Ďábel se ukrývá v maličkostech

Podle Božího plánu prochází Osobnost svou pozemskou pouť společně se souputníkem, jehož jméno je vědomí. To celou cestu Osobnosti vypráví lživé příběhy a přesvědčuje ji, že je to pravda. Vědomí se domnívá, že přesně ví, jaká by měla duchovní cesta člověka být, jak by se měl „duchovní člověk“ chovat, jak by měl jednat, co by měl cítit… A nedluží-li hodně?

Podle mínění vědomí je nutné na duchovní cestě neustále bojovat, odrážel útoky systému, střádat a nikomu nedávat Allat… A chce se tím chlubit, prý „napadl mě systém, statečně jsem odolávala, ale systém je přece jen silnější… 3 dny jsem probrečela, 7 dní jsem se kárala za to, že jsem neodrazila útok, protože málo dělám lotos… A o týden později jsem díky kolosálnímu úsilí vůle byla schopna zbavit se útoků systému“… V takové cestě vědomí spatřuje velké hrdinství, které je hodno chvály stejně smýšlejících lidí. Vědomí podsouvá Osobnosti, že útok systému musí být velký a rozsáhlý.

Ale ve skutečnosti se ďábel skrývá v maličkostech. Vědomí nikdy nespí, vždy něco nabízí, přičemž nabízí v každodenním životě, v maličkostech, přesněji v nám dobře známých maličkostech. Nabízí polenošit („jsem unavená, víš co, ve čtení AllatRy“ budeme pokračovat zítra“); odsoudit někoho („kruci, jak mi mohl takhle odpovědět, teď je určitě na vědomí“); hrubě odpovědět dodavateli v práci; vyžadovat respekt ke své osobě u členů rodiny; popřemýšlet nad něčím, co bylo kdysi; bát se toho, co možná někdy nastane; vrazit do někoho v metru, protože brání v průchodu naší duchovní „královské“ osobě… A tento seznam může pokračovat dál a dál…

Ovšem každé odřeknutí vědomí, řeklo by se, v drobnosti, to je malé, ale vítězství Osobnosti. Místo lenosti jsem si zvolila práci – malé, ale vítězství! Místo hněvu jsem si zvolila radost – malé, ale vítězství! Místo odsuzování a přání získat úctu jsem si zvolila lásku – malé, ale vítězství! Místo emocí a euforií jsem si zvolila pocit vděčnosti, tichý a něžný – malé, ale vítězství…. A právě z takovýchto „malých vítězství“ se skládá každý den, a z takovýchto dnů je i složena Duchovní cesta každého kráčejícího.

"Když je člověk skutečně naladěn na duchovní rozvoj, tíhne k životu, a nic ho nemůže ovlivnit. Dám vám jednoduchý příklad: když ses otočil ke Slunci, vidíš ho a tíhneš k němu. A slunce je v tomto případě jako metafora Života, Života věčného, Života, který nekončí. A když k němu opravu jdeš, tak žádné stíny nevidíš, oni neexistují a ani existovat nemohou. A nikdo tě nemůže ovlivnit, ať by se snažil sebevíc.

Ale když se obrátíš ke Slunci zády a jdeš do hustého lesa, tak čím hlouběji do něj pronikáš, a čím více se od Slunce vzdaluješ, tím více stínů se objevuje a tím menší šanci máš, že se z tohoto lesa dostaneš. A ještě důležitý moment – lidské vědomí se neustále snaží mluvit o Bohu, mluvit o různých věcech. Ale čím více mluví, tím více nás odvrací. Neumožňuje člověku procítit, prožít. Takže pojďme přejít na pocitové vnímání Duchovního Světa. Pojďme raději tíhnout ke Slunci.“

Z pořadu „Unikátní působení na krev. Experiment PYRAMIDA“.

Přátelé, pojďme kráčet po duchovní cestě a přitom se držet za ruku Boha, a neposlouchat rady stále aktivního vědomí. Vědomí je špatný souputník. Být s Bohem, a ne s vědomím, je mnohem příjemnější a radostnější.

 

Autor: Světlá

Zdroj: https://allatravesti.com/dyavol_pryachetsya_v_melochah