Například: Dobré zprávy
Jak jsem se narodil

Víš, chci ti říct, jak jsem sem přišel. Na začátku bylo Velké Světlo. Byl jsem v něm a vůbec jsem nevěděl, že jsem já. Byl jsem Světlem, ale nevěděl jsem to. A pak na mě otec upřel svůj zrak a vybral mě do života. Byl jsem vybrán! Ale ještě jsem to nevěděl. Nic jsem nevěděl. Ale velmi jsem se radoval. Byl jsem si jistý, že mě čeká něco velkého. A bylo tomu skutečně tak. Takže jsem byl vybrán a společně s otcem jsme shlíželi na zem, jestli je ten pravý čas. A tu se dva krásní lidé, dvě velká bílá světla setkala a kolem nich zářil bílý jas. Ach, to byla krása! Otec se zahleděl a krásně se usmál. Tohle on vždycky rád vidí. Když se dvě jasná světla v lidských nádobách milují. To je kolem vždycky tolik záře a jemné světlo se šíří po sítích ve všech světech. Oni to nevidí, ale odsud je všechno vidět. A je to překrásné. Je to čistá esence Lásky. A to má otec moc rád. A tak je vybral a tu v jednu chvíli vzniklo mé semínko.

Ze semínka za čas vyrostla nádobka, a když se zjevila ve světě, nastal můj čas. Na osmý den, co se to malé tělíčko vyrodilo z matky, jsem byl s velkou pečlivostí a s polibkem Otcovy Lásky na čele, vložen do jeho nitra. Takto jsem získal svůj příbytek ve světě, kde jsem ještě nikdy nebyl.

Takový barevný svět! A tolik tváří! Tolik zvuků a odlesků světel, až oči přecházely! Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Vůbec se to tu nepodobá Nebeskému světu Otce, ze kterého jsem přišel. Jaké velké mocné síly se tu projevují. Úplně jiné. Někdy jsem se docela vylekal, co se projevilo, ale v nitru jsem chápal, že toto všechno stvořil můj Otec, a tedy je to krásné a správné. To jsem vždycky věděl, a proto jsem se nikdy nebál. Tak tady teď budu žít…

Jak jsem se rozhlížel, zda spatřím aspoň něco ze svého světa, uviděl jsem další světla – své bratry. Zaradoval jsem se velkou radostí. V každém člověku byl jeden z mých bratrů! Ale většinou všichni spali, takže se celkem s nikým z nich nedalo mluvit. Spící světla. Budu také takový? Určitě ne! Já nikdy neusnu!

Nakonec jsem uviděl, že v mé nádobě je ještě někdo jiný. Byl také z mého světa. Na rozdíl ode mě on byl však pohyblivý. Jako vítr, jako duch. Byl tak krásný a silný! Dokázal pohybovat celou nádobou! To on s ní hýbal. A lidé viděli tu pohybující se nádobu, a dali mu jméno a mluvili na něj. Nikdy jsem nevěděl, zda mluví na tu nádobu nebo přímo na něj, ale asi to nebylo tak důležité. Hlavně, že je tady. Tolik jsem se z toho radoval! Stali se z nás okamžitě přátelé. Já a on. Jak jsem ho poznal, hned jsem ho měl rád. Byl opravdovým vládcem nádoby. Zjistil jsem, že já jsem semínko – život v něm a on je vykonavatelem toho života. Takovým hybatelem. Byl chytrý a schopný, skvěle se učil. Nakonec tělíčko postavil na nohy, a tak jsme se konečně začali posunovat po dvou nohách sami. A tolik krásy jsme spolu uviděli, tolik radosti jsme prožili! A já mu ukazoval, co je od Otce a jaké to je. A on byl tak šťastný.

Víš, kolik je krásy v každé chvíli, v každém koutě, v každém zákoutí? Ve žlutém slunci i v mracích i v duze na nebi? Každá bytost, každá věc, každý kamínek na cestě, brouček maličký – všechno má tolik vrstev a barev! Každý má co říct. Každé zrníčko, každá částečka je úplně kouzelná, když ji vidíš mýma očima. A on se jimi díval. A viděl tak divotvorný svět mého Otce. Jeho srdce zářilo radostí a obdivem. Jak často jsme spolu sedávali a viděli svět. A mluvili jsme spolu neustále, ne slovy, jen pocity skrze silnou pevnou stříbrnou nit. Ta stříbrná nit je vlákénko, které nás spojuje. To nám dal Otec jako Dar. Abychom byli stále spolu a neztratili se. Ta nitka vybíhá z mého středu a on je k ní jakoby připojen. Jako to chmýříčko z odkvetlé pampelišky. Viděl jsi ho někdy? Nahoře je takový bílý padáček, to je on, a to semínko dole, to jsem já. A nitka, co je spojuje, je ta stříbrná nit. Spojení. Kdyby jí nebylo, nebyl by Život, ani naše přátelství. Můj přítel by mě nikdy nenašel, nevěděl by o Otci, nechápal by, že patří k Němu! Takže ta stříbrná nit je moc důležitá a potřebná. Tak to Otec krásně vymyslel.

Jak čas šel, můj přítel velmi zmoudřel. Tolik toho věděl ode mě i od lidí. Povšimnul jsem si, že jej barvy okolního světa velmi zaujaly. Stále více si jich hleděl. A pak jsem uviděl velkou šedou pavučinu nataženou kolem jeho hlavy. Vlastně všichni lidé ji měli kolem hlavy a mnoha šedými nitkami k ní byli přilepeni. Byla to velká lepkavá pavučina, utkaná z myšlenek, slov a lidských představ a přání. Byla to mocná pavučina. Mluvila také o Otcových věcech, ale docela jinak. Všechno zkomolila a měla v sobě malé háčky. Když jsem ji pozoroval, pochopil jsem, že jsou to lidská přání. A jak jsem dobře viděl, každý člověk se na ně chytil. Protože každý člověk má přání. Jenže pavučina mu je nesplnila. A když ano, tak musel vydat mnoho sil. A výsledek kolikrát ani nestál za to. Pavučina ho především chytila a pevně držela. A člověk jen obíhal, přesouval se z jednoho vlákna pavučiny na druhé a nikdy nic pořádně nepochopil, ani nevyřešil, ani nedostal. Pavučina. Takový zvláštní labyrint. Vypadal jako cesta, ale nebyla to cesta. Byl velmi chytře vymyšlený. Viděl jsem, že pavučina vůbec není obyčejná. Je přímo magická. Vždyť každého lapila! Musel ji uplést kouzelný pavouk, velmi chytrý pavouk.

V té době, co se na ni nalepil můj přítel, zesláblo naše spojení. Proč za mnou nepřichází? Divil jsem se a hlasitě jsem volal. Posílal jsem mu své bílé kuličky po stříbrné šňůře, ale on jako by nechápal. Vždycky ty kuličky vzal a nalepil je do pavučiny. Asi myslel, že se mu tak splní nějaké přání, ale nestalo se. Znovu jsem poslal kuličky, své volání, ale zase všechny přišly do pavučiny. Naše spojení zesláblo natolik, že už mě vůbec nevnímal. Volání okolního barevného světa bylo hlasitější. Došlo mi, že musím čekat. A tenkrát jsem pochopil, proč mí bratři, Otcova bílá světla, v lidech spí. Ale já nechtěl spát! „Já spát nebudu! Nikdy se tě nevzdám! Tolik tě miluju! Příteli! Tady jsem!" volal jsem a volal každou chvíli, každý den. Ale on neslyšel. Tak jsem si řekl, že budu čekat a mezitím mu budu zpívat o Lásce. Pokaždé mu pomůžu, jak budu moci. Nikdy ho neopustím, vždycky budu při něm. Toto jsem si slíbil a já své sliby vždycky plním.

Jak šel čas, všiml jsem si, že můj přítel lehce zešednul. Pavučina mu nepřinášela štěstí. Jen chvíli se z něčeho radoval a pak mu někdo radost vzal. Všechno vždycky pominulo. A on plakal. Po nocích ležel v posteli a zíral do temného pokoje. Do prázdnoty. On viděl čtyři stěny a já viděl celý Otcův svět! To proto jsem byl vždycky šťastný a vždycky jsem se radoval. „Pojďme se radovat spolu, příteli,“ šeptal jsem na něj. „Pohlédni sem!“ volal jsem na něj tak mocně, jak jen jsem uměl. A posílal bílé kuličky své Lásky. Ale k ránu jsem je všechny spatřil přilepené k pavučině. Ta pavučina. Jestlipak o ní Otec ví? Napadalo mě a hned jsem věděl, že není nic, co by On nevytvořil. Tedy je to také Jeho dílo. Vždyť kdo, když ne On sám, by byl schopen stvořit tak mocnou síť? Asi to tak musí být. Zklidnil jsem se a byl jsem velice zvědavý, co se bude dít dál. „Ach, jak je to všechno dobrodružné, stále nové, napínavé, krásné…“

Svému milovanému příteli jsem vždycky stál po boku a podporoval ho, jak jsem jen uměl. Svými bílými kuličkami jsem nešetřil a stále mu je posílal, aby mě našel. Aby mě uviděl, abychom se zase mohli radovat spolu. Moc jsem se na to těšil, a tak jsem trpělivě čekal. Určitě na to přijde, to jsem věděl. Byl jsem všude s ním. Když se smál, smál jsem se s ním. A když plakal, když zoufal, když se cítil osamělý, vždycky jsem jej jemně hladil a zpíval mu krásné písně, ty bílé, konejšivé. Písně o Lásce a naději, písně, které prostě hladí a dodávají sil. A on je cítil, i když nechápal, odkud přicházejí. Takto jsme byli spolu, a já byl šťastný. „A že mé kuličky končí v pavučině? A proč bych měl být proti tomu, když on to tak chce? Vždyť jej tolik miluji! Navíc, vždyť i pavučina je dílem od Otce. Všechno je dobré.“  Byl jsem šťastný, že mohu přinášet dobro svému příteli, i když to nechápal. Ale nikdy jsem nepřestal věřit, že se nakonec otočí – a zase mě najde. Že mě uvidí, ach, jak moc jsem si to vždycky přál. Aby mě zase našel, abychom zase byli spolu, abychom se radovali společně. Z každé chvíle v každičkém dni, tak, jako jsme to dělávali dřív.

A pak se všechno změnilo. A bylo to překrásné. Bylo to na podzim, který byl nádherně barevný. Můj přítel se ale vůbec neradoval, možná to ani neviděl, tu krásu, měl velmi těžkou dobu. Pavučina ho olepila ze všech stran. Asi měl příliš mnoho přání, asi příliš očekával, asi snil o tom, co prostě neměl mít. Já nevím, nemohu soudit, co je dobré a co ne. Vždyť všechno je koneckonců od Otce. A tak v ten čas můj přítel osaměl. Odešli od něj ti, které miloval. Už nechodil na místa, kam vždycky chodíval. Najednou zůstával doma a po nocích se v parcích procházel. Bolelo jej srdce, to jsem cítil, tak dvojnásobně sil jsem mu dával, aby nepadnul. Vždyť jako všechno, i nesnáze pominou. Snad to ví.

Jednoho rána jsme spolu vyšli na pole za městem. Podzimní ranní slunce prosvěcovalo mlžný opar mezi stromy, a já se velice radoval. Zase jdeme sami ven! Jistě uvidí tu krásu a pookřeje. Ale můj přítel chodil sem a tam, něco promýšlel. Pavučina se jen pohybovala. A tu se najednou zastavil a jeho srdce se náhle rozevřelo dokořán. Stanuli jsme na louce plné vlhké trávy. Přes traviny byly nalepené bílé pavučinky, do nichž svítilo ranní slunce. A na pavučinkách byly, jako blyštivé korálky navlečené, maličké kapičky podzimní rosy. To byla taková krása! Můj přítel úplně oněměl a jeho srdce se úplně otevřelo. Určitě si vzpomněl, jak jsme spolu kdysi pozorovali tyto duhové korálky, jak jsme je počítali a vyprávěli si příběhy, které nás napadaly. Určitě si vzpomněl! Tak jsem vyslal několik bílých kuliček do jeho srdce, aby pookřálo. A pak jsem uviděl, v co jsem vždycky tolik doufal. Podíval se na mě. Málem jsem se rozplakal štěstím. „Podíval se na mě!“ Rozplakal se. A když jsem to cítil, také jsem se rozplakal. Dlouho jsme plakali a zároveň se radovali. To byla taková chvíle! To ani já nedovedu všechno popsat, jak jsme se vlastně cítili. Úplně jsme křičeli radostí. „Můj drahý vzácný příteli! Má Lásko...“

Tolik radosti jsem snad nikdy nezažil. Je to zvláštní, když se radujete tak moc, že už si myslíte, že větší radost není, ale radosti stále přibývá, množí se, je jí tolik, že myslíte, že vybuchnete štěstím a pak vidíte, že radost se z vás prostě vylévá ven. A míří do celého světa a šíří se po všech sítích a.… možná ji vidí i můj milovaný Otec v Nebesích. Ano, zcela určitě ji vidí. Jistě je také šťastný. Ach, to je Láska... Ten den byl tím nejšťastnějším. Našel mě. Poznal mě! A viděl jsem, jak se zvedl a zahleděl se vysoko do oblak, někam daleko za slunce, rozpřáhl paže a zavolal: "Bože! To je přece má duše! Tady jsi! Má Lásko," a brečeli jsme spolu velkým nekonečným štěstím. Protože jsme se našli a stříbrná nit se znovu obnovila. A zase jsme byli spolu. Už napořád.

Zase viděl mýma očima svět, který byl barevný a krásný. Všiml jsem si, že spatřil i šedou pavučinu u své hlavy. Tolik se lekl, že jsem pochopil, že ji před tím vlastně neviděl. On o ní nevěděl!  „Takže v tom je to kouzlo,“ pochopil jsem. „Jak velké je Otcovo dílo... Jak všechno krásně vymyslel, to je prostě nádherné,“ usmál jsem se a zaradoval. Když víš, že všechno stvořil Otec v Nebi, pak jsi prostě ze všeho šťastný. Nemůžeš být nešťastný, když jsi obklopen svým Otcem ze všech stran. Všechno je od Něj, úplně všechno! A všechno není bílé, jsou i různě barevné věci, i tmavé. A všechno má nějaký smysl, který On vymyslel. A ty ho musíš objevit. A když na to přijdeš, nemůžeš se prostě neradovat. Proto se pořád raduji. Vždycky. A teď už nejsem sám. Radujeme se spolu. Konečně zase spolu objevujeme Otcův svět. Je to tak nádherné. Jsem tak moc šťastný a můj přítel má zase v očích radost. Někdy se třeba trochu lekne, myslí, že to není od Otce, ale pak na to společně přijdeme a on vidí, že ano, že to je také od Otce a pozná proč a na co to je. A zase je šťastný. Život je nádherný…

A jak jsme se spolu pořád radovali, stalo se něco překrásného, co ti chci právě říct. Je to největší zázrak, jaký se může stát. Dobře poslouchej. V ten den jsme spolu seděli na žlutém listí pod vysokým starým topolem a dívali se do probouzejícího se rána nad polem. Byli jsme úplně potichu. Tak potichu... vzduch se rozezníval kapičkami rosy, které hřející slunce shazovalo z listů na stromě. Jak padaly do trávy, krásně to znělo. A občas zazněl hlas bzučící mouchy, která prolétla kolem. Vzduch voněl, bylo to nádherně čisté podzimní ráno. Slunce tak krásně svítilo do orosených travin, a všechno tak krásně svítilo, ach, jako by se sám čas zastavil. Úplně jsme ztichli. Tolik jsme se uvnitř radovali, až jsme se obejmuli. Oba jsme věděli, že to vidíme díky sobě navzájem. Že kdyby nebylo druhého, tak není taková radost a úžas. Že kdybychom nebyli spolu, ale každý sám, nemohli bychom cítit takovou Lásku. A to byla taková velká Láska, že celý ten barevný svět zmizel. Srdce se otevřelo dokořán a pozvalo mě dovnitř a já jsem vstoupil. Vlastně jsme oba vstoupili. Moc to nejde vysvětlit, víš. Tomu se nic nepodobá. Spojili jsme se a bylo jen Světlo Otce. Jeden. Už ne dva, ale Jeden. Od té chvíle už to bylo všechno úplně jiné. Byli jsme pořád jako Jeden. Spojení. A to byla úplně nová radost. Takovou jsem ještě nikdy nezažil. Radost jako světlo. Radost jako poznání. Radost jako ta nejkrásnější Láska. Stříbrná nitka se schoulila do klubíčka a namísto ní se objevila jiskřička. Pro mého Otce.

Prožili jsme jako Jeden celý dlouhý život v nádobě od Otce. Mnoho jsme poznali a mnoho Jeho vůle jsme vykonali, jak chtěl. Nosili jsme světlo všude, kam jsme šli. Vždyť to ani jinak nejde, je to přece tolik krásné. A když přišel čas, opustili jsme nádobu a vystoupali vzhůru. Konečně jsem spatřil to, na co jsem se tolik těšil. Brány mého Otce! A Brány se rozevřely a Já vešel. Celého mě přijal. Světlo se připojilo k Světlu, tak to má být. A bylo jen štěstí. A zase jsem se tolik radoval, vlastně jsem se stal štěstím, ne, vždycky jsem jím byl, jen jsem to nevěděl. A přiběhl jsem k Otci a padnul mu kolem krku. Objal mě vlídně a radovali jsme se. Jak je to krásné setkání! A pak jsem mu vyprávěl, co všechno jsem zažil a On se usmíval a hladil mě po hlavě. Všechno věděl a já jsem to také věděl, že to ví, přesto jsem Mu všechno popravdě řekl a vylíčil, kolik štěstí jsem v životě prožil. A už jsem se ptal, jaký další úkol mi dá. Zatím ještě nevím, ale jistě to bude zase překrásné. Tolik se těším!

Takže takhle to bylo, takhle jsem se narodil. Na začátku Velké Světlo, pak život a pak zase Velké Světlo. Víš, Otec to má vymyšlené moc dobře. Je tak dobrý. Mám ho velmi rád! On mě vybral, On mi dal možnost vyrůst a objevit tolik radosti, že ji ani nemůžeš unést, kolik jí je. Prostě se z tebe vylévá. Můžeš chodit po všech cestách a plnými hrstmi rozdávat, to je krásné. Nikdy neubude, vždycky je jí dost pro všechny. Velké Světlo Lásky mého Otce je nekonečné, je ho stále plno a já jsem šťastný, že jsem to poznal.

 

Lenka

 

 

 

Líbí se mi 19



Jak jsem se narodil - Hodnocení: 5.00 z 5.00 . Počet hlasů: 19
Podobné články:



Komentáře

Hanka 04.11.2017 10:07 Odpověď

Nádhera…Dokonalé...Ďakujem,Lenka❤️



Zanechat komentář

Myšlenka dne

V životě je mnohem důležitější kvalita prožitých okamžiků, než nesmyslná léta existence.


Kalendář událostí