Pouze místo střelami byli ozbrojeni osobní silou vlivu. A místo do lesa se vydali přímo do Evropy k mocným tohoto světa. Samozřejmě že využívali své nové schopnosti velmi opatrně, pouze omezeně. Ve svých prosbách, se řídili rozumnými hranicemi. V důsledku toho byl Hugues de Payens společně se svými druhy nejen přijat nejvyšší šlechtou, ale shromáždil pro Řád také mnoho prostředků v podobě dobrovolných příspěvků bohatých lidí. A vy sami chápete, že vztahy lidí k bohatství se v průběhu času nemění. Prostě jen tak nikdo nic nedá. A těmto lidem dávali dokonce s potěšením. A tato skutečnost dodnes udivuje historiky, proč byli bohatí lidé k jakémusi vasalu tolik štědří?
A mnohem později, když Řád zesílil a už samotní lidé v praxi viděli čistotu jeho úmyslů a užitek z jeho působení, začali se na toto Světlo jako motýli slétat ti, kteří toužili jít duchovní cestou a nezištně pomáhat lidem. Do Řádu se dostali i chudí rytíři i „zlatá mládež“, která dychtila po duchovní stravě a hrdinských činech. Prakticky během dvou set let, co existoval Řád, v něm sloužili lidé takových význačných jmen jako Braque, Clermont, Armagnacs, Chabot, Montmorency a jiní.
Díky takové osobní duchovní síle organizátorů se Řád začal nejen pouze prudce rozvíjet, růst do počtu, ale také zvyšovat vojenskou a ekonomickou moc. Celkově se Řád dělil na dva kruhy zasvěcených – vnitřní a vnější. Do vnitřního kruhu patřili ti, kteří uchovávali vědomosti, sloužil takřka jako „generátor“ duchovní síly. Do vnějšího kruhu patřila většina členů Řádu. Podle tradice té doby se Řád dělil na rytíře, kaplany, zbrojnoše, sluhy. Vnější kruh představoval zvláštní duchovní školu, ve které se přes přísnou vnější disciplínu těla lidé učili vypracovávat vnitřní disciplínu ducha. A na prvním místě stála disciplína mysli.
Role ženy v organizacích templářů
Dnes historikové označují daný Řád jako vojenský a mnišský a opírají se o ty žalostné zmínky, které se dochovaly po zničení prakticky celé dokumentace o Řádu poté, co byl zlikvidován Archónty. Označit templáře za vojenský a mnišský řád je správné pouze z části. Existovali v něm samozřejmě určité prvky mnišství, například, samotný příslib chudoby. Ale co se týče vztahu k ženám, templáři stavěli ženu jako ideál harmonie a krásy, neboť sami sloužili velké věci Mariině. A to, co jim připisují dnes - obraz zcela „mnišského způsobu života“ v chápání většiny lidí, tak tomu nebylo. Samozřejmě jejich organizace kvůli vojenským akcím byla čistě mužská. Ale tito lidé měli styky také s ženami (například s „konkubínami“, které žily s rytíři) a s ženskými komunitami. Zpočátku podobné ženské komunity existovaly tajně, potom se staly otevřenějšími.
Tak například s upevněním moci templářů začala v roce 1170 v Brabantu rozkvétat pobožná ženská komunita s názvem „Bekyně“. Tyto ženy se zabývaly dobročinností, pomáhaly nemocným, starým lidem, osiřelým dětem. Nedávaly žádné sliby, nepodřizovaly se zákonům řádu. Měly možnost se kdykoli vdát, opustit komunitu. Tedy měly na tu dobu celkem nezvyklou svobodu. Podle své filozofi e tyto ženy odmítaly církevní i světskou moc nad sebou a následovaly via media, tedy střední cestou: se snažily žít v souladu s odkazem Ježíše, ale přitom se nevzdalovaly od obyčejných lidí a poskytovaly jim vhodnou pomoc. Mimochodem kořeny podobné střední cesty vznikly v rané křesťanské praxi... Díky tajné podpoře templářů se tato ženská komunita stala dostatečně velkou a vlivnou.
Následně se dané hnutí rozšířilo do Nizozemí, Francie, Německa, Severní Itálie, Polska, Čech a bylo zakázáno až na počátku 14. století, když probíhal proces ničení templářů „svatou inkvizicí“. Přičemž „Bekyně“, stejně jako templáři, začaly být pronásledovány a byly vystaveny represím inkvizice, která jim nemohla prominout neobvyklou svobodu (kterou si dovolily v době moci templářů) a zdůvodňovala svá pronásledování „zkažením“ mravů této progresivní ženské společnosti. Takže templáři nebyli „mniši“ jako takoví (jak tento termín chápe většina lidí). Bylo to mnišství jiného druhu v podobě zvláštní filozofie, založené na čistotě síly Lásky, přísné disciplíně, přísném vztahu k rozmarům svého těla, které ukázňuje mysl.
Finanční a společenské působení
Templáři utráceli toto bohatství ne na sebe, ale na vzdorování zlu a také Archóntům a jejich systému, na reálnou pomoc lidem. Měnili svět politiky, poskytovali půjčky králům, měnili vzhled ekonomiky tím, že přerozdělovali prostředky. Pomáhali chudým rytířům, kteří potřebovali peníze. Zvyšovali hodnotu peněz, sponzorovali různé akce a obchodní transakce. Lidé věděli, že se bylo možné na templáře spolehnout nejen jako na důvěryhodné, statečné vojáky, ale také jako na instituci, podobně jako na současnou finanční instituci, která navíc nevybírá „nadoblačné“ daně. Mimochodem právě templáři vymysleli první směnky, díky kterým nebylo nutné nosit s sebou hromadu peněz a vystavovat se nebezpečí během poutí a cestování. Stačilo uložit peníze k templářům a potom na základě jejich směnky získat potřebnou částku svých peněz v jiném městě.
Templáři pomáhali prostým lidem. Považovali za čest sytit chudé ve svých domech. Pomáhali lidem přežít i v době hladu. Zde je příklad, který si můžete dohledat v historii. Když v Mostaru během hladomoru spekulanti zvýšili ceny pšenice jedenáctkrát (z 3 na 33 su), templáři každý den bezplatně sytili až tisíc lidí. Samozřejmě díky takové reálné nezištné starosti o lidi si zasloužili opravdovou úctu mezi lidmi. Jako protiváhu Archóntům se templářům podařilo vytvořit největší na světě Mezinárodní finanční korporaci (která následně představovala prototyp bankovního systému) a spravovat ji prakticky dvě století, přičemž si všimněte, že se řídili nikoli vidinou výdělku, ale zcela opačnou filozofií, založenou na duchovních principech. A díky této své činnosti nejen že zničili několik vážných opor Archóntů, odsunuli jejich plány o světové nadvládě na neurčito, ale co je důležité, vyvážili monádu.
Zničení Řádu templářů Protože nebylo možné si podrobit tento Řád, Archóntové se rozhodli, že jej krutě zničí. Ale takovouto šanci měli až na počátku 14. století, když dosadili k moci papeže Klimenta V. Tato provokace byla pečlivě plánována a připravována. Jako centrální aktér v úmyslu Archóntů byl vybrán energický francouzský král Filip IV., který se zapsal do historie také pod jménem Filip Sličný. V roce 1307 vydává Filip tajné nařízení s ostrými obviněními Řádu templářů. Archóntové s pomocí papeže Klimenta V. nalákají do Francie velmistra templářů Jacquese de Molay (který dosud pobýval ve svém sídle na Kypru) údajně kvůli tomu, aby vyřídil některé finanční záležitosti templářů a papeže. Poté, co velmistr dorazil do Francie, agenti Filipa IV. nečekaně zaútočili na templáře, aniž by jim vyhlásili válku, zatýkali po celé Francii vůdce Řádu. To se stalo v pátek 13. října 1307 a mimochodem odtud pochází pověra lidí považovat pátek třináctého za „smolný den“.
Následky zničení Řádu templářů Se zničením Řádu se začíná bouřlivě rozvíjet „svatá inkvizice“, která svým agresivním projevem není ničím jiným než „čistkami“ Archóntů. Po takovém pozitivním duchovním růstu společnosti, které se projevilo ve mnohém díky činnosti templářů, se Archóntové s pomocí inkvizičních hranic znovu snažili předělat lidi na živočišné stádo, na temnou tupou tlupu zaujatou strachem svého bytí. Sta tisíce lidí jiného přesvědčení, kteří sympatizovali s templáři a kteří se také snažili být následovníky jejich duchovní filozofie a života, byli upáleni. V jádru lidské civilizace se znovu utvrzuje materiální princip nad duchovním, strach místo Lásky, nenávist místo bratrství, lež a podvod místo Cti a Důstojnosti. Ale vzpomínka na statečné rytíře mezi lidmi neuhasla a zájem k tomuto Řádu se nevytratil dokonce po uplynutí staletí.
Zanechat komentář