuji prostor, se šíří na všechny lidi, nejen na ty, kteří jsou vedle mě, ale na všechny obyvatele planety Země. Jak se říká v jednom slavném citátu – „Dokonce i mávnutí motýlího křídla může způsobit tsunami na druhém konci světa.“ A já jsem si hluboce uvědomila, že to nejsou slova. Je to realita, kterou jsem dříve ignorovala a neuvědomovala jsem si ji.A já jsem pochopila, že všechny tyto události jsou pro mě přípravou k tomu, abychom mohli v blízké budoucnosti přežít všichni. Zkontrolovat nastavení, že bez ohledu na to, co se stane, budu klidná a budu pomáhat lidem. Obraz mých iluzorních obav se pro mě stal očividný. Začala jsem je vnímat jako mlhu, která mě obklopuje, ale která je přízračná a nemá plnost, pokud ji já, jako osobnost, nenaplním svou pozorností. Bylo to děsivé pro mé Ego a vědomí. Oni se mají čeho bát, ale nemá to nic společného se mnou, Skutečnou! Když došlo k rozdělení mě Skutečné a Ega, zřetelně jsem procítila, že se nebojím. Vždy mám na výběr žít tady a teď nebo zažívat strach a zaplétat se do jeho pavučiny záludností.

Podařilo se mi přepnout z emoce strachu a pochopit, že bát se, plakat a prožívat – to je jen osobitá manipulace ega, přitahování pozornosti na sebe, role oběti. Ale to přece nejsem já! Jakmile se pro mě stalo prioritou být v okamžiku „Tady a Teď“, pociťovat vnitřní klid a harmonii, potom se tento stav přenesl na dítě. A jak se říká ve slavné „Velké Kasidě“ Ibn al-Farida – „Zapomenutím na sebe jsem se našla!“ A to je to, co je nezbytné v době nepředvídatelných událostí a katastrof. Zachovávat klid, ale klid aktivní, a to skrze pomoc druhým, a ne soustředěním se na sebe.

Vystáním fronty se nám podařilo přebukovat letenky na příští ráno. A ačkoli nás neminula další dobrodružství, přesto jsme se všichni do půlnoci následujícího dne dostali do Atlanty. Získali jsme neocenitelnou zkušenost a vodítko k dalšímu jednání.

Dalšího dne se babička pokoušela u chlapce zjistit, jak se včera cítil a co na letišti dělal. Chlapec jí neodpovídal. Nejprve se mi zdálo, že se odpovědi vyhýbá. Mluvil jako by nesrozumitelně. Místo toho, aby popisoval události ze včerejšího dne…, a tady jsem pro sebe opět učinila odhalení – syn mluvil o tom, co se dělo v danou chvíli. Opět byl v okamžiku „Tady a Teď“ a kochal se jím, už ho New York nezajímal. To jsou děti, jejich ústy mluví Pravda, učí nás životu. Děti jsou našimi Učiteli!

„Nic na tomto světě není jen tak. Pokud tě osud přivedl na místo, kde se nyní nacházíš, znamená to, že je to pro něco důležité.  A v první řadě je to důležité pro tebe, abys něco pochopil a něco si uvědomil. A proto, aby si pozvedl svůj duchovní svět, prostě stačí, vzdát se zla a zakomplexovanosti vědomí v materii. Zdravě se podívat na sebe a na okolní svět. Co je minulost? Iluze dávno uplynulých dní. A co je budoucnost? Iluze přízračných myšlenek. Tak co je tedy ve skutečnosti život? Přítomný okamžik, ve kterém člověk žije tady a teď.“ (z knihy Anastasie Novych „Na křižovatce“)

SJEDNOCENÍ LIDÍ – ZÁRUKA PŘEŽITÍ LIDSTVA!

Připravila: Marina O. (Atlanta, USA)